3. část

Karolína se neozve další dva dny a Zik také ne. Já nedělám nic jiného, než že přemýšlím, jak to dopadne, a co bych s tím ještě mohl dělat. Napadlo mě se za ním rozjet, ale poznal jsem Zika dost na to, abych věděl, že se do ničeho nutit nenechá, ani do rozhovoru, navíc bych ho tím mohl ještě více znechutit.

Z práce mě zatím nevyhodili jen proto, že je zrovna klidné období, kdy neděláme na žádném velkém a důležitém projektu, takže moje nesoustředěnost unikla pozornosti.

 

Ve středu večer zazvoní telefon. Karolína. Hovor vezmu se směsí strachu a očekávání. Kdyby volal Zik, možná by to se mnou při mém momentálním duševním rozpoložení rovnou švihlo.

„Tak co?“ zeptám sem hned, aby neměla čas začít s vytáčkami, které mají druhou stranu připravit na něco nepříjemného, ale obvykle stresují víc než samotné sdělení.

„Uklidni se. Není to sice nejlepší, ale ani nejhorší. Máš štěstí, že tě ten kluk fakt miluje, protože je to přesně tak, jak jsem si myslela. Rik si vaše dostaveníčko nenechal pro sebe. Hádám, že si pro jistotu pár věcí přidal, takže když se Zik dostal z té ledové sprchy od tebe, zvýšily mu krevní tlak pro změnu další novinky. Každopádně souhlasí s tím, že si spolu promluvíte.“

„Kdy?“

„O víkendu. Přijede. Ještě se ti ozve. Být tebou, nechám ho do té doby na pokoji.“

„Co jsi mu řekla?“

„O těch dvou věcech nic konkrétního, to jsem nechala na tobě. Jen jsem mu vysvětlila, že u tebe některé věci znamenají něco jiného než u ostatních.“

„Takže jsi ze mě udělala anomálii, no tou asi skutečně jsem. A co mu mám říct já?“

„Vysvětli mu, proč si šel s Rikem tak jako mně, a přiznej se, že máš strach. Záleží mu na tobě, když mu to vysvětlíš, bude rozumný, ale potřebuje vědět, že ti na něm taky záleží.“

„Díky,“ řeknu a hlavu už mám plnou jiných myšlenek.

Copak Karolíně, té se mi to nevysvětlovalo sice úplně dobře, ale známe se léta, nemusel jsem se bát, že mě špatně pochopí nebo že se jí něčím dotknu. Zika znám měsíc a nemůžu si být jistý, jak zareaguje. Pokud řeknu něco špatně, dopadne to jako minule. Odejde. A tentokrát už napořád. To se pak špatně vysvětluje cokoli, natož pocity, které by si člověk raději nechal pro sebe.    

 

Zik zavolá v pátek a bez dalších řečí se zeptá, jestli se může v sobotu stavit. Nezní odměřeně, ale také ne tak, jak jsem si u něho zvykl. Chtěl bych mu povědět tolik věcí, ale podle Karolíniných instrukcí mluvím věcně stejně jako on. Dohodneme se na času a rozhovor ukončíme. Jako dva cizí lidé. Miluje mě? Jestli ano, tak z tohoto rozhovoru bych to nepoznal.

 

„Pojď dál,“ řeknu a zavedu ho do obyváku. „Dáš si něco?“

„Ne, díky.“ Vypadá pohuble. Sám ale nemám co říkat. Od chvíle, co odešel, nemám na jídlo ani pomyšlení, od včerejšího oběda jsem nic nejedl a v noci jsem téměř nespal. Podle toho taky vypadám, zrcadlo jsem obešel obloukem. Pořád jsem přemýšlel, co a jak mi řeknu, abych teď měl v hlavě vymeteno. Jak jinak. Sednu si proti němu. Tak do toho.

„Je mi líto, co se stalo minule. Nikdy jsem s nikým nebyl, nevím, co mám dělat, připadám si nemotorně a jsem nemotorný a navíc jsem se na to tehdy ještě necítil. Najednou se to na mě všechno sesypalo a bylo toho nějak moc.“

„Měl jsi mi to říct. Proč jsi s tím souhlasil?“ Stále mluví úsečně.

„Protože tě miluju, chci, abys byl spokojený, a vím, že jsem ve svém věku ne zrovna pozitivní rarita a nechtěl jsem, abys litoval, že jsi se mnou. Prostě jsem tě nechtěl ztratit.“

„Neměl jsem na tebe tlačit. Promiň. Věděl jsem, že máš pravdu, když si říkal, že je ještě čas, ale… no prostě jsem se chtěl ujistit, že patříš ke mně, stýskalo se mi po tobě víc, než jsem si myslel, že bude a do toho se kolem nás motal Rik.“ Z hlasu se mu konečně vytratí odměřenost. „Doma se mi to rozleželo a chtěl jsem ti zavolat, ale mezitím za mnou přišel Rik a podle jeho řečí se zdálo, že ti moc nechybím. Žárlil jsem.“

„Rik na mě čekal před firmou. Nechtěl jsem s ním mluvit, ale ty jsi o sobě nedával vědět, nevěděl jsem, co mám dělat, a tak mě napadlo, že mi o tobě třeba něco řekne. Zdá se to naivní, ale z mého pohledu situace byla dost zoufalá, tak jsem se chytal každého stébla. Když se ukázalo, že zase řeší jen sám sebe, tak jsem odešel. Nevím, co ti namluvil, ale strávili jsme spolu ani ne deset minut.“

Povzdechne si, ale potom se usměje. „S tebou to není jednoduché.“

„Já vím, ale s tebou také ne. Vysvětlil bych ti to všechno dřív, kdyby si mě nechal.“

„Nemohl jsem s tebou mluvit. Myslel jsem, že máš pořád v hlavě Rika, a nemohl jsem se s tím srovnat. Až Karolína mě probrala, prý bych měl ubrat na fantazii.“

„To zní jako ona. Vím, že to zní jako klišé, ale chci být s tebou.“

Zvedne se, přisedne si ke mně na pohovku a zadívá se mi do očí. Má v nich otázku. Neodpovím na ni slovy, ale překonám krátkou vzdálenost, která nás dělí, a políbím ho. Neucukne. Nevědomky jsem se přeci jen bál, že si to ještě rozmyslí. Jeho prsty lehce kloužou po mém těle nejprve přes oblečení, potom zajedou pod triko. Ne, že bych se styděl méně než minule, a už vůbec nejsem šikovnější. Co se změnilo? Chyběl mi. Moc mi chyběl a risknu raději ledacos, jen abych ho neztratil. Je to dobře? Co já vím. Ale nepatřím k těm silným jedincům, co za svými zásadami a postoji dokážou stát vždy a všude.

Už jednou jsem ho svou zdrženlivostí odehnal, možná by to dnes spíše pochopil, ale netroufnu si to zkoušet. Mám aspoň jednu polehčující okolnost sám před sebou. Chci se ho dotýkat, cítit ho blízko a ne jen ze strachu, že bych ho mohl ztratit. Možná se ta potřeba vyvinula ze stresu, z odloučení, co já vím. Nezáleží mi na tom. Teď je tady a mám ho plnou hlavu.

„Neboj se, prostě jenom… začneme,“ pošeptá mi Zik trochu trhaně a vzápětí si sundá triko a pomůže i mně z toho mého. Nebojím se, napětí v minulých dnech bylo příliš, a když odeznělo, zanechalo mě ve stavu podobném lehké opilosti. Nechci se probrat.

Objímali jsme se mnohokrát, ale dotyk nahých těl dělá objetí mnohem intenzivnějším a intimnějším. Sám ho začnu hladit. Ze začátku jsem se vyhýbal pohledu do jeho klína, ale teď bych chtěl vědět, jestli ho vzrušuju tak jako on mě. A zrovna není vhodná příležitost a na přímý dotek si netroufám. Zik ano a když jeho ruka zajede níž pod můj pas, cuknu sebou překvapením. Oddálí své rty od mých a vážně se mi zadívá do očí. „Nikdy se mě tam nikdo …,“ zašeptám.

„Nedotýkal?“

„Ano.“

„To není špatné být první,“ zazubí se. „Stydíš se?“

„Ne asi. Ty ses poprvé nestyděl?“

„Ale ano a ne málo,“ směje se. Lotr jeden. „Chtěl jsem ti jen říct, že přede mnou se stydět nemusíš.“

„A asi před kým jiným?“

„Hm, to má logiku. Tak dobře, styď se. Nakonec, sluší ti to.“

„No dovol.“

„Dovolím ti, co budeš chtít, ale ty mi dovol ti stáhnout kalhoty.“ Energicky mi při tom prohlášení rovnou rozepne knoflík a zip, jako by tím říkal, že tentokrát se odbýt nenechá. Nechám ho a vzápětí mu službu oplatím, protože nechci být nahý sám. Zik se za své vzrušení nestydí ani trochu a vzápětí mi ukáže, co si představuje pod slůvkem „začneme“.

 

Bylo to hezké, i když jsme spolu nespali se vším všudy. Zik vedle mě usnul se spokojeným výrazem ve tváři. Sám jsem unavený, ale ještě dlouho se na něho dívám, než se mi zavřou oči.

 

„Na co myslíš?“ zeptá se ráno Zik, když mě nachytá, jak se zasněně dívám z okna, zatímco jsem čekal, až se probudí.

„Na nic konkrétního jen si užívám okamžik.“

„Jsem s tebou šťastný a moc,“ řekne vážně.

Políbím ho. „To jsem rád. Připravím ti za to snídani, ale poněkud chudší, protože jsem nebyl na nákupu.“

„Dojedeme na něj.“

„Chce se ti?“ zeptám se nevěřícně, protože mně se nechce ani trochu.

„Ne, ale nechci tě pak nechat nákup vláčet pěšky a potřebuješ nějaké zásoby.“

„Moje zásoba potravin mi úplně stačí. Žiju ve městě, tady jsou obchody otevřené pořád, kdyby bylo něco potřeba, jakože není.“

„Ale musíš pro to běžet, navíc kdyby si byl například nemocný, neměl bys nikam chodit.“

„Mám sedavé zaměstnání, potřebuju chodit, a kdybych byl nemocný, neměl bych hlad,“ odpovím a usmívám se stejně jako on.

„Zlomenina by ti třeba apetit nevzala.“

„Skeptiku. Zapomněl jsi na službu, kdy ti nákup dovezou.“

„No dobře, ale stejně si myslím, že nějakou zásobu by člověk měl mít.“

„Malou mám a do větší se ti dají akorát moli nebo něco jiného.“ Chystám se vstát, abych mu připravil slíbenou snídani, a v tu chvíli se zarazím. Navzdory předešlé noci před ním nechci jít nahý za bílého dne, blažený pocit opilosti už k mé smůle odezněl. On si toho pochopitelně všimne a hned také uhodne důvod mého zamrznutí.

„Mám pro tebe řešení. Čím častěji, tím rychleji si zvykneš,“ prohlásí se smíchem. Uraženě se na něho podívám a odvážně odkráčím do koupelny, kde si raději pustím vodu, abych neslyšel další poznámky. Nebudu ho v tom škádlení podporovat.

 

Hodiny doslova letí. Než nakoupíme, je poledne a tak se stavíme na oběd v jedné z mých oblíbených restaurací.

Po jídle se Zik tváří zamyšleně.

„Na co myslíš?“ zeptám se.

„Přemýšlel jsem o výhodách města a vzpomněl jsem si, jak jsem dříve rád a často chodil do divadla, teď už jsem tam nebyl věčnost a tak mě napadlo, co kdybychom na něco vyrazili?“

„Proč ne? Ale kam a na co?“

„Po něčem se podívám.“

„A co budeme dělat teď?“

„Když to řekneš takhle, tak se nabízí…“

Předstíraně nevěřícně se na něho podívám.

„Tak dobře, můžeme nejprve dojet do tvého bytu,“ dodá vážně, ale koutky úst mu cukají.

„Ty…“

 

Karolína má snad radar, zavolá, sotva Zik odjede, zatím co já se stále nacházím ve stavu duševního opojení a fyzické únavy.

„Tak co?“

„Dobrý.“

„Zase si výřečný, co? A taky bys mohl být trochu více popisný.“

„Rande si zažila, tak použij fantazii. Ale děkuju.“

„Nemáš zač.“

Ještě chvíli ze mě tahá rozumy, ale noc se Zikem jí odmítnu popisovat, tak mi líčí zážitky ze sobotního večírku, když se rozloučíme, pustím si televizi, ale dřív, než si stihnu něco vybrat, nebo spíš nevybrat, tak usnu.

Probudí mě až na desátou telefon.

„Haló?“ netuším, kdo volá, v ospalosti jsem se zapomněl podívat na displej.

„Probudil jsem tě?“

„Zdřímnul jsem si, to je v pohodě. Jak jsi dojel?“

„Dobře. Volal jsem jednomu kamarádovi, má rád divadlo, tak jsem se ho chtěl zeptat, co by doporučil, a on mi nabídl dva lístky do Národního na tuto sobotu, protože je nemocný. Co kdybychom si udělali výlet? Přespali bychom v Praze. Co ty na to?“

„Jsem pro.“

„Fajn, najdu nějaké ubytování.“

Než se rozloučíme, ještě dobu plánujeme co a jak.

V čem tam pojedu? Ne, že bych neměl oblek, ale zažil už i lepší časy, Karolína ho nedávno viděla v otevřené skříni a neodpustila si komentář, abych ho dal do muzea. Zase tak starý není, na firemní večírek stačil, na rande se Zikem ne. On se oblékat umí, já cit pro módu zrovna nemám a navíc je vidět, že na nákupy má větší finanční zdroje než já, ale nemusím vedle něho vypadat jako strašák. Tak nevím, jestli to bude víc bolet mou peněženku nebo moje ego, když peněženka nebude stačit.