3. část

Karolína vyrazí na svou misi hned ráno, tedy na desátou, zatímco já si lenoším s knížkou. Chvíli po té, co odejde, zazvoní zvonek. Nejspíš něco zapomněla a chce to podat.

Otevřu okno v horním patře, které se nachází přímo nad vchodovými dveřmi. 

„Sklerózo, co jsi zapomněla?“ vykřiknu dřív, než se vykloním. Místo Karolíny spatřím Zika.

„Ahoj, já nic, aspoň doufám,“ odpoví a usmívá se.

„Ahoj, promiň, myslel jsem, že je to Karolína. Počkej chvíli.“

Seběhnu schody, vezmu si bundu a otevřu mu.

„Rik mi dal chatu na starost, tak se jdu zeptat, jestli něco nepotřebujete,“ řekne.

„Ne, děkujeme.“

„Ani žádné nákupy?“

„Ne, když něco budeme potřebovat, dojdeme si do vesnice, nedělej si s námi starosti.“

„Rik říkal, že asi všechno odmítneš.“

„Trefil se.“

„Ve vesnici toho moc nekoupíš, pojedu teď do města na nákup, nechceš se mnou?“

Nejprve chci i tuhle nabídku odmítnout, ale měl pravdu, vesnický krámek toho moc nenabízí.

„Pokud chvíli počkáš.“ Přikývne. „Pojď dál.“

„Zůstanu venku.“

„Nemusíš se bát. Většinou nekoušu.“ Všechny trampoty minulých měsíců mi pomohly aspoň v tom, že dokážu klidně mluvit s mužem, který se mi líbí. Dříve jsem se styděl.

Nechám mu otevřené venkovní dveře, protože mi přijde nezdvořilé mu je zabouchnout před nosem, ve svém pokoji se převléknu a vezmu batoh.

„Nebude ti vadit, když si zavolám?“ zeptám se Zika, když nastartuje. Nechtěl jsem Karolíně volat z pokoje, protože bych ho zbytečně zdržoval.

Zavrtí hlavou.

„Ahoj, chceš něco koupit ve městě?“

„Ty jedeš do města?“

„Kdyby ne, neptal bych se tě.“

„No jo. Jak se tam dostaneš?“
Typická ženská, milion otázek a žádná odpověď. „Se Zikem. Tak chceš něco?“ Doufám, že si odpustí veškeré připomínky, Zik by je musel slyšet. Naštěstí mi jen nadiktuje seznam věcí a rozloučí se.

Pro dobrotu na žebrotu. Jak budu kupovat dámské punčochy? A hlavně kde? K čemu je na horách vlastně potřebuje? Na mobilu pípne esemeska. Určitě něco zapomněla. „Ty punčochy jsou přihrávka.“ Přihrávka? K čemu? Raději se ani nebudu ptát.

Poučen z Karolíniných minulých pokusů se ani nesnažím se Zikem navázat rozhovor, nechám ho, ať případně začne sám. Dívám se z okýnka a poslouchám rádio.

„Jak se vám tady líbí?“ zeptá se po delší chvíli.

„Mně moc, kdybych mohl, tak se sem i přestěhuju.“ Proč mu to povídám?

„Co ti brání?“

„Jen pár důležitých věcí.“

„Ledacos se dá vyřešit. Stěhoval jsem se sem před třemi roky a mělo to dost háčků. Dohadoval jsem se i s rodinou, i když ta nakonec byla celkem ráda.“

„Takže tady žiješ natrvalo?“ Přikývne. „Vloni jsme se ale nepotkali, že?“

„Byl jsem u příbuzných a vracel se až v lednu.“

„Trochu ti to tady závidím.“

„Tak ty důležité věci vyřeš a přestěhuj se. Rik říkal, že jsi z oboru. Dá se tady celkem dobře uživit. Naštěstí přes počítače dnes jede všechno, takže když nejsi vybíravý, že budeš dělat jen to či ono, práci najdeš.“

Spolknu duchaplnou otázku, kterou jsem málem řekl nahlas, jestli je také z oboru, evidentně ano, a on mezitím zahne na parkoviště u velkého nákupního centra.

„Sejdeme se pak tady?“ zeptám se.

„Pokud jdeš jen do potravin, můžeme jít spolu.“

Přikývnu. Jak to Karolína říkala, když jsem do něj vrazil? Že jsem si to měl užít. Tehdy to nešlo, teď bych mohl, zvláště pokud budu přehlížet skutečnost, že spolu nemáme nic společného. Jenomže to nejde. K Zikovi patří hezká brunetka.

  

„Máš všechno?“ zeptá se, když se vracíme k autu. Zarazím se. Zapomněl jsem na jediný nepotravinový nákup. Zatraceně. Co s tím? Třeba bude vědět. Za zeptání nic nedám a stejně mi může být jedno, co si o mně myslí.

„Nemám. Karolína chtěla punčochy. Nevíš, kde se to kupuje?“

Směje se. „Ty fakt nenosím.“

Také se usměju. „Z toho jsem tě nepodezíral, ale máš přítelkyni, tak bys to třeba vědět mohl.“

„Nemám ani přítelkyni, ani tušení, kde se kupují, ale ségra to tady zná, tak se jí zeptám.“ Vytáhne mobil a po krátkém rozhovoru mi řekne, kam mám zajít.

„Díky.“

„Nemáš zač. Počkám v autě.“

S výběrem punčoch se nezdržuju, velikost si Karolína naštěstí nadiktovala, barvu beru odhadem, zbytku informací, které mi prodavačka řekne, stejně vůbec nerozumím, takže se s nimi nezatěžuju.

 

„Co máš v plánu na další dny?“ zeptá se Zik, když se blížíme k chatě.

„Zatím nevím, plánuju večer předem nebo až ráno. Máš tip, co by stálo za vidění?“

„Přijde na to, co máš na mysli, jestli spíš přírodu nebo kulturu.“

„Přírodu.“

„Jestli chceš, můžu tě vzít do obory s jeleny.“

„To bych rád. Kdy?“

„Zítra. Naberu tě na devátou,“ řekne a zastaví před chatou.

„Dobře. Budu se těšit a děkuju za dnešek. Měj se.“

„Nemáš zač. Ty taky.“

Rukou šátrám za květináčem po klíči, který jsem tam nechal pro případ, že by se Karolína vrátila dřív. Zítra ho uvidím. Hm. Mám z toho radost.

„Budeš tam ten klíč hledat ještě dlouho, nebo zkusíš dveře?“ Karolína se vyklání z okna předsíňky.

„No jo. Už jdu.“

„Je na čase, čekám na hlášení.“

„Zvědavko.“

Karolína se zasměje a zmizí v teple. Podle její rady si otevřu dveře. Jsem ze Zika asi trochu vedle.

 

„Můžeš mi vysvětlit, co znamenaly ty punčochy?“ zeptám se, když nesu nákup do kuchyně a Karolínu mám samozřejmě v patách.

„No přece možnost, jak zavést řeč na jeho přítelkyni. Chlapi si řeknou mezi sebou víc než ženským.“

„Ani jsem si nevšiml.“

„Jak to dopadlo?“

„Poradila mi jeho sestra.“

„Ona jela s vámi?“

„Ne, zavolal jí.“

„A mluvil o té brunetě?“

„Ne, pokud to není ona sestra. Každopádně přítelkyni prý nemá.“

„Šikovnej,“ poklepe mě po rameni.

„Nechval a uklízej.“

Poslechne bez řečí. „Kde jste se vlastně potkali?“ ptá se dál.

„Přijel se zeptat, jestli něco nepotřebujeme, prý ho pověřil Rik.“

Karolína mlčí a o něčem přemýšlí.

„Myslím, že si to naplánoval tak, abych tady nebyla já. Věděl, že v tenhle čas chodím na sjezdovku,“ řekne náhle.

„Nevím, moc se mi to nezdá, ale i kdyby, není to jediný chlap na světě,“ snažím se ji ukonejšit.

„Tak to nemyslím, on se mi totiž nemusel chtít nutně vyhnout, víš?“

„Nerozumím.“

„No, že tě třeba chtěl odchytnout samotného.“

„To už fantazíruješ moc. Když už, tak možná doufal, že tady nikoho nezastihne a bude mít klid.“

„Nesnažil se tě někam pozvat?“ ignoruje Karolína mou hypotézu.

„Ne, ale vlastně…“

„Tak co?“

„Ptal jsem se ho, kam vyrazit, a on mi nabídl, že mě vezme do obory.“

„Tak vidíš.“

„To nic nedokazuje. Asi bys mohla jet také, kdybys chtěla.“

„Nechci, pojedeš sám a pak ho pozveš dovnitř na kafe. Já budu doma a omrknu, jestli jsou moje tušení správná.“

„Ty si nedáš pokoj.“

Místo odpovědi se jen usměje.

 

Zik přijede přesně, jak řekl, ale tentokrát větším autem s otevřenou korbou, na které jsou naložené pytle.

„Jak to, že můžeš do obory?“ zeptám se ho, když vyrazíme.

„Patří mému otci, krmím tam zvěř. Prý, když už tady musím žít, tak ať je z toho nějaký užitek. Minulý správce si krmením pro jeleny živil ještě celé početné hospodářství a zase tak štědrý tatík není. Trocha by mu nevadila, polovina dodávky ano, zvlášť když je to pak vidět na zvěři.“

„To by mě taky štvalo. Kolik máte zvířat?“

„Něco kolem padesáti kusů,“ odpoví a trochu se zamračí.

Že bych byl zvědavý? Ale co by ne. „Nezdáš se z toho nadšený.“

„Ze samotných zvířat jsem, nelíbí se mi účel, pro který je otec chová. Zve pak na lov známé. Nepotatil jsem se. Chtěl jsem být veterinářem, to mi rozmluvil nebo spíše zakázal.“

„Mně budoucí povolání také v podstatě vybrali rodiče, ale neměl jsem žádný sen a přišlo mi to jako docela dobrá volba, což si myslím dodnes.“

„Taky si nestěžuju, myslím, že jsem nakonec dopadl dobře. Lidi a jejich přístup ke zvířatům by mě štvali. Zvíře se bránit nemůže.“

„S lidmi je to těžké a nejen zvířata se nemohou vždy bránit.“

„Rik mi říkal, co se stalo. Narážíš na to?“ řekne po chvíli.

„Myslel jsem to obecně, nechci se zabývat minulostí, co se stalo, stalo se, proto jsem přijal jeho nabídku na dovolenou.“ A taky nechci, aby si Zik myslel, že tady na Rika nadávám, ale nechám se pozvat.

„Rik se nezachoval dobře, ale není to špatný člověk.“

Tím si nejsem úplně jistý, ale přijíždíme k velkým dřevěným vratům a Zik zastaví, takže změním téma a zeptám se ho, jestli chce nějak pomoct. Naviguje mě a společnými silami vrata otevřeme, dá to zabrat a zajímalo by mě, jak je otevírá sám. Zeptám se ho na to, když znovu sedíme v autě.

„Těžko,“ odpoví a letmo se na mě usměje. „Mám na to už fígl. Když se do nich zapřu plnou vahou, dokážu je otevřít, nesmím je ale nechat rozevřít se úplně, protože zapadnou a to pak nejdou zavřít. Někdy se s nimi trápím docela dlouho.“

„To věřím. Už vím, proč si mě vzal s sebou,“ řeknu v žertu.

„Tak to není. Doufám, že si odtud odneseš i jiné zážitky než vrata,“ odpoví vážně.

„Neboj, dělal jsem si legraci. Ani vrata nebyla k zahození, aspoň změna od kláves a dotykové obrazovky.“

„Ty jsi dlouho neměl dovolenou, viď?“ usměje se.

„To je na mně tak poznat?“

„No, mohl si to říct buď proto, že sis dlouho neodpočinul, nebo tě práce už nebaví, ale říkal jsi, že ti nevadí.“

„Platí ta první možnost.“

„Tak to už si člověk potřebuje trochu odpočinout. Podívej, jsme skoro na místě. Tady se krmí. Vysypeme pytle a pak už budeme jen čekat.“

 

 S napětím sleduju místo, kam jsme vysypali krmení. Zik se na mě otočí a trochu se usměje. Baví se na můj účet, ale vážně je to napínavé.

Dlouho nečekáme. Brzy se objeví statný jelen a po něm další zvířata. Jsme dost blízko, abych rozeznával detaily. Nikdy jsem jeleny tak zblízka neviděl ani v zoo. Kdyby to šlo, snad bych zapomněl i dýchat, dokud neodejdou. Zik se sice usmíval mé nedočkavosti, ale když se na něj jednou mimoděk podívám, sám stádo pozoruje se zaujetím. Oba se pohneme, až když zmizí poslední kus. Vydržel bych se na ně dívat celý den.

„Pojedeme?“ zeptám se.

„Spěcháš?“

„Vůbec.“

„V tom případě mám ještě něco v kapse.“

Pomalu jedeme oborou dál, až se dostaneme k holému plácku. Zik vedle něho zastaví a z korby stáhne dva zbývající plné pytle, kterých jsem si ani před tím nevšiml. Vysype je na plácek a podobně jako před tím kousek poodjedeme.

Za deset minut vkročí na mýtinu majestátný bílý jelen následován dalšími.

„Ti jsou moje chlouba,“ řekne tiše Zik a něžně se usmívá.

„Jsou krásní,“ odpovím stejně potichu. Zaslouží si ten úsměv, ale trochu jim ho závidím. Už jsem jako Karolína.

Přikývne. „Kdybych mohl, choval bych tu kde co a všechno dokonale neužitečné, jak říká táta.“

„Ne, že by ti to pomohlo, ale byl bych na tom úplně stejně.“

„Pomůže, aspoň vím, že nejsem sám. Moje sestra je praktická po tátovi, taky mě nechápe.“

„Sestra? To byla ta hnědovláska u autobusu?“

„Ano, přijela si zalyžovat, už zase odjela.“

 Pozorujeme zvířata opět až do chvíle, dokud neodejde poslední a potom se vydáme na zpáteční cestu.

 

„Nechceš zajít na kafe nebo na čaj?“ nabídnu Zikovi před chatou. Trochu si připadám jako zrádce, když si pomyslím, co ho čeká. Po krátkém zaváhání přikývne.

Karolína číhá za dveřmi. Zřejmě nemíní nechat oběť utéct. Nasadí zářivý úsměv, ale pouze pozdraví, na nic se neptá. Dokonce nabídne, že uvaří kávu, a pošle nás se ohřát ke krbu. Až doposud jsem si neuvědomil, jak moc jsem vymrzl. Seděli jsme sice v autě, ale s vypnutým motorem v něm nebylo o mnoho tepleji než venku, a na zpáteční cestě jsme nestačili roztát, ovšem více pozornosti než zimě jsem věnoval Zikovi.

Čekal jsem, že jakmile přinese kávu, pokusí se Karolína o výslech, ale kupodivu ne. Zeptá se, jak jsme se měli, a poslouchá, jen sem tam se na něco zeptá, ale spíše mě než Zika. Rozhovor se postupně stočí na téma sjezdovek a jejich dostupnosti, k tomu nemám co říct, takže se více začnou bavit mezi sebou a já se jim do hovoru nepletu, ale Karolína sama od sebe stočí hovor na běžky. Absolutně nechápu, o co jí jde.

Zik vypije kávu a rozloučí se. Jakmile odejde, udeřím na Karolínu.

„Milý zlatý, jak jsem ti už říkala, nemyslím si, že by se mi Zik vyhýbal, jsem přesvědčena, že s tebou chce být sám. Nepotřebovala jsem s ním mluvit, ale pozorovat ho, jak se chová vůči tobě.“

„A?“

„Dává si pozor, ale přeci jen mu ujíždí oči tvým směrem častěji, než by musely.“

„Karolíno, tomu nevěřím.“

„To se nedivím. Ty bys nevěřil ani jasným náznakům, natož těm nenápadným.“

„Přestaň s tím, Zik možná nemá přítelkyni, ale na gaye nevypadá.“

„Krisi, ty taky ne. A třeba Petr? To také přeci nebyl typický gay.“

„Dobře, když pominu tohle a skutečnost, že dva gayové v rodině nejsou úplně pravděpodobní, tak stejně nevěřím, že by o mě měl zájem.“

„Jak myslíš, já ti svůj názor řekla a za tím si stojím. Jdu zkusit rozmrazit pizzu z mrazáku. To mi sice dá taky zabrat, ale míň než tě přesvědčit, že máš konečně možnost randit s klukem, který se ti líbí.“

Může mít pravdu? Rik se taky choval přátelsky, než mě vykopl z práce.