3. část

     Nemám rád přesčasy a snažím se jím vyhýbat, protože je nikdo neocení ani nezaplatí, ale čas od času se nedá nic dělat. Už během dopoledne bylo jasné, že všechno v osmi pracovních hodinách nestihnu. Odmítl jsem jít i s Romanem na oběd, bylo to poprvé, co pro mě vyloženě přišel, před tím si ke mně vždy přisedl až v jídelně. Po mém odmítnutí se tvářil zklamaně a dokonce mi nabídl pomoc.

Možná moc přemýšlím, ale nějak se mi ta ochota nezdála, tak jsem s díky odmítl. Asi mám vážně bujnou fantazii.

 

   Domů se dostanu i s nákupem až na sedmou a přivítá mě potopa v koupelně. Ono se málokdy stane jen jedna věc, zásadně se mají tendenci hromadit. Rychle zavřu přívod vody a utěšuju se aspoň tím, že kdyby trubka začala téct dřív, mohl jsem mít vyplavený celý byt, takže štěstí v neštěstí. Jenomže co s tím? Koupit a vyměnit prasklé kolínko by nebyl až takový problém, ale všude bude už zavřeno, než se tam dostanu. Budu muset pro dnešek vydržet bez vody v koupelně. V kuchyni voda poteče. Povzdechnu si. Něco začne divně bzučet. Na chvíli se leknu, co se zase děje, ale potom mi dojde, že to zvoní mobil v tašce.

     „No?“

„Co tak otráveně?“

Popíšu Karolíně situaci v mé koupelně.

„Hele, ten Otův kamarád je instalatér.“

„To mi pomůže, dnes se sem nepožene a zítra si to spravím sám.“

„Co víš, třeba jo. Zeptám se.“ Zavěsí. Musí se občas chovat jak postřelená koza? Zavrtím sám pro sebe hlavou a vrhnu se do úklidu.

     Koupelnu se mi podaří celkem vysušit, než zavolá znovu.

     „Zajde k tobě, dala jsem mu tvou adresu. Do půl hodiny by tam měl být, tak si ho prohlédni. Ota tvrdí, že je svůj, ale aspoň nestřídá kluky. Naposledy prý s někým chodil pět let a od té doby je už rok sám.“

„Jo, díky.“ Nemám náladu si někoho prohlížet ani poslouchat cizí životopis, nejraději bych si šel lehnout a to musím ještě uklidit nákup a nachystat se na zítřek. Nechci ale kazit Karolíně radost, za funkční sprchu budu vděčný.

„Nemáš zač a dej vědět, jak to dopadlo.“

„Dám, ale až zítra, ano? Dnes jsem utahaný.“

„Dobře,“ svolí neochotně.

 

     Otův kamarád opravdu dorazí přesně za půl hodiny. Na špinavé blonďáky mám poslední dobou štěstí. Ani tento nevypadá špatně. Vysoký, ramenatý, krátké vlasy, hodně světlé modré oči, výrazně mužská tvář se strništěm. Jen ty velmi světlé oči výsledný dojem trochu ruší, na druhou stranu působí zajímavě. Další, kterého bych na gaye netipoval. Nedělal si Ota z Karolíny legraci? Pokud ano, tak doufám, že je aspoň instalatér.

     Moc toho nenamluví. Kromě pozdravu mi řekne jméno, a že ho posílá Ota, pak se jen zeptá, o co jde. Při pohledu na banální závadu se možná trochu ušklíbl, ale neviděl jsem mu přímo do očí, takže si tím nejsem jistý. Nesnažím se mu vysvětlit, že ve svém malém bytě běžně neskladuju různé součástky, které jsou potřeba jednou za x let, místo toho mu nabídnu kávu, kterou odmítne. Nechám ho tedy v koupelně samotného a připravuju si věci do práce.

     Za čtvrt hodiny nakoukne do obyváku, který mi zároveň slouží jako pracovna. „ Hotovo. Můžeš odvolat havarijní stav.“

Nemám náladu na žerty a tak tentokrát nezůstanu zticha. „Díky, nejednalo se o havarijní stav, ale nedostatek materiálu.“

„Aha. Každý nemá doma potřebný věci.“

Vida. Chytrý. „Ne, když žiješ na tak malém prostoru, tak nemáš šanci,“ dodám smířlivěji. „Co jsem dlužný?“

„Nic. V pohodě.“

„Jen si řekni.“

„Fakt v pohodě.“

Nedohaduju se s ním. Poradím se s Karolínou a něco mu po Otovi pošlu. Raději ho vyprovodím ven.

 

     Ulicí téměř probíhám. Ne, že bych tak spěchal na schůzku, spíš mě žene vztek.

     Karolína zavolala hned ráno, což u ní znamená devátá hodina, a vyzvídala, co se dělo. Stručně jsem jí poreferoval a zmínil se, že Petr nic nechtěl a že bych mu chtěl něco poslat po Otovi. Odpověděla, že se s Otou poradí, co by se hodilo, a dá vědět. Znovu se ozvala o dvě hodiny později s tím, že ho mám vzít na večeři. Nebylo mi jasné, jak přišli na večeři, a tak jsem se začal vyptávat. Nakonec se přiznala, že Otovi řekla, že jsem na kluky, protože ji začal podezřívat, že se mnou něco má. Když se ho pak zeptala, co bych měl Petrovi poslat za pomoc, nenapadlo Otu nic jiného než se poradit s Petrem, který navrhl večeři. Rozhodl jsem se neptat, proč o mně musela vykládat klukovi, kterého nemá ani na mluvení. Položil jsem jí telefon s rozhodnutím nikam nejít, jenomže jsem také nechtěl Petrovi nic dlužit. Nejspíš mě včera při pohledu na závadu hodil do pytle s typy, jako byl ten kluk ve skotské sukni. Karolína mi ještě drze poslala název a adresu podniku a čas, kdy bychom se měli sejít. Nakonec jsem si řekl, že jedna večeře za pocit, že tomu blbovi nic nedlužím, stojí.

     Dorazím přesně, ale Petr už čeká. První bod k dobru. Přičtu mu ho jen nerad. Modré rifle vyměnil za černé, triko za košili, pracovní bundu za koženou. Sluší mu to. Druhý bod. Jenomže vzhled nestačí. Třetí bod mu zapíšu za docela slušný výběr restaurace, čekal jsem zakouřenou hospodu.

     Až do chvíle než si objednáme, Petr plní očekávání. Mluví minimálně. Zvládl pozdravit a říct „jo“ na stůl u okna, který jsem navrhl. Pak kolem restaurace projede motorka a nestačím se divit. Vychrlí ze sebe typ, rok výroby a mnoho dalších věcí, kterým ani nerozumím.

     „Motorky prostě žeru,“ zakončí přednášku. Podle toho, co jsem slyšel, o tom nepochybuju. Jen by člověk měl brát na vědomí, že ne vždy má vedle sebe stejného nadšence. Ale zase na druhou stranu, když se to tak vezme, docela dobré neosobní téma. „Máš nějakou?“

„Mám doma dvě krásky. To jsou moje lásky.“

Dokonce se mu to i rýmuje. Zkusím ho v tématu podporovat, než přinesou jídlo. „Jaké?“

Následný monolog v klidu vystačí až do příchodu číšníka, pak ho přeruší, ale plynule naváže, jakmile si po večeři objedná kávu. Sem tam mu pomůžu otázkou. Nic proti motorkám, ale když dopije kávu, vím o nich už docela dost, rozhodně víc než potřebuju, takže zaplatím a rozloučím se.

     Tak. Aspoň nejsem nic dlužný a docela to šlo. Motorkám nerozumím, ale kdykoli jsem se na něco zeptal, všechno mi ochotně vysvětlil, hlavně když jsem poslouchal dál. Každopádně pro někoho jako Petr hlavu asi neztratím.

 

     Zdeněk dodržel slovo a tak poslouchám ve firemní jídelně Renatu, jednu z našich kolegyň, jak vypravuje o nejnovější zakázce, kterou ji přidělili, a zatím se do sebe snažím nasoukat hnědou omáčku s rýží a tuhým masem. Obvykle nevaří špatně, ale jak poznamenal další kolega, Pepa, i v kuchyni mívají své špatné dny. V polovině to vzdám a divnou chuť chci aspoň zapít. Zvednu oči od talíře a setkám se s Romanovým upřeným pohledem. Z nějakého důvodu se rozhodl jít také. Nevím, jak zareagovat, tak dělám, že jsem si ničeho nevšiml. Myslel jsem si, že toho nechá, ale ne. Zírá na mě dál. Připadám si trapně a jsem rád, když se všichni zvednou, abychom se vrátili do kanceláří. Poslední úsek už jdeme jen spolu, a proto trochu natáhnu krok ve vidině bezpečné kanceláře.

     „Krisi? Nechceš zajít na večeři?“

Měl jsem ještě trochu přidat. „Myslíš k vám? Nechcete mít raději s Pavlem klid?“ zeptám se s neskrývanou nadějí v hlase.

„Ne k nám. Pavel odjel na služební cestu, asi jsem si hodně zvykl na něčí společnost, prostě se mi nechce trávit páteční večer sám, tak mě napadlo, že se tě zeptám.“

Zní to logicky a nevinně a stejně se mi nechce.

     „Poslední dobou se mi vyhýbáš, děje se něco?“ zeptá se, když dlouho neodpovídám, protože vymýšlím výmluvu.

Těžko můžu odpovědět, že nevím, co si o jeho chování myslet a tak se mu raději vyhýbám. „Ne, nic.“ Dva zápory jsou vlastně souhlas, ne? A ne moc zřejmý.

„Tak půjdeš?“ A také ne pochopený.

„Ano,“ odpovím rezignovaně s pocitem, že mě zahnal do kouta.

Roman se usměje. „Výborně. Zachránil jsi mě.“

Možná, jen doufám, že sobě jsem nenatropil.

 

     Roman mě vyzvedne u bytu autem a zaveze do malé, útulné restaurace. Mezi zamilovanými páry se cítím různě, ale příjemně. Možná Roman jen nevěděl, že se tohle místo výborně hodí na schůzky?

     „Chodíš sem často?“ zeptám se téměř s jistotou, že řekne ne.

„Ano, máme to tu s Pavlem rádi, připomíná nám to začátky našeho vztahu,“ přikývne.

Dobře, nabízí se další možnost. Nechápe, že pro dva kolegy tohle nebude to pravé ořechové?

„Nelíbí se ti tady?“ zeptá se, když neodpovídám.

„Líbí, jen je to mezi tolika zamilovanými páry zvláštní.“

„Proč? Člověka to dostane do nálady, ne?“

Netoužím vědět jaké a proč. „Nevím.“ Naštěstí se zrovna objeví číšník. Nějak mi při tomto rozhovoru docházel dech. Co bych dal za motorky. Samoto, sladká samoto, proč já se ti vůbec pokoušel utéct? Jak jsem dopadl? Možná mě balí o víc jak deset let starší a hlavně zadaný chlap. Prostě jsem prošvihl svou dobu a teď už jsem za zenitem. Měl bych chodit do práce a domů a říkat si, že všechno je fajn, protože ostatním prostě nerozumím. Nechápu, proč někdo zve svého kolegu do romantické restaurace a chce se dostávat do nálady, když jeho přítel, se kterým mají hezký vztah, žijí spolu několik let a vybudovali domov, vytáhl paty z domu. Nechápu, proč má někdo potřebu sahat cizímu člověku na zadek během tance. Nechápu instalatéra, který si nechává platit večeři nejspíš jen proto, že jsem gay. A vlastně se vůbec jako gay necítím nebýt lásky k Nickovi a sympatiím k Rikovi, kterého jediného jsem chápal, protože jeho pohnutky platí v každé době, u homosexuálů stejně jako u heterosexuálů, i když bych se nedokázal zachovat stejně. Připadám si jako ve špatné hře, ve které neznám pravidla, a takové mi nikdy nešly.

     Po jídle bych se nejraději zvedl a rozloučil, ale Roman zřejmě nepočítá s brzkým odchodem. Rozhodnu se v rámci slušnosti věnovat mu ještě čtvrt hodiny. Zavedu řeč na bezpečné téma. Práci. Chvíli se ho drží, ale pak se začne vyptávat, jestli žiju sám. Polopravda se mi zdá nejlepší odpovědí, takže řeknu, že prozatím ano, a snažím se, aby to vyznělo, že někoho mám. Než se stihne dál vyptávat, zazvoní mi mobil. Karolína. Za celý týden se neozvala, zřejmě čekala, až mě přejde vztek. Právě si zasloužila, že jsem jí všechno odpustil.

     „Ahoj Krisi, ještě se zlobíš?“

„Ne.“

„Mám pro tebe vzkaz.“

„To je hrozný, hned jsem tam. Ozvu se během cesty.“ Ukončím hovor. Doufám, že pochopila a nebude volat znovu.

     Omluvím se Romanovi, že budu muset jít. Tváří se překvapeně a chce mě aspoň odvést. Odmítnu s tím, že kamarádka, která potřebuje pomoc, bydlí nedaleko. Zoufalé situace vyžadují zoufalé lži.

     Venku se rozhlédnu a naštěstí v dálce uvidím zastávku městské. Nastoupím do prvního autobusu, který zrovna přijíždí. Pryč odtud. Pak teprve zavolám Karolíně.

     „Co se děje?“ zajímá se.

„Utíkám nejspíš z rande, které jsem při pozvání pochopil jako večeři s kolegou.“

„Jsi cvok? Kolegové se na večeři bez postranních úmyslů nezvou. S kým jsi byl?“

„S Romanem.“

„Nemá přítele?“

„Právě.“

„Nechceš se zastavit?“

„Jo, ale nevím, kdy se k tobě dostanu. Nastoupil jsem do prvního autobusu, který jel, a nezdá se, že by měl správný směr.“ Jak taky jinak.

„Nevadí. Až dorazíš, tak tady budeš.“

     Odložím mobil a starší paní sedící na protější straně se na mě usměje. „Tenhle autobus jede na nádraží.“ Tentokrát se ničemu nedivím, cizí hovory se poslouchaly vždycky a doby, kdy se lidi aspoň pokoušeli předstírat, že ne, jsou dávno pryč. V klidu jí poděkuju.

 

     „Podle mě po tobě normálně jede,“ prohlásí Karolína, když jí popíšu poslední zážitky s Romanem. „Je to hajzl,“ dodá. Zvědavě se po ní podívám. „Štve mě, když má někdo vztah a nahání někoho jiného. Já kluky střídám, to je fakt, ale vždycky to nejdřív ukončím, než hledám dál,“ vysvětluje.

„Chtěl jsem věřit, že se jen cítí sám. Bylo fajn vidět, že i když se v menšině hůř hledá, dá se najít a vytvořit vztah. Tohle mě děsí. Vždycky pak přemýšlím, jestli není lepší zůstat sám.“

„Roman s Pavlem nejsou všichni. Ani v hetero párech se nehledá dobře ukázkový příklad. Krisi, chtěla jsem s tebou mluvit. Já vím, že se na mě zlobíš kvůli tomu, že jsem to na tebe řekla. Jenomže mně to uklouzlo, byla jsem rozčílená, že mě obviňuje z nesmyslů, vím, že to není žádná omluva. No a taky… ho mám ráda, tak…“

„Nechtěla jsi, aby tě nechal. To celkem chápu. Jen nechápu, jak si s ním můžeš rozumět.“

„Víš, on je v soukromí úplně jiný. Prosím, nezlob se.“

Nedokážu jí připomenout, že zrovna ona mi často nelichotivě vypravovala příběhy o svých známých, kteří si našli někoho, koho nikdo nemohl vystát, ale tvrdili, že v soukromí je úplně jiný, jenomže se nakonec ukázalo, že někoho jiného z něho dělalo jen jejich přání. Ale kdoví. Třeba zrovna ona bude mít štěstí.

     „Co mám s tebou dělat? Radost z toho nemám. Na druhou stranu vím, že moje orientace nikoho nezajímá, takže nemá cenu z toho dělat vědu. Přesto bych byl rád, kdybys o tom dál s nikým nemluvila.“

„Nebudu. Mám ještě jednu věc.“

„Jakou?“

„Pozvání.“

„Pozvání?“

„Petr by tě chtěl pozvat na rande.“

„Rande tomu říkáš ty nebo on?“

„Jsem v tom nevinně. Chtěl po mně tvé telefonní číslo, a když jsem mu ho nedala, poprosil, abych ti aspoň předala vzkaz a jeho číslo.“

„Nějak se z toho vykruť. Řekni, že jsi se mnou nemluvila.“

„Ne, to už si vyřiď sám. Tady máš číslo.“ Podá mi lístek. „Nejdřív o tom popřemýšlej. Netvrdím, že je to zázrak, ale viděli jsme horší a i zkušenosti se počítají.“

„Co tím chceš říct?“

„Že tvoje nerozkoukanost bije do očí a přitahuje takové typy, jako byl ten blonďák v baru. Musíš být trochu suverénnější.“

„To zní, jako bych ho měl využít.“

„Přijmout rande, na které tě pozval, není zneužívání. První schůzka je stejně oťukávací. Ani on si od toho nic neslibuje.“

„Nevím.“

„Krisi, nebuď hloupý, víš dobře, že mám pravdu.“

„Budu o tom přemýšlet.“

     Na Romana pod vlivem Karolíniných slov pozapomenu. Má pravdu? Určitá logika v tom je. K té večeři jsem přistoupil jako k povinnosti, ani jsem se ho nesnažil moc poznat. Nevím, jestli nade mnou opravdu tehdy ohrnoval nos. A navíc nemá doma přítele. Jen motorky. Nechám si to ještě projít hlavou.

 

     „Ahoj Krisi, můžu na chvíli dál?“ Při pondělním ránu nemám náladu na hovory s Romanem, ale stejně bych tomu neutekl, takže kývnu.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o té večeři. Doufám, že sis to špatně nevysvětlil. S Pavlem tam prostě chodíme rádi, dobře vaří, tak jsem ani nepřemýšlel a vzal tě tam.“

„Pro partnery je to dobré místo, pro kolegy ne. Já uznávám dlouhodobé vztahy, takže si vás za ten váš docela cením. Jsem rád, že se jednalo o nedorozumění.“ Opravdu jsem, jenom nevím, jestli mu můžu věřit.

„Jasně. Už jsem tak dlouho zadaný, že mi nedochází, jak některé věci působí.“ Trochu nuceně se zasměje. „Promiň.“

„V pohodě.“

„Pavel se včera vrátil a přivezl skvělé obrazy, nechceš se přijít podívat? Rád by tě viděl a hrozně rád se chlubí, takže by měl dvojnásobnou radost,“ usměje se.

„Díky, ale já tomu moc nerozumím.“

„Nevadí, uvidíš, přijdeš tomu na chuť.“

Sakra.  Horečně přemýšlím, jak se z toho vykroutit.

„Co tady řešíte?“ zeptá se Pepa, který mi nese nové podklady k zakázce.

„Obrazy,“ odpovím stručně stále ještě v zamyšlení, jak odmítnout a neurazit.

„Obrazy? Jaké?“

Roman mu podá výklad a dodá, že bychom mohli přijít oba. Tím mě celkem uklidní zvláště proto, že žádnou výmluvu nevymyslím, a když Pepa nadšeně souhlasí, neochotně kývnu také. Dohodneme se na dnešní večer.

 

     Tentokrát jsem našel spojení městské, které časově celkem vyhovovalo, pro jistotu chci ale přijít trochu později, takže se loudám. Pepa říkal, že přijede autem. Před domem opravdu vidím stát dvě auta. Třeba nakonec všechno dobře dopadne jako v pohádce. S Romanem se to vysvětlilo, Petra jsem třeba také špatně odhadl. Jo, v pohádce… Povzdechnu si. Možná má Karolína pravdu. Jsem pesimista.

     Zazvoním a než se Roman objeví, přemýšlím, jestli jsem sem měl chodit.

     „Pojď dál.“

     Vstoupím do známé chodby, odložím bundu a pokračuju za ním do obývacího pokoje, kde není ani Pavel ani Pepa a ve mně zatrne. Najednou se mi vybaví Martinovy ruce. Nemá cenu panikařit dopředu, zase tolik úchylů po světě nechodí a jednoho jsem už potkal, takže mám vybráno.

     „Kde máš Pepu a Pavla?“ zeptám se.

„Pepa volal, že nemůže přijet. Něco mu do toho vlezlo. Pavel by měl dorazit každou chvíli.“

„Aha. Tak mi ukážeš obrazy?“

„Počkáme na něho, poví ti o nich víc než já, navíc by mi to neodpustil.“

„Dobře, ale za chvíli musím jít.“ Raději se pojistím, ale možná bych si spíš měl utáhnout tkanice u bot, abych mohl rychle utíkat. Aspoň smysl po humor mi zbyl.

„Neboj, čekám ho každou minutou. Zdrželi ho v práci, jinak by tady už byl.“

Přikývnu a snažím se tomu věřit.

„Dáš si kávu?“

Další přikývnu, protože to znamená, že ji půjde připravovat a nebudu s ním tak dlouho sám, než se objeví Pavel. Pokud se objeví.

     K mé smůle netrvá příprava kávy tak dlouho.

     „Víš,“ řekne tiše, když přede mě postaví šálek čaje, „člověk někoho potká a myslí si, že je to to pravé a ono je. Měsíce, roky, ale najednou zjistí, že něco zmizelo. Žiju vedle Pavla víc jak deset let. Před ním jsem měl dva kluky. Byl jsem rád, že jsem potkal někoho, s kým jsem se shodl ve většině důležitých věcech. V těch ostatních jsme udělali kompromis. Podobně jako v posteli, ve které to ze začátku neklapalo. Poslední dobou mám pocit, že děláme víc kompromisů než věcí, které bychom chtěli dělat. Už se nějak vytratily důvody, kvůli kterým kompromisy děláme. Teď jsem poznal tebe a mám pocit, že bych znovu mohl zažít tu zamilovanost, vášeň. Nemusíš si dělat starost, jestli někoho máš, bylo by to diskrétní,“ náhle jeho hlas zní naléhavě. Zoufale se rozhlédnu, aniž bych cokoli hledal. Pohledem zavadím o kalendář, kam si píší poznámky. Ten kalendář je dvou týdenní. Pavel odjel minulou středu a tuto se má vracet. Auto před domem patřilo jemu, protože ho nepotřeboval, a určitě se každou chvíli nevrátí, ale to už bylo celkem jasné během Romanova projevu.

     „Kolik mužů přede mnou si vzal do té restaurace, aby se dostali do nálady?“

„No… nikoho!“ vzpamatuje se, ale pozdě.

„Jasně, že se nestydíš ho takhle podvádět.“

     Vstanu, na chodbě popadnu bundu ani se nezdržuju jejím oblékáním a odcházím. Slyším, jak za mnou volá, ale neotočím se. Projdu dvě ulice, než se zastavím a najednou se mi zvedne žaludek. Kolem projdou nějací lidé a zaslechnu slovo: „Opilec.“ Přijde mi to legrační, jsem strašně rád, že jsem se dostal z toho domu pryč. Za pár minut se seberu natolik, abych našel název ulice a zavolal si taxi.

     V autě se mi znovu zvedá žaludek, ale vydržím. Doma už ne. Pod dekou se klepu zimou. Nikdy bych nevěřil, že se dokážu tak vynervovat, ale kromě vzteku jsem měl i strach. Martin mě naučil se bát. Tu bezmoc, že se nedokážu ubránit, jsem nechtěl znovu zažít. Je mi jedno, co si o mně Roman myslí, v mých očích klesnul na dno. V práci to budu muset nějak vydržet. Nakonec se mi podaří usnout.