5. část

Výhodou a prokletím zároveň velkých měst je jejich anonymita. Vedeme se za ruce a nikdo si nás nevšímá. Sem tam si nás prohlédne nějaká žena a mně se zdá, že zklamaně. Zik se od večeře chová galantně, otevírá mi dveře a vůbec se o mě stará víc než obvykle. Karolína měla asi částečně pravdu, když tvrdila, že hledám přítele s chováním postav ze starých filmů. Na mě takové chování zkrátka platí, nepříjemné pocity rychle vymizí a znovu si začnu užívat našeho výletu.

Je to zvláštní, jak Zik dokáže měnit moje nálady. Pokud mám pocit, že mu nebudu stačit, bývám přešlý a rozmrzelý, a naopak při jeho zájmu se doslova vznáším. To druhé je, aspoň myslím, pro zamilované celkem běžné. Nízká sebedůvěra, která stojí za rozmrzelostí, souvisí s léty samoty, kdy o mě nikdo, vyjma Romana, neměl zájem. Musím s tím něco dělat. Vedle zdravě sebevědomého Zika o sobě nemůžu stále pochybovat, chápe mě v mnoha ohledech, ale v tomto ne a nevyhnutelně by to mezi námi způsobovalo různá nedorozumění podobně jako před chvílí. Kdybych si víc věřil, bral bych jeho slova s nadhledem a hned o sobě nezačal pochybovat.

 

V Národním divadle jsem na rozdíl od Zika ještě nikdy nebyl. Má svou zvláštní, slavnostní atmosféru, zvláště pokud si člověk uvědomí jeho historii, ale více než minulost zaměstnává mou mysl Zik, když se na něho občas nenápadně podívám, spatřím vždy stejný obraz. Soustředěná tvář a pohled upřený na jeviště. Právě ta soustředěnost a upjatá pozornost mu sluší, vyzařuje z něho něco… možná cílevědomost, sebevědomí, co já vím, ale imponuje mi to. Zik se mi líbí. Moc se mi líbí. Představení ovšem také. Když dávám pozor.

O přestávce si vyměníme dojmy, já jich tedy zase tolik nemám, ne z představení, takže si dám předsevzetí, že na druhou polovinu budu dávat větší pozor. Oba jsme ale spokojení a cestou zpátky k našim místům se na mě Zik trochu rošťácky usměje. „Na program po představení se taky těším,“ prohlásí a mám dojem, že přesně ví, jak to na mě zapůsobí. Samozřejmě toho mám plnou hlavu, ale předsevzetí dodržím a při zpáteční cestě na hotel mám podstatně více názorů a postřehů na zhlédnutou hru. Většinou se se Zikem shodneme. Doufám, že to bude platit i o dalším průběhu večera, protože podle občasných Zikových narážek jsem pochopil, že on o něm má jasno, zatímco já po debaklu sebevzdělávací akce lehce tápu.    

 

Zik k nahotě přistupuje jako k něčemu přirozenému a tak mu nedělá problém v klidu se přede mnou svléknout, a že je na co se dívat. Samozřejmě vím, že bych ho pozorovat neměl, když se mu pak v celé kráse předvádět nechci.

„Krisi?“

„Hm?“

„Přestaň v tom hledat vědu, prostě se svlékni a pojď ke mně.“ A tak začíná moje cesta za sebevědomějším chováním. Evidentně bude dlouhá a těžká. „Mně se na tobě líbí úplně všechno. Tak pojď,“ dodá.

Poslechnu, ale pod peřinou zmizím trochu rychleji, než bych měl, což Zik ocení smíchem. Začne mě jemně hladit a líbat.

Tlumené světlo, které dopadá do pokoje z ulice, se odráží od jeho tváře s něžnýma očima soustředěnými jen na mě. Dává jí trochu zádumčivý a tajuplný výraz. Prsty objedu tvar jeho rtů, ale mám až zoufalý pocit, že mi to nestačí. Hladově přitisknu svá ústa na jeho a ty oči mě začnou propalovat a rozechvívat touhou.

Vášnivé polibky a lačné doteky prohlubují touhu po něčem intimnějším. Vím, že Zik to se cítí stejně, a přesto se tentokrát on před pomyslnou hranicí zastaví. Nejspíš se na něho dívám nechápavě, protože se nesměle usměje.

„Nevím, co můžu a co by si chtěl.“

„Já také přesně ne, ale…“ Podle jeho výrazu poznám, že jsem nevybral zrovna nejlepší slova.

„Nechme to být.“ Nenechá mě domluvit.

„Ale…“

„Ne,“ přeruší mě. „Dnes to řešit nebudeme. Dobrou noc.“

Zik se odtáhne a na malou chvíli cítím prázdno, ale jen na skutečně malou, protože když je něčeho moc, tak je toho příliš.

„Jestli se nechceš rozejít, tak to řešit budeme,“ řeknu mu chladně, až mě to samotného překvapí a jeho ještě víc, protože se dívá hodně udiveně. „Co to má znamenat? Ani mě nevyslechneš, všechno víš, všechno znáš a napomeneš mě jako malého haranta, když se proti tomu ozvu?“

„Krisi, už je to dlouho, dnes si prostě nedokážu povídat,“ odpoví nakonec měkce a tón jeho hlasu mě trochu uklidní, ale ne moc.

„Nechtěl jsem si povídat, chtěl jsem ti jen říct, že i když nevím přesně, co chci, rád bych na to s tebou přišel. Asi by sis měl najít někoho zkušenějšího.“ Odhodím peřinu, v tuto chvíli se za nahotu vůbec nestydím, vstanu a začnu se oblékat.

„Krisi, nenapadlo mě… Co to děláš?“

„Říká se tomu oblékání.“

„Co chceš dělat?“

„Odejít. Tady se mi dnes v noci zůstat nechce.“ A je mi jedno, že nemám kam jít.

„Počkej.“ Chytne mě za ruku. „Nenapadlo mě, že jsi ochotný to zkusit.“

„Nemuselo tě to napadnout, stačilo, kdyby si mě nechal domluvit.“

„Omlouvám se. Nikam nechoď, prosím.“

Vztek mě už trochu přešel, tak se posadím do křesla. Nedívám se na Zika, ale na noční Prahu. Proč se tohle musí dít zrovna mně? Protože jsem prostě zaspal svůj čas. Nějakou dobu jsem si myslel, že se Zikem to nebude vadit a všechno se srovná, ale jde to vůbec? Nezdá se.

„Mluv se mnou. O čem přemýšlíš?“

Řeknu mu to. Proč ne.

„Tak to není.“

„Ne? Neřeš to.“

„Ne, jen mě nenapadlo, že o tom tak přemýšlíš. Myslel, že budeš chtít postupovat pomaleji a já jsem tě prostě chtěl v tu chvíli až moc. Přišlo mi lepší toho pro dnešek nechat. Hledáš v tom něco proti tobě, ale je v tom jen touha po člověku, kterého miluju.“

Vstane z postele a přistoupí ke křeslu. Klekne si a chytne mě za ruku.

„Odpusť a vrať se tam,“ hlavou naznačí směr k posteli.

„Zůstanu tady.“

„Bez tebe tam nechci být, prosím.“

Zik má v sobě hodně hrdosti a přece se teď jeho oči dívají s prosbou. Nechám ho, aby mě vytáhl na nohy a vysvlékl mi triko. Kalhoty ne. Respektuje to. V posteli se mě pak lehce dotkne, a když neucuknu, pokračuje v hlazení a později k tomu přidá i polibky. I to mu dovolím, dál už nejsem ochotný zajít, ale to on ani nezkouší. Nakonec usnu v jeho náručí.

 

Cestou domů mluvíme převážně o divadle, a přestože bylo představení pěkné, zase tak dlouhý námět k hovoru nepředstavuje, takže většinu času mlčíme.

Tohle se musí nějak vyřešit.

 

Zastaví auto a otočí se ke mně. „Měl bys jít nahoru,“ řeknu, vystoupím z auta a čekám. Na malý okamžik si myslím, že prostě odjede, ale to není jeho styl.

„Dáš si kafe?“

Přikývne. „Chceš o něčem mluvit?“ zeptá se nervózně. Proč je… No jo. Nakonec jsem se k tomu rozchodu nijak nevyjádřil. Může se bát toho? Že by si se mnou nebyl tak jistý, jak si myslím?

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ pokračuje, když neodpovídám.

„Co?“

„Ten rozchod,“ řekne tiše.

Hm, asi mu včerejšek definitivně odpustím. Teda ne asi, ale určitě. Dělí mě od něho jen krok. Jemně ho políbím na ústa.

„Nechci se s tebou rozejít, jen jsem nechtěl, abys odjížděl, když je to mezi námi takto.“ Znovu ho políbím. Pevně mě obejme a dlouho tak zůstaneme a znovu je mezi námi něco důvěrného, čeho si na našem vztahu vážím.

 

Později se pak ještě touláme městem, povídáme si o všem možném, jen o tom, co se stalo, nemluvíme, přijde mi lepší nechat celé nedorozumění za námi a jemu zřejmě také.

Ještě než odjede, se domluvíme, že si příští týden od středy vezmu dovolenou a přijedu k němu.

 

Sleduju krajinu za oknem, aniž bych skutečně něco viděl. Od chvíle, kdy Zik v neděli odjel, se zabývám stále se vracející otázkou, na kterou neumím odpovědět. Je všechno, co se stalo, důvod zahodit všechny zábrany a vrhnout se do vztahu se vším všudy, nebo naopak varování, že na některé věci máme čas?

Ztěžka si povzdechnu, protože zapomenu, že v kupé nesedím sám. Stará paní se na mě podezřívavě podívá. Dělám, že jsem si toho nevšiml, a dál předstírám zájem o výhled z okna.

 

„Chyběl jsi mi,“ zašeptá Zik na nádraží a v tu chvíli starosti záhadně zmizí. Je dobře, že mě tak moc dokáže ovlivnit? Možná zrovna to patří ke kouzlu lásky, že nám blízkost toho druhého dává křídla. Prostě mi stačí být s ním. A to je také odpověď.

„Ty mně také.“

„Pojeďme domů.“    

 

Po večeři Zik uvaří čaj, vezme mě za ruku a usadí na pohovce.

„Přemýšlel jsem o tom.“

„O čem?“

„O tom co jsi říkal. Že tě zkušenosti limitují.“

„A co jsi vymyslel?“

„Že nejlepším řešením bude ti opatřit zkušenosti.“

„A kde se opatřují?“

„Na pohovce, v ložnici a všude možně. Ale vždycky se mnou.“

Musím se smát. „Kdyby vás bylo víc, šlo by to rychleji,“ popichuju ho. Co bych dělal, kdyby souhlasil? Naštěstí to u něj moc nehrozí.

„Neboj, to půjde rychle.“ Než se naděju, skončím pod ním. „Chci si tě vzít,“ zašeptá chraplavě.

„Doslova?“

„To časem, teď fyzicky.“

„Romantiku.“ Rychle ho stáhnu pod sebe a obkročmo si na něj sednu, takže se naše pozice vymění. Najednou je to všechno snadné. Začnu mu pomalu rozepínat košili. Cítím pod prsty, jak se mu napínají svaly. Nedočkavě mě pozoruje. Lehounce se ho dotýkám konečky prstů. Po chvíli se prohne a chytne moje prsty. Vyprostím je a začnu mu svlékat kalhoty. U některých míst se zastavím. Zik začne rychleji dýchat. Nahý se mi líbí ještě více. Od minule už trochu vím, co se mu líbí.  Po chvíli mě pevně chytne a nekompromisně se na mě převalí.

„Přiznej se, že nemáš v úmyslu se svlékat,“ řekne.

„Mám, ale ty moc pospícháš.“

„To se nedá vydržet. Chci tě už hrozně dlouho.“ Začne mě svlékat a vrací mi předchozí škádlení, takže neskončím o nic lépe než on.

Na moc věcí jsem se nezmohl, ale trochu mě omlouvá, že jsem neměl ani moc příležitostí. Zik věděl, co chce, a co proto má udělat. Hm. A nebylo to vůbec špatné.

 

„Chceš jít ven?“ zeptá se Zik po snídani.

„Ano, ale nemáš práci?“ Nebyl si původně jistý, jestli všechno stihne a nebude muset ještě dnes na chvíli odjet. Včera jsem se ho na to nestihl zeptat.

„Ne, chci být s tebou, nejnutnější jsem udělal, zbytek odložil. Když si vzpomenu, jak jsem se bál, že se tady neuživím, musím se smát. Tehdy jsem nevěřil, že by tady byla poptávka po naší profesi, ale je, a konkurence žádná.“

„Buď rád, že jsi do toho šel.“

„Jsem rád. Půjdeme?“

Přikývnu. Už několikrát od doby, co jsem Zika poznal a vypravoval mi, jak se živí, jsem přemýšlel, že bych to také zkusil. Nakonec mě neodradila ani nutnost se stěhovat a nejistota, jestli se chytnu, ale právě náš vztah, abych se stěhoval sem a dělal mu konkurenci, to nechci, připadal bych si, že za ním dolézám, ale kdybychom jednou chtěli bydlet spolu, nemá cenu se teď někam stěhovat a něco začínat. Někdy si ovšem říkám, jestli si nešlapu po příležitosti. Co když Zikovi nakonec bude oddělené bydlení vyhovovat a já budu litovat, že jsem to nezkusil a dál tvrdnu ve městě a ve firmě? Kdyby člověk věděl, co je správné.

 

Krásný den na procházku. Teplo, slunečno a bezvětří. Vedeme se se Zikem za ruce a zatím jsme nepotkali ani živáčka. Nevadilo by mi, kdyby to tak zůstalo. Mám rád v přírodě klid.

„Teď máme dvě možnosti kudy jít,“ řekne Zik na rozcestí dvou cest. „Tudy,“ ukáže doprava, „se dostaneme na hezkou vyhlídku, ale je to hodně do kopce. Opačným směrem se dostaneme do údolí s potokem, je to takový klidný kout.“

„Raději bych to údolí.“

Usměje se. „Myslel jsem si to, ale musíme projít kolem Rikovy chaty, nevadí?“

„Ta chata mi nijak nevadí. Je v ní majitel?“

„Neviděl jsem ho, takže nevím.“

„Tak pojďme. Přinejhorším ho prostě potkáme.“

 

A samozřejmě potkáme. Jak také jinak. Stojí totiž přímo před chatou u auta, nejspíš právě přijel. Takže kdybychom prošli o trochu dřív, minuli bychom ho, a kdybychom se naopak zpozdili, tak možná také. Ale kdepak.

Nejprve se zadívá na naše spojené ruce a potom se jeho oči zastaví na mé tváři. Zika jako by nevnímal.

„Vidím, že jen záříš,“ řekne.

„Jsem spokojený.“

„Možná bys mohl být ještě více.“

„A možná taky ne,“ vloží se do toho Zik.

Konečně ho Rik vezme na vědomí, a když vidím, jak se ti dva přeměřují, musím se v duchu opravit, že tím „přinejhorším“ nebude to, že ho potkáme, ale že se ti dva poperou. Nejsem ženská, aby se kvůli mně prali, cítil bych se trapně.

„Nechte toho. Riku, rádi jsme tě viděli, měj se hezky.“ S tím táhnu Zika pryč. Evidentně se mu nechce, ale nakonec se podá. Zrovna, když si chci oddechnout, ozve se: „Ještě se uvidíme.“ Zik se mi málem vytrhne, ale udržím ho.

„Neblázni, nenech se vyprovokovat.“

„Chová se jako idiot.“

„To občas každý.“

„Zastáváš se ho?“

„Ne. Jen říkám, že bude nejlepší si ho nevšímat.“

Neřekne nic a do údolí dojdeme mlčky. Nevím, o čem přemýšlí, ale mně se podaří nemyslet na nic. Tak krásný den si nenechám ničím kazit.

Jakmile uvidím potok, nevydržím a po kamenech ho přeskáču na druhou stranu. Zik mě sleduje se spokojeným úsměvem. Docela se mi uleví, když ho vidím se usmívat.

„Vrátil jsem se do dětských let,“ oznámím mu.

„Užij si to.“

„A já myslel, že mi budeš dělat doprovod.“

„V dětských letech to už nestihnu, ale v těch dospělých rád.“ Se smíchem se vydá přes potok za mnou.

Projdeme celým údolím, povídáme si a smějeme se.

Jen v románech je tím nejtěžším někoho najít a seznámit se. Ve skutečnosti samotným seznámením vše začíná, mnoho těžkých chvil ještě přijde a musí chtít oba, aby spolu zůstali léta.

 

 

Konec.