4. část

Obchod pro nákup obleku jsem si vybral dobře, ale podcenil jsem cenovky. V marné snaze najít něco cenově přijatelného procházím mezi regály. Naštěstí prodavačka obsluhuje jiného zákazníka, který ceny neřeší a nechá si nosit do kabinky jeden oblek za druhým, a mě si nevšímá. Po chvíli vzdám marnou snahu a opustím obchod. Dostanu se sotva pár metrů od vchodu, když v davu zaznamenám známou tvář. Rik. Tak ten mi tady ještě chyběl.

„Ahoj, vydal ses na nákupy?“ zeptá se.

„Spíš se jen dívám,“ odpovím vyhýbavě. „Ale už musím jít.“

„Aha, no tak se měj.“

„Ty taky.“

To šlo podezřele snadno. Víc nad tím nepřemýšlím a snažím se najít obchod, kde bych mohl být úspěšnější. 

 

Nedlouho po té, co dorazím domů a vybalím potravinový nákup, svůj jediný dnešní úlovek, se ozve zvonek.

„Dobrý den, mám tady pro vás balíček,“ oznámí mi mladý, uspěchaný muž.

Podivím se, jestli skutečně pro mě, ale z papíru, který drží v ruce, přečte moje jméno a dodá, že platit nic nebudu. Podepíšu mu tedy převzetí, protože je mi trapné poslat ho pryč, navíc jednou se stalo, že mi něco poslala máma a zapomněla se zmínit. Nebo by mohl být od Zika. I když těžko. Posílat dárky poštou není jeho styl. No, ani jedna možnost se mi teď zpětně nezdá, možná jsem ho přeci jen neměl přebírat. Věci zadarmo znamenají většinou jenom komplikace.

Poměrně velký, ale lehký balík položím na stůl a nerozhodně se na něj dívám. Hm. To mi moc nepomůže. Vezmu nůžky a začnu rozbalovat.

Na elegantní oblek civím zmateně. Kdo věděl, že ho sháním? Nikomu jsem o tom neřekl, ani Zikovi. Mohli se to dovtípit jen dva lidé. Zika jsem jako odesílatele balíčku už téměř vyloučil a pak Rik. Viděl, z jakého obchodu jsem vyšel, a domyslel si důvod, proč jdu s prázdnou. Jinak si to neumím vysvětlit. Pokud oblek poslal on, musím se toho dárku zbavit co nejrychleji, než se o tom dozví Zik. Popadnu mobil a vytočím Karolínu.

„Karolíno? Potřebuju, abys něco vrátila Rikovi.“

„Počkej, zpomal. O co jde?“

Povzdechnu si, ale povím jí, co se stalo.

„Nejsi moc úzkoprsý? Dárek jako dárek, dokud dávají, ber, jednou si budeš všechno muset koupit sám a nezakopne o tebe ani noha, to je heslo mé a pravdivé. A navíc ani nevíš jistě, jestli je od něj.“

„Netoužím po tom, aby o mě někdo zakopával. Od Rika nic nechci a nepotřebuju a už vůbec nechci, aby zase běžel za Zikem a něco mu vypravoval. A protože nevím, kdo to poslal, tak volám tobě, jestli bys to nenápadně nezjistila.“

„Dobře, se Zikem máš pravdu. Mohl by z toho být průšvih. Zik je někdy přehnaně hrdý. Nemám zrovna co na práci, stavím se u tebe a vezmu si to.“

 

„No, ale musíš uznat, že má Rik vkus,“ poznamená Karolína o hodinu později po důkladné prohlídce obleku.

„To mu nikdo nebere, ale nemusel by ho mrhat na mě.“

„Proč ti vlastně poslal oblek?“

Nákup obleku jsem jí schválně zamlčel, abych nemusel poslouchat nejrůznější poznámky. Teď mě ovšem nenapadá žádná výmluva, takže jí o dnešním fiasku povím. Mezi úvodním: „Já jsem ti to říkala,“ a poslední větou: „Jenomže ty mě nikdy neposloucháš,“ toho zazní ještě hodně, ale významově všechno na jedno brdo.

„Karolíno, víš o tom, že už tě poslouchám celých deset minut, čili minimálně to poslední není pravda?“ podaří se mi jí skočit do řeči, když se nadechuje.

Popadne polštář z pohovky, na které sedí, a hodí ho po mně. „Nebuď drzý. Víš, jak to myslím. Ten oblek půjdeme koupit spolu.“

„Fajn. Kdy?“

„Zítra po práci.“

„Dobře.“

 

Dvě hodiny mezi Karolíniným odchodem a Zikovým večerním telefonátem jsem strávil řešením dilema, zda mu o obleku říct či neříct. Nakonec jsem usoudil, že bude méně riskantní mu o tom povědět, než čekat, jestli se nepochlubí Rik.

Zik moje vypravování vyslechne mlčky. „Chtěl jsem, abys o tom věděl ode mě,“ dodám na závěr.

„Jsem rád, že jsi mi o tom řekl.“

Přijde mi nejlepší se v tom dál nešťourat, tak stočím řeč na plánovaný výlet a ani on se k tomu nevrací.

 

Karolína prohlásila, že mě vezme do obchodu, kde si i normálně vydělávající mohou vybírat pěkné věci, a slib dodržela. Sice jsem si až doposud neuvědomoval, že mi na obleku tolik záleží, či spíše na tom udělat na Zika dojem, ale jakmile se jeho pořízení začne dostávat z roviny fantazie do roviny reality, cítím se o poznání klidněji.     

Po troše dohadování se konečně shodneme na jednom obleku. Víc jsem tentokrát ustoupil já, bez Karolíny bych byl konzervativnější.

„Chceš někam zajít na jídlo?“ zeptám se jí před obchodem.

„Ne, mám rande. Měj se, zavolám ti později a řeknu ti co a jak.“

„Dobře, užij si to.“

„O tom nepochybuj.“

No, Karolína si to určitě umí užít, ale co já? Romantický výlet na krku, co asi čeká Zik? Celou cestu domů mi to nejde z hlavy, když už nemusím přemýšlet o obleku.

Stejná otázka mě pak pronásleduje i v bytě. Nakonec z frustrace otevřu net. Na první pohled se zdá být plný „informací“, jenomže za odkazy se nakonec schovává jen porno plné nereálného sexu, aspoň tedy z mého pohledu. Raději to zavřu a začtu se do detektivky.

 

Hlodavých myšlenek se ale nezbavím a pronásledují mě i další dny. Jak by měl vypadat ten správný romantický výlet, aby se Zikovi líbil? On přišel s nápadem divadla a slíbil zajistit bydlení, měl bych také přispět svou troškou do plánu programu. Ne, že bych nápady neměl, měl a dokonce celou řadu, ale nemají s romantikou mnoho společného. Zkrátka jako romantik zatím zoufale propadám, ač po romantice sám toužím.

 

Nechat si sice malé, ale přesto balení na poslední chvíli se neukáže jako dobrý nápad. Samozřejmě se v práci zrovna dnes musím zdržet a domů dorazím navečer.

Po večeři prohlédnu skříň, abych si udělal plán, co si vezmu s sebou. Vzápětí zjistím, že jsem praní odkládal příliš dlouho, takže jaksi není co balit. To samo o sobě je sice nemilé zjištění, ale nikoli tragické. Naházím oblečení do pračky a před spaním ho rozvěsím po bytě.

 

Problém se z toho vyklube hned ráno, kdy je všechno prádlo stále dost mokré a Zikův příjezd se blíží. Po větracích manévrech můžu jen bezpečně říct, že nepomohly. Vysoušení žehličkou se ukáže jako efektivnější, ale než bych vysušil vše, co potřebuju, tak je po výletě, i tak vytrvale vyrábím z bytu parní lázeň, protože mě nic účinnějšího nenapadne. Co bych dal za sušičku!

Když otevřu o něco později Zikovi dveře, mám řadu věcí stále hodně vlhkých. Zik se rozhlédne po provizorní sestavě šňůr a tázavě se na mě podívá.  Usměju se a pokrčím rameny.

„V autě to určitě doschne,“ řekne optimisticky. Zřejmě neměl problém si domyslet, co se děje. „Pojď, pomůžu ti dobalit.“

Než se naděju, sedíme v autě směr Praha a zatímco se Zik vymotává z města, zavřu oči.

 

Podívám se z okénka. Cítím se přejetě jako vždy, když tvrdě usnu během dne. Stále jsme ve městě, takže jsem nemohl spát dlouho, jen jsem musel hodně rychle a hluboce usnout.

„Dobré odpoledne, ospalče,“ usměje se vedle mě Zik.

Podívám se na hodinky. Skoro jedna. A sakra. Tak to nebyl zrovna krátký spánek. „Kde jsme?“ zeptám se.  

„V Praze, za chvíli budeme u hotelu.“

Na důkaz svých slov odbočí z rušné ulice do klidnější čtvrti a po pár stech metrech zastaví před příjemně vyhlížejícím menším hotelem ve staré zástavbě.

Jakmile vejdeme dovnitř, vzpomenu si na své dětství, kdy jsme občas jeli s rodiči na dovolenou a bydleli v cenově dostupných hotelích a já si přál vyzkoušet ten „drahý“ hotel, ačkoli jsem si ho uměl představit jen mlhavě. Teď si nic představovat nemusím. Zik vyzvedne z recepce klíč.

V pokoji nechybí nic, ale to nejlepší na něm je velké okno od stropu k podlaze, které nabízí úžasný pohled na Prahu. Zůstanu stát a prostě se musím dívat, i když normálně mezi obdivovatele měst nepatřím. Zik se směje a prohlásí, že zatím půjde do koupelny.

Od výhledu mě vyruší esemeska. Karolína. „Tak co? Líbí se to hotel?“ Vytočím její číslo.

„Jak o tom víš?“ zeptám se jí.

„Zik měl nápad, ale potřeboval vědět, jestli se ti to bude zamlouvat,“ uchechtne se. „Ty sis nevšiml, že v případě vás dvou funguju jako spolehlivý a důvěryhodný poradce?“

Její otázku ignoruju. „Co všechno si mu napovídala?“ zeptám se.

„Ale Krisi, trochu nebo lépe hodně pozornosti si zasloužíš, tak přestaň zjišťovat, co a jak a nech to na ostatních.“

„Karolíno…“

„Nech to plynout a užij si to. Nemusíš si pořád dělat o všechno starosti.“

Povzdechnu si. „Dobře. Asi máš pravdu. Tak se měj.“

„Ty taky.“

Než se Zik umyje, vybalím si věci na večer a potom ho vystřídám v koupelně.

„Takže večeře a potom pomalu půjdeme? Divadlo není daleko, bude to příjemná procházka,“ řekne Zik, když se vrátím do pokoje. Sám už má na sobě košili a kalhoty. Sluší mu to, má styl a vkus. Najednou jsem rád, že jsem si nechal poradit od Karolíny a příliš se s ní nehádal.

„Dobře.“

 

„Můžeš mi říct, co si mám objednat, když tomu vůbec nerozumím?“ zeptám se o chvíli později Zika, když kapituluju nad jídelním lístkem.

Odpoví mi několika slovy, která se podobají těm napsaným u jednotlivých pokrmů.

„A co mi přinesou?“

Usměje se. „Nech se překvapit.“

„Nenechám, protože to po tobě nevyslovím, tudíž si to nemůžu objednat.“

„Objednám ti, ale později za to chci odměnu.“

„Vyděrači.“

„To je obchod.“

„Vážně? Souhlasím pod podmínkou, že mi přinesou něco, na co se nebudu jen koukat.“

„Jistíš se před některými delikatesami?“

„Přesně tak.“

„Myslel jsem si to. Neboj, tohle by ti mělo chutnat.“

Objedná a potom se na mě upřeně zadívá. „Mimochodem máš hezký oblek.“

„Díky.“

„Chvíli jsem uvažoval, jestli to není přeci jen ten od Rika.“

„Proč?“

„Čekal bych od tebe jiný výběr.“

„Jaký?“

„Konzervativnější?“

„Jinými slovy mi říkáš, že mám usedlý styl. No dobře. Není od Rika, ten odnesla Karolína, aby mu ho vrátila, tenhle mi pomáhala vybrat ona.“ Ne, že bych byl až tolik konzervativní, moje zdánlivá usedlost spíše pramení ze skutečnosti, že na ní lze jen málokdy něco splést. Zkrátka sázka na jistotu, která neurazí ani nepotěší a hlavně neudělá ostudu.

„To byl můj druhý tip.“

„Takže jsi úplně vyloučil možnost, že by to byl můj výběr?“

„Jsi zkrátka příliš opatrný. Téměř ve všem.“

„Hm.“ Nevím, jak si jeho slova přebrat. Chce mi tím něco naznačit? Nebo mě prostě tak vidí? Každopádně to nevyznívá moc lichotivě. Příchod obsluhy nás vytrhne z ticha, které se začalo nepříjemně natahovat.

„Krisi, zlobíš se?“ zeptá se dřív, než si dám první sousto do úst. „Nemyslel jsem to zle, mluvila ze mě i žárlivost. Vadí mi, že ti Rik poslal ten oblek.“

„Za to nemůžu. Nic před tebou nezakrývám, pokud ti nestačí, jaký jsem, můžeš to vyřešit jako tehdy on.“

„Vím, jaký jsi, a vyhovuje mi to. Nechtěl jsem říct, že je na tobě něco špatně. Opravdu. Nemám nic proti tvému vkusu.“

„Proč vlastně žárlíš na Rika?“

„Popravdě žárlím i na Karolínu, zkrátka na každého, kdo ti může být blíž, zatímco mě od tebe dělí víc jak sto kilometrů.“   

„Lituješ vztahu na dálku?“

„Ne, jsem moc rád, že jsem tě potkal, i kdybys žil v jiné zemi, nelitoval bych vztahu s tebou, jen mě někdy ta dálka frustruje.“

„To je asi lepší, než kdyby ne. Taky z té dálky nejsem nadšený, ale jednou se to vyřeší, zatímco jiné věci řešitelné nejsou, tak si myslím, že na tom nejsme zase tak špatně.“

„Jednou se teď zdá být strašně daleko.“

„Já vím.“

„Nebudeme si tím dál kazit večer.“

Přikývnu, což však neznamená, že jsem se zbavil svíravého pocitu, že Zikova nespokojenost může sahat mnohem hlouběji, než se zdá.