4. část

Celé ráno mi Karolína nedala pokoj, až jsem jí musel slíbit, že s ní půjdu na sjezdovku, takže teď stojím v nekonečné frontě, každou chvíli do mě někdo vrazí a v duchu nadávám Karolíně, která samozřejmě někam zmizela. Tvrdila, že si jen dojde pro něco k pití, a ještě před chvílí jsem ji viděl u jednoho ze stánků. Dávám jí ještě jedno kolo, protože přede mnou zůstalo posledních pět lidí, takže se mi nechce opouštět frontu.

Karolína ovšem stále nikde. A mobil nebere. Co když se jí něco stalo? Při své někdy až naivní sebedůvěře si dost často nepřipouští různá nebezpečí. Jenomže co mám dělat? Nahlásit, že už hodinu postrádám kamarádku? To se mi vysmějí. Ha. Támhle. Tak já se o ni klepu a ona si vesele vykračuje se Zikem. Nikdy se nepoučím. No, hlavně že je v pořádku a třeba padla i její teorie, že Zik patří do menšiny. I když… Bylo by fajn… Jo, jo… Bylo, bylo. Po Rikovi, Petrovi a Romanovi nemá cenu fantazírovat.

„Jé, Krisi, tady jsi. Kam ses ztratit?“ zašvitoří Karolína.

„Nikam, byl jsem na sjezdovce, jak jsme se domluvili, ale ty ses nevracel, tak tě už chvíli hledám.“

„Já se zapovídala se Zikem. Jdeme do fronty?“

„Co popojet jinam, kde je méně lidí?“ navrhne Zik.

„Jsem pro,“ souhlasí hned Karolína.

„Jeďte sami,“ vmísím se do hovoru.

„Ziku, dáš nám chvilku?“ otočí se na něho Karolína.

„Jasně, mám auto v první řadě na parkovišti, počkám tam.“

„Fajn.“

Karolína počká, až odejde dost daleko.

„Krisi, co blbneš?“

„Na sjezdovce mě to nebaví. Ty si to se Zikem užij, já rád vrátím lyže a zabavím se jinak.“

„To se teda zabavíš jinak. Seznamováním. Jedu tam kvůli vám dvěma, protože nejste schopní si navzájem aspoň trochu projevit zájem, minimálně ty ne. Dělat dohazovačku není nijak lichotivá role, takže si toho važ, vrať lyže a koukej sypat na parkoviště, nebo se naštvu ještě víc a odtáhnu tě tam za vlasy.“

„Karolíno, to je nesmysl. Zik není…“

„Je a přestaň se se mnou dohadovat.“

Podle jejího výrazu pochopím, že mi akutně hrozí ublížení na těle, pokud řeknu něco dalšího, takže zůstanu zticha. Táhnu se za ní na parkoviště a ona se občas otočí, aby mě zkontrolovala. Co si o mně vlastně myslí? Že uteču? No, nakonec to není tak špatný nápad, v davu bych se ztratil, ale tady už ne. Rezignovaně naložím její lyže na auto a chci si nastoupit dozadu, ale Karolína mě popostrčí k předním dveřím. Tu její šílenou teorii jí nikdo nevymluví. Doufám, že z toho nebude moc velký trapas.

Zik se na mě usměje, když si sednu na místo spolujezdce. Kéž by měla Karolína pravdu, projede mi hlavou. Spíš si ale jen oddychl, že nemá vedle sebe věčně zvědavou Karolínu. Pokud ano, tak pouze asi na tři vteřiny, protože právě strčila hlavu mezi nás.

„Neseďte tady jako dvě tvrdé y a povídejte něco,“ napomene nás.

„A o čem bys ráda?“ zeptám se jí.

„Neumíte bavit dámu?“

Podívám se na Zika, který se usmívá. „Umíš něco podobného?“ zeptám se ho.

„Bojím se, že ne. Moje setra tvrdí, že je se mnou zábava jako v hrobě, naštěstí tu jsou prý sjezdovky.“

„Tak to si musíte s Krisem docela rozumět, i když ta konzerva občas umí překvapit.“

„Nepomlouvej tam vzadu, s tebou je zábavy pro jednoho až moc.“

„To se říká dámě? Ziku, slyšíš to? To mám kamaráda.“

„Připadá mi, že si spolu dobře rozumíte.“

Karolína mě zezadu obejme kolem krku. „Ale to my jo. Však si ho vychovávám už od základky.“

„Znáte se tak dlouho?“ podiví se Zik.

„Už to tak bude,“ povzdychnu si.

„Co vzdycháš?“ zeptá se Karolína.

„Dámo, jestli naše přátelství pamatuje už pár pátků, tak my s ním.“

„Přátelství zraje jako víno a my také, takže nestárneme.“

„A co ty brýle, co máš nenápadně strčené v kabelce?“

„To když chci vypadat jako intelektuálka,“ odpoví hbitě.

„K tomu pomáhají brýle?“

„Jistě, pořiď si je, slušely by ti.“

„Ohromně.“

„Ale ano.“

„Já si taky myslím,“ přisadí si Zik.

„Počkám, až jak budete působit intelektuálně vy dva.“

„Chce z nás vypadat nejmladší, Ziku.“

„Dopřejme mu to. Jsme na místě.“

 

Zik měl pravdu. Na této sjezdovce je sotva polovina lidí. Možná kvůli příkřejšímu svahu. Podaří se mi spadnout hned při první jízdě. Karolína, která se mi samozřejmě musela smát, sebou žuchne hned vzápětí. Zikovi to jde na lyžích podstatně lépe než nám, ale čeká na nás. Moc si nezalyžuje, protože pády si já i Karolína ještě několikrát zopakujeme, ale zdá se, že mu to nevadí. Po inkasování dostatečného počtu modřin se s Karolínou shodneme, že pro dnešek nám lyžování stačilo. Ovšem nebyla by to Karolína, aby se mi nepokusila u auta strčit za krk hrst sněhu. Zapomíná, jak dobře ji za ty roky znám, takže jsem to čekal a její pokus vyjde naprázdno, zato se mi ji podaří shodit do závěje. Strhne se sněhová bitva, k újmě brzy přijde i Zik, když se nám připlete do rány, takže neváhá a zapojí se. Když nás nedostatek dechu přinutí skončit, vypadáme jako sněhuláci. Snažíme se trochu oklepat, než vlezeme do auta. Protože Karolíně nevěřím, že by nevyužila situace, poprosím Zika, jestli by mi neočistil záda. Nedá se říct, že by na oprašování zad bylo něco erotického, ale moje tělo na jeho blízkost zareaguje. Jsem rád za velké množství oblečení, přesto vlezu do auta trochu rozpačitý. Stávaly se mi podobné situace s Nickem, proto jsem s ním nikdy nechodil třeba na koupaliště, ale považoval jsem to jen za projevy dospívání. Od té doby na mě nikdy žádný muž tak nezapůsobil, až jsem občas přemýšlel, jestli jsem skutečně gay.

„Proč jsi lezl do té jámy, když byla tak hluboká?“ zeptá se mě Zik a já nevím, o čem mluví.

„A jé. Kris se nám asi zamiloval, nedává pozor,“ okomentuje moje překvapení Karolína. „Vypravovala jsem Zikovi, jak si jako děcko uvázl v jámě.“

„Ty jsi dobrák od kosti,“ ušklíbnu se na ni, první větu raději nijak nekomentuju a obrátím se na Zika.

„To máš tak. Ta dáma vzadu tam vlezla první, protože údajně viděla něco na dně a pak trvala na tom, že tam musím taky. Tehdy jsem ji tolik neznal, takže jsem se nechal přesvědčit, že vylezeme.“

„A zůstali jste tam.“

„Přesně.“

„Jak jste se dostali ven?“

„Asi po dvou hodinách nás šli Karolíniny příbuzní hledat, což jim nedalo moc práce, protože jsme řvali jako na lesy.“

„Byli jste čísla.“

„Ty jsi nic nevyváděl?“ zeptá se Karolína.

„Něco by se našlo.“

„Tak povídej,“ vybídne ho.

Vypravuje nám podobný příběh, který zažil s Rikem a tak nám cesta rychle uběhne. Karolína pozve Zika na večeři. Zatímco jde odemknout, Zik mi pomáhá vyložit lyže.

„Karolína tě zapomněla varovat před naším kuchařským uměním. Mně vaření spíše nejde, než jde a ona je na tom ještě o něco hůře.“

Usměje se. „Něco zvládneme.“

 

Zik se klidně mohl pochválit. Vaří výborně. Funkci pomocníků s Karolínou zvládneme a výslednou večeři rádi a s chutí zlikvidujeme. Karolína mi pak nenápadně pošeptá, že budu v dobrých rukách. Naštěstí ji Zik neslyšel   

Než se Zik rozloučí, slíbí Karolíně, že ji zítra hodí autem na sjezdovku.

Karolína se po mně spokojeně podívá. „Dobrý, ne?“ Přikývnu. „Krisi, víš o tom, že za čtyři dny jsou Vánoce?“

„Už?“ leknu se.

Zasměje se. „Uteklo to. Musím k našim, potrpí si na to. Co ty?“

„Rád bych zůstal, ale ještě se domluvím s našima.“

„Měl bys zůstat. Nevěříš tomu, ale Zikovi se líbíš. Užívej si to, mohly by to být nezapomenutelné Vánoce.“

„To už vlastně jsou. Vrátíš se?“

„Podle situace. Když se vy dva k něčemu rozhoupete, nechávám vás raději samotné.“

„Kdy chceš odjet?“

„Zítra večer. Poprosím Zika, aby mě hodil na autobus.“

 

Vysvětlím mamce, že bych chtěl zůstat přes Vánoce na horách. Když mě chválí, že jsem konečně mezi lidmi, nemám to srdce jí říct, že budu na chatě sám. Popřeju jim hezké Vánoce, vím, že je vždy drželi spíše jen kvůli mně, a slíbím, že přijedu na nový rok.

Odložím mobil s trochu provinilým pocitem. Mamka si pod tím, co jsem řekl, představovala něco jiného. Možná ten poslední krok, který její syn ještě neudělal k naprostému osamostatnění se. Asi žádný rodič, tedy skoro žádný, nechce, aby jeho dítě trávilo svátky samo. Jenomže některé věci člověk nezmění. I když… Má Karolína pravdu? Zik se mi líbí. Strašně moc. Stačilo by si jen připustit možnost a lehce bych se do něho zamiloval. Právě obava z další platonické lásky mi pomáhá držet city na uzdě. Když už tělo si děla, co chce, doplním s úšklebkem. Zik… Zase vidím ty tmavomodré oči a v podbřišku cítím mravenčení. Chtěl bych, aby se mi o něm aspoň zdálo.

 

Marná sláva. Pokud se mi něco zdálo, tak si to nepamatuju. Probudím se brzy a přemýšlím, jestli ještě nezůstat v posteli. Nakonec ale vylezu a jdu si uvařit čaj.

Zik přijede přesně, ale Karolína toto slovo nezná, takže ho zatím pozvu do kuchyně také na čaj.

„Co máš na dnešek v plánu?“ zeptá se.

„Asi půjdu na procházku. Co ty?“

„Nevím, hledal jsem inspiraci. Těšil jsem se, že budu mít pár dnů volno a teď nevím co s nimi,“ usměje se.

„To u toho pravého, klidně tě ale vezmu s sebou. Karolína tvrdí, že moje procházky připomínají branná cvičení, ale není to pravda.“

„Půjdu. Kdy chceš vyrazit?“

„Jak máš čas?“

„Dnes celý den. Klidně až hodím Karolínu na sjezdovku.“

„Dobře.“

Mezitím Karolína seběhne ze schodů. Zik jí jde naložit lyže a ona se ke mně přitočí.

„Doufám, že jste se na něčem domluvili.“  

„Doufáš správně.“

„To máš štěstí. Nezapomeňte mě také vyzvednout.“ Nakáže mi a odkráčí.

 

Za hodinu se Zik vrátí a vyrazíme. Nechám ho coby domorodce vybrat cestu.

„Karolína říkala, že dnes odjíždí. Co ty?“ zeptá se po chvíli chůze.

„Zůstanu, vždycky jsem chtěl oslavit Vánoce uprostřed přírody a teď mám možnost.“

„Vánoce jsou tady nádherné. Dříve jsem je vnímal jen jako hektické dny, až tady jsem pochopil, že se dají slavit i jinak a mohou být úplně jiné. V loni jsem musel odjet, ale letos se na ně těším. Slavíš Vánoce sám?“

„Ne, obvykle s rodiči. Kdybych přiznal, že tady budu sám, uspořádala by má matka záchrannou misi.“

„Moji jsou docela rádi, že jsem sám a z dohledu.“

„Proč?“

„Nikdy se nesmířili s mou orientací.“

„Aha… promiň.“ Vykoktám. Jak může říct takovou věc jen tak?

„Nic se nestalo. Vaším to nevadí?“

„Nevědí o tom. Nikdy jsem neměl důvod jim o tom říkat,“ odpovím zhruba s třívteřinovým zpožděním, během kterého jsem si přelouskal v hlavě, že o mně ví od Rika mnohem více, než by se mi líbilo.

„Pokud jsi neměl důvod, je to asi lepší. Já jsem měl v osmnácti pocit, že musím mít s rodiči jasno, navíc mě vůbec nenapadlo, že to nevezmou. Rik byl prozíravější. Šel s tím ven, až když byl samostatný. Jen s Filipem se sekl.“

„Filip? To je ten starší pán?“

„Přesně ten.“

„No, aspoň byl společensky přijatelný a měl lepší jméno.“

„Mně se Kristián líbí, lepší než Zikmund.“

„Není to špatné jméno, ale dobrovolně bych se tak nepojmenoval, ovšem uznávám, že na tom nejsi lépe. Odkud znáš mé jméno?“ Celkem zbytečná otázka.

„Od Rika.“

„Víš od něho docela dost věcí.“

„Když mi Rik říkal, že přijedete, pověděl mi, co se mezi vámi stalo, a znám ho dost dlouho, abych poznal, že toho hodně lituje. Byl jsem na tebe zvědavý. Tak jsem na chatě zapomněl běžky, abych tě mohl vidět. Když jsem pak stál proti Karolíně, přišlo mi, že je to hrozně průhledné a chtěl jsem co nejrychleji zmizet.“

„A my si mysleli, že tě vyděsilo naše civění,“ zasměju se.

„To jsem vůbec nevnímal.“

„Z ničeho jsme tě nepodezírali, naprosto jsme věřili tomu, co jsi nám řekl, že sis běžky zapomněl.“

„Později mi došlo, že byste to těžko uhodli. Prostě neumím lhát, proto ségře vždy všechno prošlo a mně nic.“

„Z toho si nic nedělej. Já taky ne.“

Na chvíli mezi námi zavládne ticho, jen pod nohami nám křupe sníh.

„Rik říkal, že tě mám přesvědčit, abys mu dal druhou šanci,“ řekne váhavě.

„Jakou?“

„Lépe na tebe zapůsobit.“

„Po Karolíniných domluvách jsem uznal, že zlobit se dál nemá smysl, ale důvěřovat bych mu už nemohl.“

„Tomu rozumím. Měl jsem dvě známosti. V podstatě jen jednu, protože ta první skončila po pár úsměvech na dálku a jednom pozvání do kina, na které přišel táta a zatrhl to. Na vysoké jsem si našel kluka. Tři měsíce jsme spolu chodili, potom mi navrhl otevřený vztah. Nesouhlasil jsem a byl konec. I kdyby změnil názor, už bych mu nevěřil. Jednou jsem četl článek, kde autor psal, že být gay znamená žít nevázaně. Kroutil jsem nad tím hlavou, ale v té chvíli, kdy jsem se díval, jak odchází, protože mě nemohl s mým dovolením podvádět, jsem uvěřil. Jak dlouho jsi sám?“

A je to tady. Lhát nebo říct pravdu? Ale co. Může se stát jen to, že dopadnu jako s těmi před ním.

„Vlastně celý život.“

„Nikoho jsi nehledal?“

„Platonicky jsem se zamiloval a dlouho se z toho nemohl dostat. A pak…“ Ale jo, řeknu to. „mi nějak ujel vlak. Zkoušel jsem hledat, ale nedopadlo, tak jsem to nechal být s tím, že mě třeba někdo najde. Ale nevím, jestli je o co stát.“

„Proč?“

„Našel si mě jeden kolega, který léta žije s přítelem, a nechtěl pochopit, že nemám zájem.“

„Jak to dopadlo?“

„Karolína sehrála mou přítelkyni a od té doby mám pokoj.“

„Měl jsi v práci celkem smůlu. Rik. Kolega.“

Pokrčím rameny. „Myslím, že by to mohlo být i horší.“

„Takže jsi nezkoušel s někým chodit?“

„Karolína se mě snažila dát dohromady s jedním klukem. Byli jsme spolu dvakrát venku a potom si někoho našel. Neměli jsme spolu nic společného, nic by z toho nebylo.“

„Ne každá pomoc je ta pravá. Mě se Rik svého času zkoušel vytáhnout do klubu, abych se rozkoukal, ale nikdy jsem nešel, nesebral jsem k tomu odvahu a nelituju.“

„Tomu rozumím, dobře jsi udělal.“

„Další Karolínina akce?“ zeptá se.

„Ano.“

„Opravdu je akční.“

„Někdy až moc, ale jsem rád, že ji mám.“

Nad hlavami se nám prudce vznese velký pták a já sebou cuknu. Zik se zasměje. „Jen káně,“ řekne.

Dám si ruku před oči, abych mohl dravce pozorovat. Koutkem oka si všimnu, že Zik se dívá přímo na mě. Kdybych se otočil a zadíval se mu do očí, třeba by se něco stalo. Anebo taky ne. Co když bych to zkazil? Nikdy jsem se s nikým nelíbal. A nikdo také neříká, že on by se se mnou líbat chtěl, ale pokud mu nedám najevo zájem, tak se to nedozvím. Z pokusu nakonec vyjde letmý pohled a nesmělý úsměv. Jak působivé u muže, který má blíž ke třicítce než dvacítce. Zik mi úsměv oplatí a vykročí dál, z mého v podstatě nic neříkajícího gesta nemohl nic vyčíst a těžko něco udělat, i kdyby chtěl. Karolína měla přinejmenším pravdu v tom, že jsem střevo. Co mám dělat? Neměl jsem se s ní dohadovat, jestli o mě Zik stojí, ale zeptat se jí, co mám dělat, aby o mě stál. Zrovna teď ze mě paf zrovna nebude.

Dostali jsme se až pod kopec, kde Karolína spatřila tajemnou postavu, a já zažil malé dobrodružství. Pro odlehčení atmosféry začnu tu malou příhodu Zikovi vypravovat a on se najednou rozesměje.

„Víš, koho jsi sledoval?“ zeptá se.

Zavrtím hlavou.

„Mě.“

„Tebe? Takže Karolína měla pravdu.“

„Měla. Rád chodím na dlouhé procházky.“

„Věděl jsi, že jsme to my?“

„Ano, ale s Karolínou jsem se potkat nechtěl, hodně se ptá,“ nesměle se usměje.

„Karolína je občas těžký kalibr. Měl jsi štěstí, že do závěje zapadla, jinak by tě nejspíš s nadšením sledovala.“

„Karolína je živel.“

„Je. Kudy jsi vlastně přišel?“

„Ukážu ti to.“

Přejdeme kopec a pokračujeme dál po cestě, několikrát odbočíme a asi po hodině se dostaneme na malou samotu poblíž vesnice.

„Tady bydlím. Pojď se podívat, jestli chceš.“

Bez rozmyšlení přikývnu, jsem zvědavý, jak Zik žije.

Domek má celkem pět místností včetně kuchyně a je moderně a prakticky zařízený. Mohl by být z mých snů o ideálním bydlení.

„Teď když víš, kde bydlím, můžeš přijít na návštěvu,“ řekne Zik s úsměvem.

„Děkuju za pozvání, ale myslím, že bych se dřív ztratil, než bych sem došel.“

„Obcházeli jsme vesnici, když půjdeš přes ni a budeš se držet cesty, tak si tu za chvíli. Dáš si kávu?“

„Rád.“

„Ziku, můžu se zeptat, jak se tu živíš?“ zeptám se o chvíli později, když mi podá kávu.

„Pracuju na živnost, dvěma větším firmám se starám o počítačovou síť a pak mám řadu menších firem a dalších zákazníků. Poslední dobou toho přibylo, takže málem nestíhám, ale zrovna se to teď tak sešlo, že ty dvě větší firmy mají odstávku, takže mám něco jako dovolenou.“

„Až budeš potřebovat zaměstnance, řekni,“ rádoby zažertuju. Vzápětí mi dojde, že se to dá pochopit různě.

„Už jsem přemýšlel, že bych někoho vzal. Až to bude aktuální, dám ti vědět,“ odpoví naštěstí v podobném duchu. Jsem rád, že to nevzal jako vnucování.

Přikývnu. Upiju ze svého hrnku a marně hledám další slova. Proč si dokážu vypravovat nesmysly s Karolínou, ale teď mám najednou v hlavě vymeteno?

„Máš to tu pěkné,“ plácnu nakonec v podstatě ze zoufalství.

„Děkuju. Původně to byla stará chalupa, nakonec jsem ji celou přestavěl, nedalo se nic moc zachránit. Garáž a zahradní domek jsou původní stáje, ty byly v nejlepším stavu.“

„Koně si nechtěl?“ Další plácnutí a dost hloupé.

„Chtěl, ale ideálně kdybych měl ještě někoho k sobě se stejným snem. Přeci jen dělit čas mezi zvíře a blízkého člověka je občas těžké.“

„V tom máš pravdu.“

„Jezdil si?“

„Vyrostl jsem se psem a koňmi. Ve městě jsem si párkrát zašel do jízdárny, ale nebylo to ono.“

„Tak to jsi to zatím dotáhl dál, já jsem na koni nikdy neseděl.“

„Tak to určitě zkus.“

„Spadl jsi někdy?“

„Kdo nepadá, nejezdí.“

„Pokud nelyžuje,“ dodá s úsměvem.

„Ano, případně se nevěnuje jinému sportu.“

Přikývne. „Bude poledne, neuděláme si něco k jídlu, než půjdeme?“

„Pokud ti to nevadí.“

„Ne, nerad jím sám.“

„Tak si pořiď aspoň psa.“

„Už jsem o tom přemýšlel, možná bych ale raději přítele.“    

Nečeká na odpověď, naštěstí, protože nevím, jak to vlastně myslel a tudíž ani jak reagovat, zvedne se a zamíří do kuchyně. Přijde mi nejrozumnější ho následovat a zeptat se, jak mu můžu pomoct.

 

Připravit lehký oběd zvládne Zik během chvíle. Zeptám se ho, jestli ho vaření baví. Prý ne, donutily ho až okolnosti. Podobně jako mě, ale na rozdíl od něho, mi to nijak zvlášť nejde. Poobědváme a Zik navrhne, abychom se šli podívat na jeho oblíbené místo.

Dovede mě na hezkou vyhlídku. V létě se tu dá sedět na mohutných kmenech spadlých stromů a kochat se výhledem, který je i teď v zimě úžasný. V plné míře ho ocením, až když Zik začne ukazovat, co vše můžu vidět. Zůstali bychom zde i déle, ale bez pohybu se do nás dá zima, takže pokračujeme dále. Stezka, po které jsme přišli, vede na druhé straně kopce zase dolů. Trochu se klouže, ale sestupujeme rychle až do poloviny kopce. Tam ji tolik nekryjí stromy a sníh na ní trochu roztál a zase zmrzl, takže se vytvořila dokonalá skluzavka. Chvíli přemýšlíme, jestli se nemáme vrátit, ale to bychom nestihli včas vyzvednout Karolínu, takže se rozhodneme jít dál. Pomalu se kloužeme dolů, zachytáváme se stromů, abychom sestup zpomalili, až se dostaneme k úseku, kde se není čeho chytit. Sám bych se raději prodíral hlubokým sněhem mimo cestu, ale Zik nezaváhá a po několika perných chvilkách a s velkým štěstím úsek překoná. Nemůžu se smířit s myšlenkou, že by mě viděl, jak se plahočím sněhem, a pokusím se o totéž. Chvíli, ale opravdu jenom chvíli to jde dobře. Potom hůř a ještě hůř. Stále se nějak držím na nohou, ale nabírám rychlost. Místo myšlenek na svou záchranu mě napadne, že Zikovi předvádím větší divadlo, než kdybych se plácal ve sněhu mimo cestu. Nějak jsem to nedomyslel. V ten okamžik se ozve pud sebezáchovy a napoví mi, že jestli chci přežít a nezabít se o nějaký strom, bude nejlepší brzdit zadkem. Myšlenky na újmu na důstojnosti si pro tentokrát odpustím a hodlám svůj záměr zrealizovat co nejdříve, než bude pozdě. V tu chvíli mě Zik chytí.

„Dě… děkuju.“ Nevím, jestli koktám úlevou, že jsem přežil, nebo rozpaky, že mu ležím v náručí. Zik neodpovídá, jen se na mě upřeně dívá. Zblízka se jeho oči zdají ještě tmavší. Možná se skloní níž a možná ne. Dokážu jen čekat. Z mé kapsy zazní svižná melodie a kouzlo okamžiku zmizí. Zik kousek poodstoupí a zůstanou jen domněnky.  Rezignovaně vytáhnu mobil, aby si vyslechl Karolínino sdělení, že už na nás čeká. Zase jednou mám chuť vystřelit ji na jinou planetu.

„Za chvíli budeme zpátky,“ řekne Zik, který evidentně pochopil, kdo volal a co chtěl.

„Jestli se dostaneme nějak dolů. Jen ať si počká.“

„Dostaneme,“ odpoví s povzbuzujícím úsměvem.

Klidně bych ji nechal čekat hodně dlouho za to, že mi možná překazila první polibek. Jak už to bývá, dolů se dostaneme docela rychle a bez dalších komplikací.