1. část

Do příjemného rozpoložení způsobeného vyplavováním endorfinů díky rytmickému pohybu na běžkách rušivě zasáhne zvonění mobilu. O to rušivěji, že zvoní můj mobil. S povzdechem zastavím a začnu toho narušitele pohody hledat. Zik si všimne nucené zastávky a čeká na mě o kousek dál.

„Ahoj, Krisi, nutně ti musím něco říct. Volal Rik, jestli jsme ještě na chatě, zítra by tam chtěl přijet na Silvestra. Nevěděla jsem honem co říct, tak jsem odpověděla, že dnes odjíždíš, prostě to ze mě nějak vypadlo,“ drmolí Karolína.

Proč? Proč už? Nechci řešit žádný problém. A proč zrovna Rik? Protože tak to v životě zkrátka chodí a bydlím v Rikově chatě.

„Krisi?“

„V pohodě. Nějak to zařídím. Jsem na běžkách, ozvu se později. Díky za zprávu a měj se.“

„Jasně. Ty taky.“

 Dohoním Zika, který na mě tázavě hledí. „Rik sem chce přijet, takže musím balit.“

„Ale nechceš odjet, ne?“

„Nemám kde zůstat.“

„Máš. U mě. Nepustím tě odsud dřív, než musím.“

„Na to se nedá říct ne.“

Usměje se. „Fajn. Hodím tě rovnou na chatu, aby ses mohl sbalit, a mezitím dojedu na nákup. Co říkáš?“

„Dohodnuto.“

Nechce se mi od něho ani trochu. Dny po Štědrém dnu nemají chybu, jeden lepší než druhý, připadá mi čím dál bližší a odloučení se bojím.

 

 

„Tak jo, balím, máš pro mě ještě něco, co bych měl vědět?“ zeptám se do telefonu Karolíny.

„Rik se na tebe hodně vyptával. Prý by mu nevadilo, kdyby si tam chtěl zůstat. Jo, abych nezapomněla, vypadalo to, že mu o vás Zik nic neřekl.“

„Neměl důvod.“

„Neměl. To mě až tak nezarazilo.“

„A co tě zarazilo?“

„Jak se Rik vyptával na tebe. Takový zájem jen o známého člověk většinou nemá.“

„Co si o tom myslíš?“

„Zatím nevím. Dávej si pozor, a kdyby něco, jsem na drátě.“

„Díky.“

„Nemáš zač.“

Rozloučím se s ní a zamyslím se nad tím, co mi řekla. Co můžu čekat od Rika? Bude se snažit Zikovi rozmluvit vztah se mnou? S tím nic moc dělat nemůžu, pokud to udělá, Zik se bude muset rozhodnout sám. Každopádně to nevysvětluje, proč se vyptával na mě. Ta idyla mi mohla ještě chvíli vydržet. Sednu si na postel. Čekal jsem, že se objeví potíže nebo prostě jen věci, se kterými se budeme muset vyrovnat, ale cítím se z toho zaskočeně. Možná zbytečně, nemusí se nic dít. Hlavně dopředu neplašit.

Dobalím a nakonec ještě projdu chatu, jestli jsem nic nezapomněl. Rozhlížím se po ní s notnou dávkou sentimentu, naštěstí to nikdo nevidí. Ale tohle místo mi hodně dalo. S Rikem mi svého času bylo fajn, ale zvrtlo se to. Letos jsem potkal Zika. A je mi ještě lépe. Kéž by se nic nezamotalo. Povzdechnu si. Má cenu si přát, aby všechno bylo jednodušší? Ne. Stejně nebude.

 

„Ziku, věděl jsi, že se sem Rik chystá?“ zeptám se ho, když sedíme po večeři na pohovce.

„Ne, to bych ti řekl, dozvěděl jsem se to od tebe, ale Rik mi volal, když jsem nakupoval.“

Mám mu říct, že se na mě Karolíny vyptával? Raději ne. Nemusí to vůbec nic znamenat, zbytečně by to mohlo celou situaci zkomplikovat a Zik vypadá i bez toho hodně zamyšleně. Ne, že bych na tom byl lépe.

„Moc se spolu teď nebavíme,“ řekne po chvíli.

„Proč?“

„Volal ještě před Vánocemi a vyptával se, jestli jsem s tebou o něm mluvil. Řekl jsem mu, co jsi odpověděl, a on po mně chtěl, abych s tebou promluvil znovu. Mně se v té době už nechtělo dohazovat tě Rikovi, tak jsem odmítl, ať si s tebou promluví sám, až se vrátí. Myslím, že se naštval a od té doby se neozval, až dnes. Dělal, jakoby se nic nestalo, a vyptával se, jak se mám.“

„Byl bych raději, kdybych se s ním vůbec nepotkal.“

„Tomu se nakonec nejspíš stejně nevyhneš. Uvidíme, s čím přijede. Do té doby nemá smysl nad tím přemýšlet.“ Přikývnu. Má pravdu, ale jsem z Rikova příjezdu nesvůj i po zbytek večera, snažím se to před Zikem skrýt, i tak mám pocit, že si toho všiml, protože se na mě občas zamyšleně a trochu ustaraně podívá. Nebo se sám nedokáže úplně řídit tím, co řekl.

 

 

Nakouknu do kuchyně. Že by se Zik ještě neprobudil? Obvykle vstává dřív než já a už ho tady zastihnu s čajem. No, aspoň mu to tentokrát stihnu oplatit. Pustím rychlovarnou konvici a zaslechnu bouchnout venkovní dveře. Nahlédnu do chodby, abych ho pozdravil. Mračí se a zrovna si sundává bundu, kterou měl jen tak přehozenou přes ramena. Na poličku odloží mobil.

„Dobré ráno,“ popřeju mu. Vzhlédne a usměje se.

„Dobré.“

„Stalo se něco?“

„Volal Rik. Chce se navečer stavit.“

Přikývnu. Není k tomu moc co říct, navíc mám pocit, že bude lepší o tom dále nemluvit. Odmítám si Rikem nechat ničit společné chvíle se Zikem, což nemění nic na tom, že v chodbě je ticho, které by se dalo krájet.

Najednou se Zik usměje. „O co že vyhraju dnešní sněhovou bitvu?“

„O nic. Co kdybys náhodou vyhrál, i když to není moc pravděpodobný.“

„No počkej.“

Dám se na taktický ústup do kuchyně, stejně mě chytne, ale to jsem ale chtěl.

 

Po snídani se vypravíme ven. Vedeme se za ruce, blbneme na sněhu a všechny starosti pro tyto okamžiky pustíme z hlavy. Dojde i na slibovanou sněhovou bitvu.

Domů se vrátíme až odpoledne a dáme se do přípravy chlebíčků na večer, což spojíme i s obědem. Už jsme téměř hotovi, když zavolá mamka. Přehodím si přes sebe bundu a vyjdu na malou terasu. Ne, že by byl hovor s ní zrovna tajný, ale chci potom ještě zavolat Karolíně, jestli nemá nějaké nové zprávy, a přijde mi lepší, když o tom Zik nebude vědět. Myslím, že to považuje za svou věc a zapojení Karolíny by zrovna neuvítal, ale ze své zkušenosti vím, že občas vidí věci, které já a potažmo i on přehlédneme.

Chvíli si s mamkou povídáme o svátcích a popřejeme si do nového roku. Pak vytočím Karolínu. Zrovna se připravuje na večírek, Rik se jí už neozval a tak ani tento hovor netrvá dlouho.

Když se vracím do domu, zaslechnu hlasy. Zastavím se. Nechci ho potkat, ale je mi už moc let, abych se schovával. Nadechnu se a vejdu dovnitř.

V obývacím pokoji pozdravím Rika ležérně usazeného na pohovce. Nevypadá překvapeně.

„Říkal jsem Karolíně, že můžeš zůstat,“ řekne hned po pozdravu s očima upřenýma do mé tváře.

„Půjčil si nám chatu na dost dlouho, všeho moc škodí.“

„Hezky řečeno, hádám, že skutečnost byla trochu jiná.“ Usměje se. „Zik je lepší spolubydlící?“

„Zik je dobrý člověk.“ Ať si tu možná trochu staromódní, ale stále trefnou větu přebere, jak chce.

Rik se trochu zarazí, ale vzpamatuje se hned. „To dostal vysoké hodnocení. Skoro mu závidím.“

„Přijel jsi na návštěvu za mnou nebo za Krisem?“ vloží se do toho Zik.

„Samozřejmě že za tebou, nevěděl jsem, že Kris je tady, dokud jsi mi to neřekl,“ odpoví mu s úsměvem Rik.

„Mám takový dojem, že ses na to zeptal sám.“

„Vážně? Nevzpomínám si.“ Rikovi nelze upřít výřečnost a schopnost se z ledasčeho vymluvit.

„Nevadí, já ano. Jak ses měl?“ Ovšem Zik si umí pohrát se slovy stejně dobře. Kdybych se na Rika zrovna nedíval, nepostřehl bych rozladění, které se mu na okamžik mihlo v očích, než ho rychle skryl.

„Výborně.“ Začne vypravovat o své dovolené, která je pro mě z říše snů, protože na místa, která navštívil, se zřejmě nikdy nepodívám. U některých mi to nevadí, u jiných ano, ale budu docela šťastně sedět na zadku v Čechách, když vedle sebe budu mít Zika. Zatímco poslouchám, mimoděk si je prohlížím. Jsou si dost podobní, ale v některých rysech se liší. Nejde říct, který z nich je pohlednější, záleží na vkusu toho, kdo se dívá. Mně se více líbí Zikovy rysy, ačkoli působí přísněji. On sám se nechová tak uhlazeně jako Rik, který mi dokázal dát pocit, že jsem někdo, i když jsem tomu nevěřil, ale vystupuje příměji, stojí si za tím, co říká, a vyznává určité hodnoty, u Rika o tom pochybuji, ten se více řídí vlastním prospěchem a tím, co chce. Na druhou stranu je Zik více hrdý, někdy až moc, a hůře odpouští.

„Nechcete dnes večer přijít?“ zeptá se Rik.

Zik se na mě podívá. Zavrtím hlavou. „Ani ne,“ odpoví, „ale díky za pozvání.“ 

„Tak se tu mějte, a kdybyste se rozmysleli, tak zajděte, bude nás jen pár.“ S tím se zvedne k odchodu.

Až na ten začátek to nebyla nejhorší návštěva, ale co si o tom myslet, netuším.

„Opravdu tam nechceš jít?“ zeptá se Zik, když za Rikem zavře domovní dveře.

„Ne, proč?“

„Nechtěl bych, abys odmítal kvůli mně.“

„Říkal jsem ti, že bych raději Rika ani nepotkal, natož s ním trávil Silvestr. Jestli tady někdo má mít takovou obavu tak já. Je to tvůj bratranec.“

Zik se usměje. „Je a docela jsme spolu vycházeli, než jsme začali žárlit jeden na druhého. Takže nijak netoužím tě tam vodit.“

„Proč byste na sebe měli žárlit?“

„Kvůli tobě. Mně vadí, že se kolem tebe motá a on zase tuší, že tu nejsi jen jako můj kamarád.“

„Fajn, dík. To mé mužské pýše opravu nelichotí. Nejsem ženská, nechte si ty žárlící manévry, jo?“ Připadám si jako jeden z těch gayů s linkami kolem očí a zženštilým chováním.

Pokrčí rameny a evidentně nemá v úmyslu poslechnout. „Nezahrajeme si karty?“ zeptá se, aby změnil téma. Přistoupím na to.

„Ty máš karty?“

„Proč by ne?“

„Připadalo mi, že hry bereš jako nostalgii.“

„Karty hraju celkem rád, i když ne zrovna často.“

„Fajn, zahrajeme si.“

O Rikově návštěvě se pak už ani jeden z nás nezmíní.

 

Půlnoc strávíme venku a pozorujeme v dálce ohňostroj z města.

„Krisi, zítra nemůžeš odjet,“ řekne tiše Zik.

„Proč?“

„Protože se říká, že jak na Nový rok, tak po celý rok.“

Usměju se. „Dobře. Tak pozítří. Mně se od tebe stejně vůbec nechce.“ Stiskne mi ruku. Dál nemluvíme, není třeba.

Později pak usneme na pohovce.

 

Ráno nepospícháme se vstáváním. Povídáme si, spřádáme plány a smějeme se hloupostem. Cítím se vedle něho skvěle, přesto se mi do hlavy občas vloudí myšlenka, že tak spokojený nemůžu být dlouho. Vzápětí si za to nadávám.

  

K mému blížícímu se odjezdu se dostaneme až po obědě. Téma načne Zik.

„Krisi, kdy se zase uvidíme?“ zeptá se.

„Jak si na tom s časem?“

„Bídně, ale to není podstatné, potřebuju tě vidět.“

„Mohl bych přijet o víkendu.  Kdybych si v pátek přivstal a šel do práce dřív, tak bych možná stihl vlak a dojel bych už v pátek v noci.“

„Autem by to bylo jednodušší a hlavně rychlejší. Zkusím si to zařídit.“

„Tak se dohodneme v týdnu?“

„Dobře.“

 

V pondělí mě Zik hodí na vlak. Zavolal jsem do práce a prodloužil si o den dovolenou. Od Zika se mi nechtělo a už ve vlaku mi chybí a navíc bez něho nedokážu odsouvat stranou nejrůznější otázky a obavy. Navzdory tomu všemu mám ale stále pocit, že se vznáším.

 

„To je dost, že nemáš obsazeno,“ stěžuje si Karolína, sotva přijmu hovor.

„Mluvil jsem se Zikem. Slíbil jsem, že mu zavolám, až se dostanu domů.“

„No jo, zamilovaní. Neviděli se jak dlouho? Dvě hodiny? A už si musíte půl dne volat,“ odpoví se smíchem. „Můžu se stavit?“

„Jasně.“

„Tak za chvíli sem tam.“

„Čekám.“

 

Vybaluju své věci, vzpomínám a usmívám se u toho. No jo no. Karolína měla pravdu. V tom se ozve zvonek. Já o vlku… Pospíšila si.

„Pojď dál,“ pozvu ji.

„Tak povídej a přeháněj.“

„A co?“

„Chodíte spolu, ne?

„Ano.“

„Tak jaký je v posteli?“

„Nevím, ještě jsme spolu nespali.“

„Jak to?“ zeptá se nevěřícně.

„Není kam spěchat.“

„Jak to, že ne? Takový krásný kluk. Kdyby ses raději přiznal, že se bojíš.“

„Jasně že bojím. Ale prostě ještě nepřišla ta správná chvíle.“

Skepticky se na mě podívá. „Jen aby, uvědom si, že dnes se sexem zase tolik nedělá. A to ti říkám jako ženská. Chlapi jdou na věc ještě rychleji. To, že ty se upejpáš, neznamená, že Zik to vidí stejně.“

„Hele, nech si toho, skeptiku. Zik není z těch, kteří by se neozvali, kdyby v tom viděli problém.“

„Jak myslíš.“

Na chvíli se odmlčíme, nevím, o čem přemýšlí ona, mně se mele v hlavě to, co řekla. Už mě to totiž samotného napadlo. Líbali jsme se a jeden druhého dotýkali, ale Zik netlačil na něco dalšího a já nějak usoudil, že také nespěchá, ale možná prostě jen čekal, až udělám další krok já. Jedna z věcí, která se mi honila hlavou cestou zpátky.

„A co Rik?“ zeptá se Karolína. Povím jí o jeho návštěvě. „Jsem zvědavá, co se z toho vyvine,“ řekne zamyšleně.

„Z čeho?“

„Z toho Rikova zájmu. Co si o tom myslíš?“

„Co já vím? Možná mu vedle Zika vadím. Nebo má úplně jiný důvod.“

„Dost pochybuju, že by k němu měl tak blízko, aby se mu pletl do života.“

„Co víš, třeba chce jen držet rodinné standarty, nemusí jít o Zika, vadilo by mu, kdybych hodil s kýmkoliv z jeho rodiny.“

„Takový snop není. Tahle teorie se mi zdá přitažená za vlasy. Nezapomínej, že se o tebe zajímal ještě před tím, než si Zika vůbec poznal, a chtěl, aby na nás Zik dal pozor.“

„Tehdy se mohl ptát ze slušnosti, teď mohl mít důvod jiný.“

 „Necháme to být, stejně teď nic nevyřešíme. Chceš slyšet o silvestrovském večírku?“

„Jo, povídej.“

Když skončí, musím dát za pravdu jejím slovům, že s fyzickou láskou se dnes opravdu moc nenadělá. Ale… kdyby chtěl Zik věci jinak, promluvil by si se mnou, ne? Určitě ano. Možná.