2. část

Už chápu, proč všichni nadávají na víkendové nákupy. Dokud jsem v pátek nakupoval jen sám pro sebe, probíhal jsem obchod a do košíku naházel pár věcí, které se mi lehce vešly do sportovního batohu. Jenomže dnes má přijet Zik a ve světle této události se zrodila má potřeba zaplnit nejen prázdnou ledničku, ale i poloprázdné skříňky, a přesvědčit tak Zika, že… nehryžu omítku? Dokážu se o něj postarat? Vlastně ani nevím. Nakonec ono na tom zrovna teď nezáleží, hlavně musím ten 

poněkud neskladný a těžko manipulovatelný nákup dostat domů.

Nakonec se mi podaří všechno dovléct do bytu. Po několika zastávkách a nesmírné chuti tašky někde odložit.

Unaveně si sednu, ale dlouho odpočívat nemůžu. Zika sice zdržel nějaký klient, takže přijede až na šestou, a já utekl z práce brzy, ale i tak mi příliš času na přípravy nezbývá. Navíc mám takový divný pocit, že jsem na něco zapomněl. Hm. Asi to bude jen nervozita. A i kdyby, nemůže to být nic důležitého.

Převleču se, a když jdu kolem zrcadla, kriticky se na sebe podívám. No… Volné tepláky se k návštěvě přítele zrovna nehodí. Vypadám v nich… jako v teplákách. Ovšem na úklid pohodlné.

Uložím nákup a naprosto nechápu, jak tolik věcí mohlo jen tak zmizet. Kuchyň se zdá pořád poloprázdná. A to je asi tak čtvrteční než Zikova. Co se dá dělat. Na další nákup nejdu. Teď vyluxovat a utřít prach. Některé věci se v životě nemění. Nikdy se mi jako dítěti nechtělo utírat prach, když mi to mamka přikázala. Ve svém bytě tuto činnost vykonávám dobrovolně, ale stejně nerad.

Zatímco filozofuju o svém vztahu k domácím pracím, dostane pocit, že jsem na něco zapomněl, náhle docela konkrétní podobu. Chybí mi náhradní deka a polštář. Takové opravdu nedůležité věci. Podívám se na hodiny. To stihnu, když budu hodně spěchat.

 

Co je to za krám? Nekonečný, přecpaný zbožím, mezi kterým člověk stejně nemůže najít to, co zrovna potřebuje.

Rychlou chůzí se proplétám mezi lidmi a snažím se dopátrat oddělení s lůžkovinami. Samozřejmě, že když člověk potřebuje prodavače, tak na žádného nenarazí, tudíž se ani nemůžu nikoho zeptat. Nervózně mrknu na hodiny. Ještě mám čas. K mé smůle všichni okolo mají ještě více času, takže se plouží doslova hlemýždím tempem a zdržují.

Konečně! Zatraceně! Proč mají milion druhů? Jaký v nich je rozdíl? Kašlu na to. Popadnu to, co se mi jeví jako normální polštář a deka přiměřené velikosti, a jdu pro změnu hledat kasy.

Po deseti minutách a použití několika průchodů označených jako zkratky k pokladnám, o kterých jsem už přesvědčený, že vůbec žádnými zkratkami nebyly, šťastnou náhodou narazím na pokladny.

 

Od tramvaje už běžím klusem. Zik by měl přijet za půl hodiny a vůbec netoužím, aby mě viděl s nákladem lůžkovin, upoceného s vystresovaným výrazem v obličeji. Tak nějak je to výmluvné různými způsoby, ale nenapadá mě žádný lichotivý.

Když za sebou zabouchnu dveře bytu, oddychnu si, všechno vybalím a nastrkám do skříní. Pak ze sebe shodím oblečení, zapotil jsem se spíš kvůli nervům než běhu, a vlezu pod sprchu.

Sotva vylezu, zavolá Zik. Uf. Kdo by řekl, že mít přítele je tak těžké?

 

Ukázat Zikovi moje malé království netrvá dlouho. Asi pět minut. Prostorným bydlením se zkrátka chlubit nemůžu. Zik prohlásí, že je to útulné. Myslím, že spíš ze slušnosti, protože vím, jak moc má rád kolem sebe prostor.

„Chceš zajít někam na večeři?“ zeptám se ho.

„Ne, raději bych byl s tebou sám.“

„V paneláku?“

Usměje se. „Dobře, tak skoro sám.“

„Když se zatáhne okno, tak skoro ano, až na sousedy.“

Chytne mě kolem pasu a tvář schová do mých vlasů. Tiše se směje. „Kde to bydlíš? To je hromadný pokoj?“

„Ne, říká se tomu panelák, ale v podstatě je to synonymum. Navíc někteří jedinci nehodlají připustit, aby něco neslyšeli, či neviděli.“

„Takže se dostaneš do řečí?“

„Pochybuju, že už v nich nejsem. Žiju sám, s nikým moc nemluvím, protože mě jejich drbání nebaví, takže zákonitě musím být divný, ne?“

„Bereš to se stoickým klidem.“

„Jak jinak.“

Něžně mě políbí na krk. „Stýskalo se mi po tobě.“

„Mně po tobě taky. Stihnul si všechno?“

Maličko zaváhá. „Vlastně ne.“

„Nebudeš z toho mít problém?“

„Ne, neboj.“

Navzdory jeho uklidňování mi nepřijde úplně ve své kůži. Nejdřív jsem si myslel, že je třeba také trochu nervózní, ale začínám mít podezření, že za tím bude vězet něco jiného. „Co se děje?“ zeptám se přímo.

Chvíli mlčí. „V podstatě nic důležitého. Včera, když jsme spolu dotelefonovali, za mnou přišel Rik. Chtěl, abych s ním jel dnes do klubu. Řekl jsem mu, že už něco mám, a on na to odpověděl, tak ho pozdravuj, a tvářil se zvláštně.“

„Dělá ti to starosti?“

„Nevím, je to divné. V posledních letech jsme se tolik nevídali, i když na chatu jezdí často, potkali jsme se náhodou, spíše jsme spolu občas mluvili po telefonu, když něco potřeboval. Do klubu mě zval v osmnácti, od té doby nikdy nikam. Když pominu naše dohady v poslední době, tak jsme se k sobě zkrátka chovali jako stejně staří příbuzní v podobné situaci, kamarádsky, ale žádné hluboké přátelství. Tak proč ten náhlý zájem po tom všem? Nejdřív na Silvestra a pak dnes?“

„Třeba se cítí sám.“

„Třeba, ale má tolik přátel, že do samoty spíše utíká, aspoň to tvrdí.“

„Přátele ano, ale kolik gayů? Ne každý s ním bude chtít do klubu. Podle mě je to specifické prostředí.“

„Občas mi vypravoval, jaké šílené nápady mají, myslím, že návštěva klubu by byla ještě to nejmenší.“

„Možná se bojí právě těch šílených nápadů.“

Usměje se. „Ty máš na všechno odpověď.“

„Kéž by. Co si myslíš ty?“

„Nevím, co si mám myslet, a to mě právě znervózňuje.“

„Víš, co se říká, nech to koni, má větší hlavu.“

„Tak dobře. Nakonec, kvůli němu jsem nepřijel.“

„Co s tou večeří? Něco objednáme? Mé výtvory příliš konzumovatelné nejsou.“

„Pojď, naučím tě vařit.“

„Dobře, ale bude to nadlouho, spíše dřív zemřeme hlady.“

 

Zik se ukáže jako schopný učitel, ale hlavní podíl na tom, že se nakonec dobře najíme, má hlavně to, že jsem ho pobízel k praktickým ukázkám, během kterých jsem nemusel předvádět svou vlastní kuchařskou nešikovnost. Pokud mou strategii prokoukl, jakože asi ano, rozhodl se to nekomentovat.

Večer s lahví vína nabere uvolněnější atmosféru. Anebo jsme si na sebe potřebovali po týdnu zase trochu zvyknout? Zní to divně, ale mám z nás takový pocit. Každopádně teď mi už nic nechybí. Ležím na pohovce a pohodlně se opírám o Zika.

„Krisi?“ zeptá se potichu, zatímco si pohrává s mými prsty.

„Hm?“

„Co se posunout kousek dál?“

„V čem?“

„Fyzicky.“

A mám po klidu. Miluju ho, ale ještě se necítím na to s ním spát. Jak mu to ale vysvětlit a nedotknout se ho? „Neměli bychom ještě počkat? Jsme spolu chvíli.“

„Já vím, ale chci tě. Nemusí to být nutně milování se vším všudy.“

Sakra, pro mě je to prašť jako uhoď. Jenomže nemůžeme x týdnů zůstat jen u polibků a v podstatně nevinných dotyků. Ne, v dnešní době, i když kdoví jestli to někdy bylo skutečně jiné, nebo se o tom jen tak otevřeně nemluvilo.

Pouze přikývnu, protože kdybych promluvil, znělo by to přiškrceně. Zik se usměje a hravě mě kousne do ucha. Nevím, jestli to udělal, aby trochu rozehnal moji nervozitu nebo jen tak, ale maličko se uvolním, přesto jsem stále totálně zamrzlý. Pomalu mě začne líbat. Něžně vsunuje svůj jazyk do mých úst a hladí mě pod trikem. Ještě že nic nechce po mně, na nic bych se nemohl, i když u něj doma jsem se ho dotýkal rád. Co to se mnou je? Vím to. Před tím o nic nešlo, teď ano. Co budu dělat? Za chvíli přijde na to, že nemá v náruči zrovna dychtivého milence, a bude se ptát. Jak mu to vysvětlím?

Zazvoní telefon. Zažívám pocity člověka, kterého zachránili na poslední chvíli. Potřebuju čas, potřebuju si na něho ještě chvíli zvykat, mít k němu důvěru, věřit, že moji nezkušenost pochopí. Jenomže pocit úlevy se zřejmě odrazil na mé tváři, což si vzápětí přečtu v Zikových očích, najednou smutných a nešťastných. Pak se otočí, aby přijal hovor. Tohle se nepovedlo. On neví proč. Při své hrdosti je schopný odejít, pokud mu to nevysvětlím. Netrpělivě čekám, až domluví, a jsou to dlouhé vteřiny. Hovoří s nějakým zákazníkem a vzápětí mě vyděsí, když mu slíbí, že přijede ještě dnes. To ne!

„Promiň,“ řekne, aniž by se na mě podíval, když skončí hovor.

„Musím ti to vysvětlit.“

„Dnes raději ne. Ozvu se.“

Vím, že Karolína má v mnoha věcech pravdu, tak proč jsem se nezamyslel nad tím, co mi řekla? Pak bych čekal Zikův návrh a nezachoval se tak hloupě. Já na jeho místě bych se cítil hrozně, jenomže nemám jeho hrdost. Zatraceně!

 

Noc se vlekla, o spánek jsem se ani nepokoušel. Topil jsem se v beznaději, potom jsem si ve světlejších chvilkách říkal, že to přece nemůže skončit. Ne, kvůli takové hlouposti. Jenomže lidé se rozcházejí i kvůli větším maličkostem.

 

Po zbytek víkendu se Zik neozval. Netroufal jsem si ho kontaktovat sám a nedokázal jsem mluvit ani s Karolínou, která také mlčela v domnění, že jsem se Zikem, a tak jsem se jen užíral tím, jestli ho ještě vůbec někdy uvidím, a zoufal, že ne. A teprve tehdy mi došlo, jak moc ho miluju, a že jsem si měl srovnat své priority mnohem dřív a včas si s ním promluvit. A Karolína zase měla pravdu. Ony zkušenosti opravdu nejsou k zahození.

 

V pondělí se snažím předstírat zdání pozornosti při poradě, ale jakmile za sebou zavřu dveře kanceláře, sednu si na židli a civím do prázdna s pocitem, že nic nemá cenu. Nakonec se přeci jen přinutím něco dělat, nikoli ovšem z pocitu odpovědnosti k zaměstnavateli, ale jen proto, abych utekl vlastním myšlenkám.

 

Rika postávajícího v dlouhé pasáži kousek od vstupních dveří naší firmy si všimnu na poslední chvíli. Ještě před chvilkou jsem věřil, že část dne plná předstírání končí a v bytě se budu konečně moct tvářit tak, jak se cítím, mizerně. Stále se odmítám smířit s tím, že bych se spletl, takže se přesvědčuju, že čeká na někoho jiného. Ne dlouho. S rozhodností sobě vlastní zamíří ke mně.

„Pojď si někam sednout,“ řekne bez pozdravu.

„Nechci.“

„Musím s tebou mluvit.“

„O čem?“

„Tady ne.“

Nechci mluvit s ním, ani s nikým jiným, ale co kdyby věděl něco o Zikovi? Váhavě přikývnu.

„Sem?“ Rik ukáže na nejbližší restauraci.

„Třeba.“

„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptám se o chvíli později, když si on objedná kávu a já odmítnu. Nechci se tady zdržet déle, než je nezbytně nutné.

„Když jsme zakopali válečnou sekyru, mohli bychom se jako přátelé vídat, ne?“

„Proč? Určitě máš přátel dost.“ Aspoň podle Zika.

„Mám, nebo lépe měl jsem, o řadě z nich už neuslyším, když jsem odešel z vedení firmy. S těmi ostatními si více či méně rozumím, ale nemám kolem sebe téměř žádné lidi, kterým bych mohl skutečně důvěřovat. Tobě jsem tehdy věřil, ale bál se, proto jsem pak udělal hloupost, to nezapírám, ale rád bych ji napravil. Nečekám, že mi budeš hned také věřit, ale mohl bych tě časem přesvědčit, že můžeš.“

„Možná. Když se někde potkáme, můžeme si popovídat. Stačí?“

„Ne. Za prvé se nikde nepotkáváme, žijeme každý v jiném městě a já sem jezdím jen občas, za druhé nejde o to, abychom se neobcházeli, když se potkáme. Chtěl bych s tebou někdy někam společně vyrazit.“

Může se opravdu cítit sám? Zval Zika, teď mě. Třeba jen hledá společnost. Také jsem se dřív občas cítil sám a přál si mít kromě Karolíny ještě někoho jiného.

„Možná. Uvidíme. Mám toho teď hodně,“ odpovím neutrálně.

„Rozumím. Můžu ti tedy někdy zkusit zavolat?“

Váhavě přikývnu. „Už musím jít. Měj se,“ rozloučím se a vstanu.

„Ty taky.“

 

Někdy proti člověku a jeho skromnému přání, v mém případě být sám, stojí úplně všechno. Teď momentálně v podobě Karolíny přešlapující před mým bytem.

„Co se stalo?“ zeptá se, když mě uvidí. Před ní nemám sílu ani chuť cokoli předstírat.

„Pojď dál, povím ti to, ale nechci slyšet nic o tom, že jsi mi to říkala.“

„Slibuju.“

Opravdu mě bez přerušování vyslechne a pak ještě dobu mlčí, což znamená, že přemýšlí a považuje situaci za vážnou.

„No drahý, řekla bych, že sis to docela zavařil,“ řekne.

„To vím taky.“

„Ale uvědomuješ si, že hned dvakrát?“

„Jak to myslíš?“

„Nic bych za to nedala, že se Rik pochlubí tvou vstřícností Zikovi, kterého to moc nepotěší.“

„Možná mu to bude už jedno. Co mám dělat?“

„Promluv si co nejdřív se Zikem.“

„To bych rád, ale on se mnou mluvit nechce.“

„Zkus to. Nejlépe hned a dej mi potom vědět.“ S tím se zvedne k odchodu.

Ještě deset minut si dodávám odvahu a pak mu zavolám. Zikův mobil zvoní a to je tak všechno. Zkouším to několikrát, nikdy telefon nezvedne. Napíšu mu zprávu, že s ním musím mluvit. Nic. Nakonec zavolám Karolíně.

„Krisi, řeknu to upřímně. Kdybys z toho aspoň něco měl, ale ty jsi jen takový naivní idiot.“

„Dík.“

„Nemáš zač. Rádo se stalo.“

„Karolíno, já ho nechci ztratit.“

Opět dobu mlčí.

„Zkusím Zika přesvědčit, že jsi idiot a aby tě vyslechl.“

„Ale…“

„Neodporuj. Ten večer mu budeš muset vysvětlit, to je jasné, ale pořád tu zůstává ta věc s Rikem. Zik nebude vědět, jak to skutečně je, nejspíš si bude myslet, že jsi ho využil a snažíš se dostat k Rikovi.“

„Fajn, řekni mu, co chceš, hlavně ať se to vysvětlí.“

„Dobře, dám ti potom vědět.“

„Kdy s ním promluvíš?“

„Až bude vhodný čas. Nech to na mně. Čekej.“

To se snadno řekne, ale hodně těžko dělá.