4. část

     Do práce se mi nechce. Rozhodl jsem se, že počkám, co bude dělat Roman a podle toho se zařídím dál. Pravda, prozatím vůbec nemám tušení, jak bych měl reagovat, ať už se zachová jakkoliv, proto doufám v tichou ignoraci.

 

     Romana potkám jako vždy v kuchyňce, naštěstí ne samotného, pozdravíme se a pak si jdeme každý po svém. Zdá se, že se moje přání vyplnilo, ale během dne si všimnu, že se na mě sem tam dívá. Že by to nevzdal? Ne, že by to bylo příjemné, ale nezabývám se tím víc až do chvíle, kdy si ke mně při obědě přisedne Renata se spikleneckým pohledem. Ještě než otevře pusu, vím, že mě čeká nepříjemnost.

     „Hele, Krisi, vy jste teď s Romanem jedna ruka, co?“

„Jak si na to přišla?“

„Nemůže z tebe spustit oči.“

„Jo, tak to je akorát hodně nepříjemné. Máš ještě nějaké otázky?“

„Aha, tak promiň, já myslela…“

„Co?“

„Jestli spolu něco nemáte.“

„Ne. Stačí?“

„Jasně, sorry, už půjdu.“ Zvedne se a kvapně odchází, aniž by se jídla vůbec dotkla. Nemusel jsem na ni být tak ostrý, ale nemám vlezlou zvědavost rád a z části to slízla i za Romana, protože s tím svým trapným pozorováním představuje jen další problém, se kterou si nevím rady.

     Marně si až do konce pracovní doby lámu hlavu s tím, jak se zbavit jeho pozornosti. A aby měl den svou tečku, tak potkám Romana ještě u východu, kde vykládá nějaké oběti o životopisném filmu, na který se dnes chystají. Samozřejmě si neodpustí pohledy mým směrem. Zrychlím krok. Jak tohle ukončit? Možná… kdyby mě s někým viděl, dal by pokoj. Ale jak? A co to kino? Už před čtrnácti dny se zmiňoval, že se chystají na jakousi premiéru filmu. Nechtělo se mu, ale Pavel si ji vybral, protože film byl inspirovaný životem jeho oblíbeného malíře. Roman měl jednu ze svých povídavých nálad a tak o tom pořád dokola vykládal a zdržoval mě od práce, proto jsem si to zapamatoval.

     No jo, ale jaksi mi někdo chybí. Anebo ne? Pořád mám od Karolíny Petrovo číslo. To se nemůže podařit. Je to moc narychlo. Petr třeba do kina ani nebude chtít jít. A když už, tak ne na tento film. Na druhou stranu, to ani nemusí. Stačí, když nás Roman uvidí třeba u kas. Ne, to nemůže vyjít. Ale něco dělat musím, za chvíli toho bude plná firma, jestli už není.

     Doma najdu název filmu, a kdy ho promítají, potom se několikrát hluboce nadýchnu, nijak zvlášť mě to neuklidní, a zavolám Petrovi. Odpoví jednoslovně: „Jo.“

     Zatímco se převlékám, hlavou se mi honí všemožné scénáře, co všechno se může pokazit. A pak se zarazím. Neměl jsem se raději dohodnout s nějakou ženou? Proč jsem, sakra, neřekl Karolíně? Vždyť to přece nemusí být skutečné rande. Jsem vážně blbec. Jenomže už jsem to začal.

 

     Ani tentokrát nepřijdu první. Petr už čeká a zase vypadá dobře. Teprve ve chvíli, kdy ho uvidím, mi dojde, že opravdu čeká na mě a tohle má být mé první rande. Bez očekávání, bez těšení… vlastně bez ničeho. Může za to můj věk? Nebo je to celé špatně? Hloupá otázka, když jsem tady jen proto, abych se zbavil dotěrného kolegy. Ať tak či tak, vycouvat už nemůžu. Svěřit se Petrovi a poprosit ho o pomoc by mělo smysl, kdybych potřeboval opravit motorku, ale tohle by nepochopil.

     „Co chceš podniknout?“ zeptá se Petr, když ho pozdravím.

„Kino?“

„Máš něco konkrétního?“

     Při pohledu na něj mám prostě pocit, že ten kluk je gay jen omylem, jinak představuje všechno to klasicky chlapské. Nabízet mu film, na který se chystají Pavel s Romanem, by bylo celkem zbytečné, i kdybych tvrdil, že ten umělec maloval motorky, a také se mi až tak moc tu komedii na rande hrát nechce.

     „Ne, nestihl jsem se podívat.“

„Nevadí, něco vybereme.“

     Načasování máme dobré teda spíše multikino, protože všechny odpolední filmy dnes začínají téměř ve stejný čas. Zatímco si Petr zaujatě prohlíží informační obrazovky, nenápadně se rozhlédnu. Nic, každopádně pokud přijdou, na tomhle místě nás nemůžou přehlédnout.

     Petr navrhne jakýsi akční film, který zavrhnu, nakonec se shodneme na thrilleru, který bych taky nemusel, ale pohádku bych neprosadil a tím jsme vyčerpali dnešní nabídku multikina.

     Koupíme lístky a jdeme k sálu. No, takže to všechno bylo zbytečné. Kolem nás téměř proběhne dvojice a Roman se po nás nezapomene otočit, tedy jen po Petrovi. Takže přece. Na sedačku usedám s lepším pocitem, že jsem snad aspoň něco vyřešil, který mi vydrží asi patnáct minut, než mě Petr chytne za ruku. Proč? Na prvním rande se lidé přeci jen oťukávají, ne? Karolína to říkala. A já nevím, proč jsem jí to věřil, když z jejího vypravování dobře vím, jak občas na první schůzce oťukává ona. Ve vhodný okamžik se mi podaří ruku zase vyprostit, a když se mě za ni znovu pokusí vzít, předstírám, že hledám něco v kapse a potom ji zapomenu vyndat.   

     Po kině se Petr zeptá, jestli ještě někam nezajdeme. Tak nějak se rozumělo, že lístky jsem platil já, nakonec navrhl jsem to, ale platit za něho další útratu se mi nechce. Chápu, že mám lepší plat než on, ale takový dobrák nejsem. Opovím, že mám ještě nějakou práci a musím jít.

 

     Prý něco vyřešeno! Byl jsem hodně naivní. Ne. Byl jsem blbec. Kdybych tam šel se ženou, věděl by, že nemá šanci, a měl bych pokoj, takto jsem ho akorát povzbudil.

     Roman na mně doslova visí pohledem, zatím se mi dařilo se mu vyhýbat, ale jen se štěstím, které nebude trvat dlouho. Co jsem komu udělal?

     Přesně v deset hodin mě štěstí opustí a Roman se objeví v mé kanceláři.

     „Já jsem to věděl,“ řekne se sebevědomým úsměvem, který jsem u něj ještě neviděl.

„Co?“

„Že jsi na kluky.“

Jsem korunovaný idiot! Ještě že jsme nešli na stejný film, protože kdyby Roman viděl, jak mě tam Petr drží za ruku, tak bych se teď mohl akorát klouzat.

     „Proč myslíš?“

„Viděl jsem tě v kině.“

„Myslíš s kamarádem?“

Konečně se přestane sebevědomě usmívat. „Včera.“

„Jo, to je možné, ale děláš dost ukvapené závěry.“

„No já… měl jsem z toho radost.“

„Proč?“

„Když jsi utekl, myslel jsem si, že prostě nejsi na kluky.“

Mám chuť se rozeběhnout proti zdi, aby mě ta blbost opustila. „Romane, probuď se, máš přítele. Je to moje věc, na koho jsem či nejsem. Se mnou Pavla určitě podvádět nebudeš. A nezlob se, ale musím pracovat.“

 

     Moje odmítnutí nemělo žádný účinek. Nadbíhá mi a pořád se na mě dívá. Ke konci týdne mám už chuť být hodně sprostý. Naštěstí máme kanceláře trochu stranou a pro jistotu jsem nechodil na oběd, ale netuším, kdo všechno si toho už všiml.

 

     „Ty vypadáš. Co se s tebou děje?“ vyptává se Karolína, když za mnou v pátek večer přijde. Neměl jsem chuť o tom s někým mluvit, takže nic neví. Ani teď se mi nechce svěřovat, ale nadávat ano, takže se všechno dozví.

     „Nebyl to šťastný nápad mu předvést Petra, ale nevadí, pořád se mu dá ukázat i něco jiného. Nech to na mně. Až tě v pondělí prozvoním, postarej se, aby byl u tebe v kanceláři.“

„Doufám, že to zabere.“ Je mi jedno, co vymyslela, hlavně abych se ho zbavil.

„Neboj, nebude ti otravovat život. A co Petr?“

„Nic. Mám pocit, že mě bere spíše jako peněženku, když nepočítám pokus o držení za ruku v setmělém kinosále.“

„Máš v hlavě moc přesnou představu, co chceš, a to je ten problém.“

„Nemám. Je mi fuk barva očí, vlasů, i když je fakt, že třeba Stívího bych nechtěl, ale nehledám ideál.“

„Nejde o vzhled. Představuješ si toho dokonalého gentlemana ze starých filmů. Takoví dnešní kluci nejsou. Do určité míry se tomu může přiblížit někdo jako Rik, který se musí umět chovat, protože ho to prodává v práci a umí to využít i v soukromí, jiná věc je, co se skrývá za tím. Sám si viděl, že moc ne. Sice se mi ten prošedivělý kmet na první pohled docela líbil, ale za mladého kluka bych ho nevyměnila, ať už by měl jakékoliv společenské postavení.“

„Chodí spolu?“

„Jo, i když nevím, jestli ´chodí´ je správný výraz. Zpět k tématu. Petr je instalatér. Není hloupý, ale bere věci po svém. Nečekej, že se s tebou bude v rámci projevu zájmu a v demonstraci, že není škrt, hádat, kdo bude platit. On se bude chovat prakticky. Nechá zaplatit tebe, příště on.“

„Nedělej ze mě škrta. O lístky do kina, které jsem si vymyslel, mi nejde. Prostě mi z jeho strany chybí zájem. Rik se mnou mluvil…“

„Krisi, opakuju. Nečekej Rika. Navíc nevíš, jestli tě Rik taky vnímal. Nech toho kluka projevit. Nesnaž se ho od první chvíle napasovat do svých ideálů. Líbí se ti?“

„Nějak se nemůžu rozhodnout. Když se budeme bavit jen o fyzické stránce, tak něco ano, něco ne. Vždycky, když ho vidím, si říkám, že splňuje přesně to, jak má podle hodně lidí vypadat typický chlap.“

„Jo, říkám tomu mužský element. Není na něm nic zženštilého.“

„Po fyzické stránce je to celkem přitažlivé, to přiznávám.“

„Tak vidíš.“

„Jenomže po té duševní ne. Některé věci mu ani nemá cenu říkat, protože by vůbec nechápal, že o tom může někdo přemýšlet.“

Povzdechne si. „No, to bude asi pravda. Mluvila jsem s ním jenom dvakrát, ale přišel mi takový. To ale nemusí být na závadu.“

„Stejně se neozval.“

„Vytáhl tě na večeři, dal podnět k prvnímu rande, možná jsi na řadě ty. Zatím toho zájmu z tvé strany moc nebylo.“

„Co mi tím chceš říct?“

„Že čekáš na prince, který udělá všechno za tebe, jenomže ti už došli. Věř mi, my ženské to víme dobře. Každý má něco. Beru, že máš docela smůlu, ale úplně jednoduché to s tebou není.“

„Vidíš Petra jako ideálního partnera.“

„To netvrdím, ale lepší ho trochu poznat, než sedět doma a čekat, co přijde. A připadá mi, že spíš hledáš problémy než řešení.“

„A mně připadá, že to, co udělá Petr, je v pořádku, a to, že mně se to nelíbí, je automaticky špatně.“

„Nic takového netvrdím. Jen si myslím, že bys mu měl zavolat, nabídnout schůzku a nechat ho, ať si ji celou zrežíruje po svém. A pak to posoudit.“

„Jo, zavolat, pozvat a zaplatit. Myslela jsi jako minule? A možná dostanu odměnu. Chytne mě za ruku,“ ušklíbnu se. „Víš co? Netvrdím, že jsem mu věnoval zrovna hodně zájmu, ale do kina jsem ho pozval, i když s postranními úmysly zbavit se Romana. Myslím si, že tentokrát je na řadě on.“

„A nezval tě ještě někam po kině?“

„Ne, chtěl se nechat ještě někam pozvat a promiň, ale mně to neimponuje.“

„S tebou je to hrozně těžké. Musím jít, mám schůzku s Otou, ale docela by mě zajímal názor druhé strany.“

„Mě ne.“

„To není zrovna neočekáváné.“

„Užij si rande.“

„A ty další osamělý večer.“

„Díky.“

     Slovní přestřelka s Karolínou mě natolik rozhodila, že dobu chodím po bytě a nemám u ničeho stání. Nakonec sáhnu po jedné ze svých oblíbených knih v naději, že se u ní uklidním. Nedočtu ani první stránku, když se ozve telefon. Karolína.

     „Tak pro tvou informaci, Petr by měl zájem tě vidět, ale přišlo mu, že ty už o další setkání nestojíš.“

„Mně toho přijde a nikoho to nezajímá. Má se zeptat.“

„Podobnou odpověď jsem čekala, takže jsem mu poradila, ať ti zavolá.“

„Karolíno, ty si vážně myslíš, že Petr je pro mě ten pravý?“

„Co tě nemá. Jasně, že ne. Ale potřebuješ překonat ten randící blok a to s praktikem, jako je Petr, půjde.“

Pokud není až moc praktický. „Nezlob se, ale mně to přijde přitažené za vlasy.“

„A právě proto jsi pořád sám. Tak se nedohaduj a až zavolá, tak řekni ano.“

„Dobře.“

„Zatím se měj.“

„Ty taky.“

     Vážně mám randící blok? No, nevím, když nic jiného, tak kdybych někoho potkal a vyšli jsme si, nebudu z toho aspoň tolik vyplašený. A když ne, tak se budu moc chlubit znalostmi o motorkách. Třeba… Karolíně? Úvahy mi přeruší další zvonění mobilu. Podle čekávání Petr.

     „Ahoj.“

„Ahoj, neruším?“

„Ne, v pohodě.“

„Chtěl jsem se zeptat, jestli nemáš zítra volno. Mohli bychom někam zajít.“

„Mám. Kam?“

„Nech se překvapit. Zastavím se pro tebe po třetí?“

„Dobře.“

„Tak se zatím měj.“

„Ty taky.“

No tak to by bylo. Není to divné mít rande ve tři odpoledne? Co já vím. Mám zkreslené představy díky Karolíně.

 

     Petr umí zabodovat. Kluby moc nemusím, ale tenhle se mi líbí. Neprodávají žádný alkohol a pravidelně tu probíhají různé programy, dnes od čtyř do osmi stolní hry. Vždycky jsem je měl rád a často jsme je s Nickem hrávali, ale později ho přestali bavit a od té doby jsem neměl spoluhráče. Nikdy bych nevěřil, kolik lidí má podobnou zálibu, za námi pustí dovnitř už jen pár nadšených hráčů.

     Kdyby nic jiného, tak na stolní hry je Petr přeborník. Já si zpočátku vystačím s díváním, ale když u jednoho stolu chybí hráč, přisednu si a dobře se bavím. Petr, který se před tím soustředil jen na svou hru, se teď přijde podívat. Nevím, jestli na mě, nebo jen obchází všechny stoly, každopádně se zastaví. A snad že na tom tolik nezáleží, se mi daří. Vyhraju. Petr z toho má větší radost než já. Chytne mě za paži a táhne k dalšímu stolu. Nedá mu to tolik práce, nakazil jsem se jeho nadšením. Tentokrát hrajeme oba. Petr vyhraje, já skončím druhý.

     Původně jsem si myslel, že tam vydržíme tak dvě hodiny, ale než se naděju, program končí.   Pomalu se loudáme ulicí.

     „Nechceš se podívat na moje motorky?“ zeptá se Petr.

Copak o to. Podívat bych se chtěl, ale k němu domů se mi nechce. Jeden útěk už mám za sebou. „Bydlím blízko,“ dodá.

„Proto si věděl o tom programu?“

„Jasně. Znáš to. Kdo si hraje, nezlobí,“ usměje se.

„Mám stolní hry rád.“

„Já taky a taky rád vyhrávám. Asi moje horší stránka,“ pokrčí rameny a se svou upřímností mi je najednou sympatický. „Tak co?“ zeptá se.

„Dobře.“

     Zavede mě do malého přízemního domku ve staré zástavbě.

     „Jak se ti podařilo získat takový domek?“

„Jako proč?“ zeptá se podezíravě.

„Když jsem kupoval byt, poptával jsem se po nějakém takovém, myslel jsem si, že bych ho mohl finančně utáhnout a pomalu bych ho opravil, bylo by v něm víc soukromí než v bytě. V realitkách mi řekli, že se prodávají jednou za čas a musel bych třeba čekat několik let a to jsem si nemohl dovolit.“

„Aha. No já ho zdědil. Docela štěstí. Do paneláku bych ty své krásky nedostal a venku bych si je netroufl nechat.“

Přikývnu a on odemkne.

     Petrův způsob bydlení je stejně osobitý jako on sám. Tipl bych si, že domek zdědil po prarodičích a na chodbě, kterou procházíme, nic neměnil podobně jako v kuchyni, kde staré skřínky zdobí prošívané dečky. Nevím proč, ale dýchne na mě z nich smutek za přešlé dny, kdy o dečky někdo pečoval a nenechal je zežloutnout jako Petr. Jsem sentimentální cvok. Kuchyň však mineme a Petr mě zavede do velké místnosti. Uprostřed trůní dvě naleštěné motorky. Nechybí tady velká plazmová televize s několika reproduktory, stůl s počítačem a velká kožená pohovka. Tady už po bývalých obyvatelích nezůstalo nic.

     „Proboural jsem dvě místnosti, abych měl jednu pořádnou. Není nad to mít dost místa.“

„To mi povídej.“

Petra ovšem můj nedostatek místa nezajímá, možná mě ani neslyšel. Obchází motorky a občas pohladí nějakou jejich součástku. Oči mu září.

     „Co jim říkáš?“

Jak se chválí motorky? „Krásné,“ odpovím, protože mě nic nenapadne. Tohle jedno slovo ale Petrovi bohatě stačí. Možná si myslí, že mi prostě vzaly dech. Začne vypravovat, jak je koupil a pomalu opravoval.

     „Máš nákladného koníčka,“ poznamenám, když se na chvíli odmlčí, jen proto, abych něco řekl a nestál tam jako tvrdé y.

Ihned zbystří. „Proč?“ Zdá se napružený, kdykoli řeknu něco, co by se nějak mohlo týkat peněz.

„Můj koníček jsou knížky a to je levnější,“ pokrčím rameny.

Mávne rukou. „Když člověk chce, všechno jde.“  Znovu začne mluvit o motorkách. Mám pocit, že jsem tady navíc. Po deseti minutách ho přeruším s tím, že už musím jít.

 

     „Tak jak tentokrát?“ nahání mě Karolína telefonem sotva vylezu ze sprchy.

„Bylo to fajn. Aspoň první část.“ Popíšu jí ve zkratce rande.

„Ty hry můžeš pominout, raději mi popiš detaily z jeho domu.“ Poslechnu, abych od ní měl pokoj, a popíšu jí, co se dělo a jak to tam vypadalo. Vyhnu se tomu, abych řekl něco ze svých myšlenek, protože by k nim stejně měla kupu námitek.

     „Co si o tom myslíš?“ zeptá se, když skončím.

„To by se ti stejně nelíbilo.“

„Krisi, netrucuj. Chtěla jsem tě dokopat, aby ses pohnul z místa. Fakt se nezastávám Petra.“

„Jak chceš. O motorkách nic nevím, ale vyslechl jsem ho a zeptal se na pár věcí, abych měl aspoň základní obraz o jeho koníčku. On se nikdy neptá na nic ohledně mých zálib či toho co mám a nemám rád, a když se o tom náhodou zmíním sám, tak hned začne vypravovat o sobě. Jo, já vím, že se zájem dnes nenosí a jsem hrozně náročný.“

„Všechno není hned. Dej tomu čas.“

„Mám s ním jít na další rande a pak na další, až spolu začneme chodit, ačkoli si nerozumíme?“

„Ne, jen příště zaveď řeč na koníčky.

„Jo, už to vidím. Bude se na mě dívat podobně jako v té koupelně.“

„Jak to myslíš?“

„Tak, že pro Petra některé věci dělají jen ženské a zženštilí chlapi.“

Karolína si povzdechne. „Někdy jsi na uškrcení, fakt.“

„Jen někdy?“ popíchnu ji.

„Jo, jindy si o to víc fajn. Ale mám tě ráda takového, jaký jsi, jen kdybych tě náhodou uškrtila, tak se nediv,“ směje se. „Musím jít. Nezapomeň na instrukce ohledně pondělí.“

„To se neboj. Jdeš za Otou?“

„Někdo randit musí.“

 

     V pondělí těkám pohledem z obrazovky počítače na mobil. Důvod k Romanově návštěvě jsem našel. Budu potřebovat radu s jedním programem, na kterém dělal před mým příchodem do firmy.

     Na jedenáctou mě Karolína konečně prozvoní. Dojdu za Romanem, který překypuje ochotou a hned se se mnou vydá do mé kanceláře. Ukazuju mu na obrazovce, co bych potřebovat vědět, když do kanceláře vletí Karolína.

     „Tady si, miláčku, tebe najít v tomhle bludišti.“ Obejme mě kolem krku. „Představ si, mluvila jsem s našima, jsou naším zasnoubením naprosto nadšení,“ švitoří dál. „A ty budeš asi Roman, viď? Kris mi o tobě tolik vypravoval, jsem ráda, že tu má přítele, já se za ním tak často nedostanu, ale teď,“ konečně se musí také nadechnout, „jé, miláčku, to jsem ti včera do telefonu zapomněla říct, dali mi to místo, takže se budu stěhovat za tebou!“

„To je skvělé.“ Zmůžu se aspoň na nějakou odpověď, zatímco se snažím usmívat.

„Měl bys nás představit,“ Karolína obrátí pozornost zpět ke zkoprnělému Romanovi.

„Promiň, Karolíno, o Romanovi jsem ti už říkal, Romane, moje snoubenka Karolína.“

„Nikdy jsi o ní nemluvil,“ odpoví zaskočeně.

„Nerad o svém soukromí mluvím.“

„Děsně na mě žárlí, tak se raději nechlubí, viď?“ Přidá si Karolína a přitulí se. „Mám na tebe prosbu,“ obrátí se opět na Romana. „Necháš nás o samotě? Neviděli jsme se celý týden. Chvilka soukromí neuškodí a potěší, však to znáš.“

„Už jsme stejně skončili,“ řekne rychle Roman a ještě rychleji opouští kancelář, div se nepřerazí o stůl. Podle spěšných kroků poznáme, že nezpomalil ani na chodbě.

     „Jaká jsem byla?“

„Skvělá.“

„Myslím, že bys mohl mít klid, ale nezapomeň, že jsi zasnoubený a občas se o tom zmiň.“

„Ty se o tom Otovi raději nezmiňuj,“ mrknu na ni.

„Žárlivec potřeštěnej, co ženská nadělá,“ vzdychne, ale nezdá se, že by jí jeho žárlivost nějak zvlášť vadila. „Jo a v sobotu pořádám malý večírek, takže přijdeš.“

„To je ale pozvání.“

„To není pozvání, ale rozkaz,“ ubezpečí mě s úsměvem, který varuje před odporem.

„Jak ses sem vlastně dostala?“

„Navštívila jsem vašeho pana ředitele a s jeho svolením jsem šla navštívit kamaráda.“

„Jsi číslo.“

„Buď rád, nudil by ses.“

„Jsem rád. Zvlášť dnes.“

„Určitě. Takže nezapomeň. V sobotu. Měj se, musím si ještě během cesty do práce vymyslet výmluvu, proč jdu pozdě.“ S tím se vyřítí ze dveří. Vzhledem k tomu, že si svého šéfa už dávno omotala kolem prstu, zase tolik si vymýšlet nemusí. Nejspíš se jí ani nezeptá.

 

     Karolínina akce byla úspěšná. Roman mi dal pokoj. Všechno se vrátilo do starých kolejí a přijde mi, že se ostatní teď se mnou baví více. Možná se Roman neomezil jen na nevyřizování pozvání na společný oběd, ale nechci ho z ničeho podezírat.

     Petr se sám od sebe neozval a nesdílím Karolínin názor, že bych ho měl pozvat na další schůzku a probrat s ním koníčky. Myslím, že jeden o druhého nemáme zájem a pokračovat v tom by vedlo jen k další nepříjemné situaci.

 

     Můžu si myslet, co chci, ale Karolína stejně jedná podle svého. Na večírek pozvala i Petra. Ani jsem se neptal proč, protože bych se dozvěděl, že Otova kamaráda přeci musí pozvat. Ne, že by mi vadila Petrova přítomnost, ale její nápadná snaha udržovat nás ve vzájemné blízkosti ano. Zarputile jejím snahám odolávám a odmítám oslovit Petra jako první. Petr takovou výdrž nemá a přijde sám.

     „Jak se máš?“ zeptá se.

„Díky za optání, docela dobře. Jak ty?“

„Výborně.“

„Jé, kluci, tady jste.“ Umění načasování zvládá Karolína na výbornou. „Krisi, koupila jsem si nové knížky, jsou v ložnici, kdyby ses chtěl podívat.“

„Díky, mrknu se.“

„A co ty, Petře. Čteš?“

„Jasně. Noviny. To stačí.“

„Kris je ještě větší čtenář než já, aspoň si můžeme knížky půjčovat.“

Petr na to neřekne nic, jen kývne a upije ze své sklenky.

„Vypravoval mi nedávno o nějakém cestopise, kde cestovali na motorkách.“ Karolína nestydatě lže a já pro jistotu začínám vymýšlet vysvětlení, že jsem nic takového nikdy nečetl. Můžu zůstat v klidu. Petr se jí dívá kamsi přes rameno do davu.

„Petře?“ zkusí přilákat jeho pozornost.

„Promiň, tomuhle nehovím.“ S tím nás nechá stát a hrne se ke dveřím, kde se vítá s partou příchozích.

Karolína se na mě nevěřícně podívá. Pokrčím rameny.

     „Dobře, beru zpět, co jsem říkala, je to vůl. Dál se s ním nezahazuj.“

„Víš, mám spíš pocit, že se on nemíní zahazovat se mnou.“

„Ale…“

„Karolíno, někdy je prostě lepší míň než víc, nakonec si člověk jen šlape po sebevědomí.“

„Neber si to.“

„Věř mi, že kdybych to dokázal, tak by to udělal, jenomže když nade mnou ohrnul nos Rik, cítil jsem se mizerně, ale chápal jsem to, v některých věcech byl daleko přede mnou, u kluka jako Petr to ješitnost dráždí podstatně víc. Jdu domů.“

Nesnaží se mě zadržet, sama vypadá dost zaskočeně. S Petrem jsem chodit nechtěl, nic jsem k němu necítil, urazil jen mou hrdost, ale ta mrcha umí pěkně bolet.

 

     Ješitnost se ale přechází lépe než láska. Pocit méněcennosti přechodím za dva dny, a když další pátek kličkuju nákupním košíkem davem ke kasám, abych předjel aspoň rodiny s dětmi, jejichž hlava rodiny zásoby na víkend nemůže ani utáhnout, cítím se už zase ve své kůži. Postavím se do fronty, která se mi zdá nejkratší, a zevluju pohledem kolem, až se zastavím u známé blonďaté hlavy. Jo, svět je malý. Petr se právě dostal na řadu o dvě pokladny dál. A ne sám. Nákup mu pomáhá rovnat úplně obyčejný brunet s trochu zženštilými pohyby. Moje sebevědomí trochu poporoste. Sem tam se na Petra usměje. Když odchází, Petr ho vezme za ruku. Soudně musím přiznat, že některé myšlenky jsem si u Petra domyslel. On o všem přemýšlel mnohem prostěji a věcněji. Musel jsem mu připadat chladný a příliš komplikovaný. Neřekl by to stejnými slovy, ale podvědomě věděl, že mu nedokážu dát to, co potřebuje. Nekomplikovanost, žít tím, co je, nepřemýšlet o budoucnosti a užívat si prosté blízkosti druhého, který dává najevo svůj zájem. Mezi námi to dopadlo nejlépe, jak mohlo.

    

     Uklidím nákup a natáhnu se na pohovku. Okno mám otevřené, červen už klepe na dveře a večer vane vlahý větřík. Dříve jsem v něm vždy cítil příslib něčeho… krásného, romantického. Lidově by se možná řeklo, že se mi zapalovala lýtka. A nejspíš ano, toužil jsem po lásce. Jedno jaro jsem si uvědomil, že ten pocit zmizel. Tehdy mě napadlo, že to není dobře, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Co je a není dobře? Za půl roku jsem stihl více věcí než před tím za deset let jenomže co vlastně? Zažil jsem skoro znásilnění s Martinem. S Rikem jsem si dodal trochu sebevědomí, aby mi ho vzápětí sebral. Roman rozprášil moje ideály o dlouhodobých vztazích, i když v ně stále věřím, vím, že ne všechno, co vidím, je pravda. Petr. První zkušenost s randěním. Jak řekla Karolína, to se také počítá. Sečteno a podrženo žádná velká sláva, ale najdou se i pozitiva. Můžu vzbudit u někoho zájem, i o tom jsem svého času pochyboval. A to znamená, že jednou mohu někoho potkat. Možná jsem náročný, ale stále věřím, že jsme se ještě nepotkali. Ale jednou…

 

Konec.