1. část

     V pondělí nastupuju do nové práce. Čtrnáct dní uteklo strašně rychle a i pro zkušenou intrikánku, jakou je Karolína, se ukázaly být příliš krátké na hledání. Prohlásila, že to chce jemnou, ženskou práci a ať jí dám čas. Netuším, co to znamená, ale ubezpečil jsem ji, že času má kolik chce. Ačkoli jsem doufal najít aspoň kamaráda, nesliboval jsem si od celé akce mnoho a ty dva týdny stačily, aby pocit marnosti z hledání dost omezil mou snahu utíkat ze samoty. Vlastně se docela těším, až se vše vrátí do starých kolejí. Hm. Právě jsem se popřel vše, co se píše v chytrých knížkách o posílení sebevědomí, cestě za svým cílem a dalších věcech, které mi před týdnem přinesla Karolína. První z nich jsem přečetl, abych zjistil, že s většinou věcí nesouhlasím, zhruba s jedním procentem tvrzení ano, ale připadají mi z mého pohledu nepoužitelné, a tomu zbytku nerozumím. U ostatních knížek jsem podváděl a přečetl si jen obsah, abych odpověděl na Karolíniny zákeřné, nenápadné otázky k prověření mé studijní píle. Občas jsem si značně vymýšlel, ale odkývala mi to, takže si myslím, že je sama taky zrovna pečlivě nečetla, jestli vůbec. No nic. Čas vyrazit na páteční nákup než se do obchodů nahrnou pracující.

 

     „Ahoj Krisi, v sobotu jdeme na večírek,“ oznámí mi Karolína, když vleču domů nákup, mobil si přidržuju ramenem a doufám, že nespadne.

„Proč?“

„Proč asi? Přešlápni si.“

„No jo, už mi to došlo. Co jsi zjistila?“

„Moc ne. Pořádá to kamarádka mé známé. Má za kamaráda gaye, ze kterého je ta moje známá unešená, takže jsem se tvářila, jako že ho taky musím poznat. Blbé je, že jsem z ní nevytáhla moc informací. Za pokus to ale stojí, ne?“

Vzhledem k tomu, že mám před každým večírkem stažený žaludek a během něho pak silnou tendenci dívat se na hodinky a přemýšlet, jestli už můžu odejít, dokážu vyslovit souhlas jen dost přiškrceně. Naštěstí si toho nevšimne. Co já vím, jestli to za něco bude stát nebo ne? Ale Karolína se snažila a jednou jsem to začal, tak to musím dotáhnout do konce, ať už bude jakýkoliv.

     „Do práce nastupuješ už v pondělí?“ změní téma, jako by přeci jen vycítila mé pocity.

„Až.“

„Workoholiku.“

Usměju se. „Prostě se doma už nudím.“

„Neumíš žít ve městě.“

„V tom máš naprostou pravdu. Rád bych měl malý domek se zahradou někde na venkově nebo aspoň na kraji města, ale to už jsem ti říkal tolikrát, že se jen opakuju.“

„Já vím, takže mám navíc hledat i bohatého, viď?“ směje se.

„A chtěl bych, aby to říkalo ´pane´ jen mně, takže ne.“

Povzdechne si. „S tebou je samá potíž. Život je o kompromisech. Aspoň dost často. Víš? Takže jsme domluveni. Musím letět, měj se.“

„Ty taky.“

     Nezbláznil jsem se? Ze začátku mi ten nápad s hledáním po známých přišel docela dobrý, teď naprosto bláznivý, ale… Zkrátka co jsem si uvařil, si budu muset v sobotu sníst a pak to nějak stopnu. Musím vydržet jen jednu party. Pro někoho maličkost, pro druhého dřina. Víc o tom nemá cenu přemýšlet.

     A kompromisy, o kterých mluvila Karolína? Nemyslím, že zrovna s nimi bych měl problém, ale nikdy jsem je nemusel dělat v souvislosti s druhým člověkem. Dokázal bych to? A proč o tom vlastně přemýšlím? V první řadě bych měl ten nákup dotáhnout domů. Království za auto! A parkovací místo.

 

     Netuším, co si Karolína myslí o mém vkusu a soudnosti, ale zřejmě nic dobrého, protože i tentokrát vtrhne do mého bytu, plná nadšení a upřímné snahy mi pomoct s výběrem oblečení. Poučen z minula nebráním se a raději se pokouším z ní vytáhnout nějaké podrobnosti o dnešním večírku. Nic důležitého se nedozvím. Také dobře. Nač se děsit předem. Aneb jak praví chytré knihy, na všem je třeba hledat něco dobrého. Vážně už musím do práce, blbnu z toho.

     Karolína si mě kriticky prohlédne. „Není to špatné, ale nějak by měl poznat… no, že jste na stejné lodi a já bych tě na gaye netipla.“

„To je dobře. Nic poznávat nemusí. Jdeme.“ Ať to máme za sebou.

Těžce si povzdychne. „Ty jsi případ.“

„Ty taky, proto si rozumíme.“

Hodí po mně jakýmsi kusem oblečení, ale směje se.

 

     Sotva vyjdeme z bytu se zpožděním zhruba čtyřiceti minut, zastaví se.

„Co se děje?“

„Doufej, že mám v kabelce lístek s adresou.“ Okamžitě také začne svou miniaturní kabelku prohledávat.

„Proč prostě nepoužíváš poznámky v mobilu? Ten máš většinou při sobě.“

„Ale… pořád mobil. Kdo to tam má psát? Na papírek je to rychlejší.“

„A taky se papírek rychleji ztrácí.“

„No, občas. Mám ho!“ Vítězoslavně zamává maličkým proužkem papíru.

„Možná si ho měla ještě sestřihnout, aby nebyl tak velký.“

„Šťouro.“

 

     Taxikář nás vyloží v bývalé průmyslové čtvrti před velkou budovou bez oken, která zřejmě dříve sloužila jako sklad.

     „Nebude to omyl?“ zeptám se Karolíny.

„Možná ne, Iveta říkala něco… počkej… jo už vím. Že prý to má být v ultramoderním stylu. Používá takové divné výrazy. Netuším, co tím myslela.“

„Sklad?“

Dřív, než stačí Karolína odpovědět, se otevřou malá dvířka ve vratech, zazní taneční hudba a ven se vypotácí přiopilá žena v minisukni příliš krátké i za střízlivého stavu. Začne zvracet u nejbližší popelnice. Beru zpět. Vydržet tenhle večírek nebude dřina, ale utrpení.

„Budeme tady dobře,“ okomentuje výjev mnohem protřelejší Karolína.

„Nebo hodně špatně.“

„Nestraš. Omrkneme to.“ Odvážně otevře dveře, znovu nás zaplaví hudba alá tuc tuc a vstoupí. Rezignovaně ji následuju. Jakmile projdeme vchodem, za kterým visí lamely, asi pozůstatek původního vybavení skladu, oslepí nás blikající světla. Když se trochu rozkoukám, první čeho si všimnu, je pár postav podivně se pohybujících zřejmě ve snaze o tanec na provizorním malém parketu ohraničeném stoly, od kterých je pozoruje několik diváků. Protože všeho všudy navštívilo tento večírek nanejvýš dvacet lidí, brzy si nás jakožto nově příchozích všimnou.

     „Nazdar volové,“ pozdraví nás mužský hlas patřící někomu v povznesené náladě. Jeho majitele se mi nepodaří rozeznat. Karolína se ušklíbne. Slovo ´volové´ nesnáší už od základní školy, kdy na ni tak pokřikovala její první láska. Díky hezkému oslovení neměla dlouhého trvání a Karolína od těch dob tvrdí, že má z toho slova trauma. Já jen doufám, že hlas nepatří tomu, koho jsme přišli hledat, jinak budu mít trauma taky. Odněkud se k nám přiřítí naše hostitelka, jak se vzápětí ukáže. Chemická blondýnka kyprých tvarů, jejíž jméno jsem se ani nesnažil zapamatovat, protože ve chvíli, kdy promluvila, mi hlavou proletěla myšlenka, že kamarád této osoby nebude ten, kterého bych chtěl potkat, ledaže by byl hluchý.

     Začne nás všem představovat. Většinou se jedná o samé ženy, žádný z pár přítomných mužů na gaye nevypadá, to by mohla být ale ta lepší zpráva.

     „A ještě nám chybí drahoušek Stíví, zrovna tááámle utíká.“ Nevím, proč některá slova tak protahuje, ale vždycky se trochu leknu. Drahoušek Stíví ani moc neběží, spíše se šourá. Středně vysoký padesátník, s holou hlavou a velkým bříškem. Tak se lepší zpráva nekoná. O orientaci tohoto muže by asi nepochyboval nikdo. Karolína mi věnuje soucitný pohled a zavěsí se do mě.    

     Blondýna nás dostrká na volná místa ke svému stolu, aby nás, jakožto neznámé tváře, podrobila výslechu. V rámci slušného chování nemůžeme sice hned odejít, ale nenechám ji šťourat do svého soukromí. V duchu se připravím, že jí nalžu nejhorší nesmysly, které mě napadnou. Naštěstí někdo přidal hudbě na hlasitosti a vyloučil tím jakýkoliv rozhovor.

     Brzy pochopím, proč všichni sledují tanečníky. Ne kvůli jejich umění, ale protože se nic jiného dělat nedá. S úžasem sleduju, jak Stíví, pravým jménem Standa, jak nám stačil sdělit před hudebním útokem na náš sluch, zamíří na parket. Co tam chce dělat? Vzápětí se odpověď dozvím. Tančit. A jde mu to snad ze všech nejlépe. Má rytmus. Naše hostitelka se nakloní ke Karolíně, která má tu smůlu, že sedí vedle ní, a zařve jí do ucha: „Není prostě úúúžasný?“ Karolína poněkud omráčeně přikývne, naštěstí pro ni blondýna hned začne ječet do ucha sousedovi z druhé strany. Tentokrát se podívám na Karolínu soucitně já. Vrátí mi pohled, ušklíbne se a nenápadně si utře ucho.

     Za hodinu mě z blikajícího světla a hlučné hudby rozbolí hlava. Po několika pokusech se mi podaří Karolíně vysvětlit, že jdu ven. Nenechá si ujít příležitost a doprovodí mě.

     „Jsi zelený. Co ti je?“ zeptá se, když zastavíme pod pouličním osvětlením.

„Rozbolela mě hlava.“

„Tak to zabalíme.“ Rovnou vytáhne mobil a zavolá taxi. „Chceš počkat tam nebo raději tady?“

„Počkám tady.“

„Dobře, tak já se dojdu za nás oba rozloučit.“

Přikývnu. Uf. Už bychom to měli za sebou.

 

     V taxi se Karolína náhle rozesměje. „To byl nejhorší večírek, jaký jsem kdy zažila.“

„Tak proč se směješ?“

„Protože byl tak špatný, až se nedá jinak než smát.“

Kroutím hlavou, ale usmívám se také.

     „Jdeš ještě ke mně?“ zeptám se, když taxi zastaví před mým bytem.

„Ale jo.“

 

     Naleju Karolíně sklenici červeného vína a sobě uvařím čaj, zatímco ona se spokojeně uvelebí v obývacím pokoji.

     „Krisi, tohle bude těžké hledání,“ řekne na ni nezvykle zamyšleně, když si sednu do druhého křesla.

„Víš, přemýšlel jsem o tom. Necháme to být.“

„Určitě?“

„Ano, nevidím v tom moc smysl.“

Povzdechne si. „Přiznám se, že já také ne. Kdybych mohla říct, že někoho hledám pro svého kamaráda tak snad, ale takhle… Myslela jsem, že to bude podstatně lehčí. Když už jsem našla někoho, kdo by znal nějakého gaye, tak se obvykle ukázalo, že z nějakého důvodu nesedí, případně se to u něho v posteli střídá jako na běžícím pásu. Každopádně budu mít oči otevřené.“

Přikývnu a ještě chvíli si povídáme o všem možném, nezapomeneme probrat Stívího taneční kreace a shodneme se, že ty jediné stály na celém večírku za to.

 

     Šéf oddělení, do kterého mě zařadili, má pocit, že bez formálního představení ostatním nemůžu ve firmě existovat. Já si to nemyslím a po každé navštívené kanceláři upřímně doufám, že byla poslední. Naneštěstí se vzápětí ukáže, že ne.

     „Tak a tento kolega vás zaučí, proto vás u něj rovnou nechám,“ řekne konečně.

Ano, prosím! Hlavně ne další podávání rukou a pokusy o trapně umělé úsměvy. Copak si vážně myslí, že si všechny ty lidi budu pamatovat? Jestli ano, tak se hodně plete.

     V té poslední kanceláři a zároveň první vedle mé, jak jsem poučen, sedí sympatický, nakrátko ostříhaný čtyřicátník, který se přátelsky usměje, když nás uvidí. Šéf mi ho představí jako Romana a zanechá nás samotné.

     „Sedni si. Dáš si něco? Musíš mít toho představování plné zuby.“

To tedy, odpovím raději sám pro sebe, protože nechci zbytečně riskovat, že se moje upřímnost donese šéfovi, resp. šéfům, mám jich hned několik. „Díky. Čaj?“

„Jasně, jaký?“

„Černý.“ Kofein nutně potřebuju.

„Chvíli vydrž, hned jsem zpátky.“

     Zatímco čekám, rozhlížím se po místnosti plné pracovních věcí. Nic osobního. Až na malou fotku v rámečku. Usmívá se na ní Roman v objetí s blonďatým mužem. Zaslechnu na chodbě kroky a rychle uhnu pohledem jinam. Do jeho osobního života mi nic není. Ale měl bych sám odvahu vystavit si v práci fotku přítele, kdybych nějakého měl? Ve dveřích se objeví Roman.

     „Tady.“

„Díky.“

„Tak začneme. První info, abys nemusel poslouchat místní šuškandu, jsem gay. Některým to vadí, i když tvrdí, že ne. Nejsem příznivcem osobních věcí v kanceláři, raději si držím soukromí pod pokličkou, ale kvůli nim tady mám támhletu fotku.“ Ukáže na snímek. Nezaspal jsem čas? Kdy se stali lidé tak přímočarými? Ještě nedávno se orientace spíše tajila, nebo ne? Co mám na tohle říct? Těší mě, jsem taky gay, co nemůže najít přítele a ani ho nehledá, protože se bojí? Možná podle dnešní doby, ale nikdy bych to nedostal přes jazyk.

     „No, já s tím žádný problém nemám. Měl bych vědět ještě něco jiného? Myslím o firmě, ne zrovna o tobě.“

Roman se usměje. „Tohle je velká firma. Někdo sem chodí prostě vydělávat, udělá svou práci, lépe nebo hůře, a jde si po svém. Někteří sem přišli šplhat nahoru a podle toho se chovají. S prací začneme zítra, dnes si zabydli kancelář a tady máš desky, kde najdeš nějaké podklady k naší zítřejší práci, mimo jiné i požadavky zákazníka.“

„Dobře.“

     Choval se sice přátelsky, ale na můj vkus až moc otevřeně a jsem docela rád, když za sebou zavřu dveře.

     Kancelář sám pro sebe jsem ještě neměl. První výhoda. A druhá. Výhled. Vidím na historické budovy, což považuju za zlepšení od dvora s harampádím. No, nechám se překvapit, co mě tady čeká.

 

     Karolína večer zaskočí pro novinky.

     „A ten Roman. Jaký je?“ zeptá se, jakmile skončím vyprávění.

„Zdá se v pohodě.“

„Škoda, že je zadaný.“

„Tak takhle sympatický ne.“ Málem zčervenám. V mém věku to až bolí. Minimálně mojí hrdost.

„Proč ne?“

„Nevím, prostě kdyby ses mě zeptala po prvním setkání s Rikem, jestli bych si uměl představit s ním chodit, odpověděl bych ano. U Romana ne.“

„Není tvůj typ. Stejně je to fuk, když někoho má. Hlavně, že se ti tam líbí.“

„Koho tam máš známého?“

Uchichtne se. „Přímo ředitele, ale neděs se. Úplně jiný případ než Rik. Znám ho přes jeho manželku, mou bývalou spolužačku z vysoké a skvělou kamarádku, se kterou jsem poznávala barový život. To byly roky. Ale Hanka se pak na rozdíl ode mě uměla vdát.“

„Ty si chceš vzít ředitele?“ pošťouchnu ji. Marně.

„Zatím si nechci vzít nikoho, ale s někým podobným bych si třeba dala říct,“ odpoví klidně a musím přiznat, že i prakticky.

„No, hlavně, že mě vzal, nechtěl bych být bez práce, i kdybych neměl hypotéku.“

„Cítím se přepracovaná, jen když s tebou mluvím. Jsi fanatik do práce.“

„Nejsem a tobě přepracovanost nehrozí.“

Ušklíbne se. „To je fakt.“

 

     Roman popsal situaci ve firmě docela přesně. Protože sám se starám jen o práci nikoli o posty, pro ambiciózní kolegy nejsem zajímavý a nestarají se o mě. Pro ostatní, jak se zdá, také ne a vtírat se neumím, takže zůstávám v jakémsi meziprostoru. Pár věcí ale Roman zapomněl, či spíše celkem logicky zmínit nechtěl. Například to, že i on zůstává v určité izolaci od ostatních a zatím nedokážu říct, jestli dobrovolné či ne. Tak či onak s ostatními moc nevychází a ani o nich dobře nemluví. O nikom. V každém kolektivu se najdou lepší a horší lidé, ale nikde nejsou jen špatní, takže nevím, co si o tom mám myslet. Ke mně se Roman i nadále chová přátelsky, po prvním dnu uznal, že klidně mohu pracovat sám, prý se bude chodit ptát spíše on mě. Věděl jsem, že to myslí nejspíš s nadsázkou, ale udělal mi tím radost, protože kolegové v bývalé firmě házeli s oblibou na můj stůl obtížné úkoly, ale uznání jsem se nikdy nedočkal, sice jsem na ně nečekal, ale potěšilo by.

    Dlouho mi ta radost nevydržela, po týdnu jsem totiž zjistil, že v rámci zaučování jsem dostal nejen svou, ale i Romanovu práci a pochvala byla tedy čistě vypočítavá. Práce navíc mi nevadila, ale uznal jsem, že jsem bývalým kolegům křivdil, lepší nic než tohle.  

     Karolínu napadlo, že bych se přes Romana a jeho přátelé měl větší možnost seznámit, ale odmítl jsem, znám Romana příliš málo a zatím nemám důvod mu věřit.

 

     První měsíc a první výplata. Mám pocit, že bych to měl něčím a s někým trochu oslavit. Ve firmě se více bavím, ač jen o pracovních či běžných věcech, pouze s Romanem, navíc, ať už k němu mám jakékoliv připomínky, byl jediný, kdo mi pomohl se zorientovat, proto teď mířím do cukrárny. Roman o sobě příliš nemluví, ale jednou se náhodou zmínil, že si s přítelem rádi večer sednou ke kávě a zákusku. Někomu to může připadat usedlé, ale mně se ta představa líbila. V náhlém nápadu koupím o dva zákusky více. Občas jsem ještě hodně naivní a mám chuť šířit dobrou náladu dál.

     Ve své kanceláři jednu sladkost vyndám na talířek a zbytek odnesu k Romanovi.

     „Oslava prvního měsíce.“

Roman se usměje. „Nemáš jich nějak moc?“

„Ne, vezmi si je domů, říkal si, že když se vracíš, už v cukrárnách nic nemají a ráno nestíháš.“

„Děkuju. Pavel bude mít radost.“

Kývnu a vrátím se do své kanceláře, kde se ponořím do práce. Karolína proti práci reptá, ale podle mého funguje bezvadně, jakmile jsem zapadl do pracovního procesu, přestal jsem přemýšlet nad ubíhajícími roky a cítím se docela spokojeně. Navzdory příručkám vybízejícím k řešení věcí se mi docela líbí je odkládat do zapomenutých koutů vědomí, kde se sice občas ozvou, ale jen sporadicky. Kdyby to slyšela Karolína, nadávala by hodně dlouho. Usměju se.

     „Neruším?“ Málem sebou cuknu. Tak a tohle mám z toho, že jsem si nezavřel dveře. Teď jsem za tichého blázna, co se usmívá sám v kanceláři.

     „Ne, vůbec.“ Znám ji? Nápadně vyvinutá brunetka se na mě usmívá a já marně přemýšlím, jestli patří do našeho oddělení nebo ne.

„Máte dobrou náladu,“ řekne a vypne hrudník ještě o trochu víc. Kdyby věděla, že naprosto zbytečně. Lepší vysvětlení mého úsměvu mě nenapadne, tak raději odkývám to její a utěšuju se, že určitě patří k jinému oddělení a tudíž nezáleží na tom, co si myslí. V duchu slyším Karolínu, jak by dodala, že záleží jen na tom, komu to řekne.

     „Jmenuji se Jana, dělám v ekonomickém úseku. Zapomněli jsme vám dát podepsat nějaké papíry, tak vám je nesu.“

„Aha. Děkuju.“

     Překládá přede mne listy s vysvětlením, o co se jedná, a ukazuje, kde je mám podepsat. Pod jejím drobnohledem začínám chápat, jak se cítí Karolíniny objeti, ale ta vypadá opravdu dobře. Jana patří mezi standart, neurazí, nepotěší, aspoň heterosexuála. Mně je zkrátka nepříjemná tak těsná blízkost cizího člověka.

     „Ahoj, Jani, kde ses tady vzala?“ zeptá se Roman, který nakoukne do kanceláře.

„Ahoj, pracovně,“ odpoví odměřeně.

„Jak jinak.“ Ani Romanův tón nezní příliš přátelsky navzdory důvěrnému oslovení, takže si nejsem jistý, jestli to z jeho strany nebyla spíše provokace. Podepíšu poslední papír a podám ho Janě. Vloží ho do desek, naposled se trochu vyzývavě usměje a odkráčí.

     „Dej si pozor, je milá, jen když chce dělat dojem, hrozně ráda by se vdávala,“ varuje mě pobaveně Roman. „A její budoucí manžel se bez jejího svolení ani nenadechne.“

„No, já si ji brát nechci.“

     Usměje se a odejde do své kanceláře. Jen doufám, že si ty zákusky nevysvětlil tak, že já chci dělat dojem na něho. Možná bych si na náhodné nápady měl dávat pozor.

 

     Firemní jídelna bývá plná, ale v tento čas se obvykle neobsazený stůl dá najít. Často si ke mně přisedává Roman, nemám z toho radost, protože rád jím sám případně s hodně blízkými lidmi, jako Karolína či rodiče, ale chápu, že jemu asi přijde divné jen tak minout kolegu a většina lidí by se zachovala jako on. Každopádně tento týden si vzal dovolenou, aby využili s Pavlem jaro k lehké turistice, jak to nazval, a odjeli na hory, takže si prozatím můžu vychutnávat samotu u stolu. Jídelna se ovšem rychle plní.

     „Ahoj, můžu si přisednout?“ zeptá se mě jeden z kolegů z oddělení. Rychle pátrám v paměti po jeho jménu. Zdeněk.

„Ano.“

„Jak se ti tady líbí?“ zeptá se, když se usadí.

„Líbí, prostředí je fajn a práce zajímavá, jen lidi ještě moc neznám.“

„Škoda, že si se k nám někdy nepřipojil na oběd, jak jsme ti vzkazovali po Romanovi. Sem tam jdeme všichni společně a pokecáme.“

„Nic mi nevyřídil.“

„Aha, tak to zrovna nepřekvapí.“

„Můžeš mi to trochu vyjasnit?“

„Podívej, Roman se rád staví do pozice chudáka gaye, netvrdím, že to pár lidem nevadí, ale většině je to fuk. Jestli proti němu někdo něco má, tak za to může spíše jeho nechuť k práci a velká schopnost na druhé házet svoje povinnosti a pak se do nich ještě navážet. Až příště půjdeme, dám ti vědět já, chystají se větší projekty, na kterých bude dělat tým několika lidí, tak bude jen dobře, když se líp poznáme.“

„Dobře, díky.“

„Není za co. Mohlo nás to taky napadnout dřív, že si Roman zase hraje na svým písečku.“

„Nevadí, hlavně že se to vyjasnilo. Dobrou chuť, já už půjdu.“

„Díky a zatím se měj.“

„Ty taky.“

     No, že se Roman pro práci zrovna nenarodil, to už jsem si všiml. Jak je to s tím navážením do ostatních nemůžu úplně posoudit, ale něco by na tom být mohlo. Anebo Zdeněk prostě Romana nemusí. Nakonec na tom nezáleží. Ale proč mi Roman nevyřídil pozvání? Zapomněl? Nechtěl dělat poslíčka? Kdoví. Sice bych na ty obědy v rámci navázání dobrých pracovních vztahů zašel, také si uvědomuju, že mi absence dobré oko u ostatních neudělala a možná proto se chovají odtažitě, ale necítím ten správný vztek, abych si to šel s Romanem vyříkat. Nechám to vystříbřit.