2. část

     „Krisi?“ zavolá na mě Karolína použitelnou zkratkou mého nepoužitelného jména. Pojmenovat své dítě podle svého oblíbeného filmu nebylo od mé matky moudré rozhodnutí pro můj další život.

„Jo?“ Zvednu oči od knížky, kterou čtu ve svém pokoji.

„Volal Martin.“

„A?“

„Prý jestli by mohli přijít sem. Něco se jim v chatě rozbilo nebo co. Nevadilo by ti to?“

„Nejsem z toho nadšený, ale chatu sis vypůjčila ty.“

„Dík. Povečeříš s námi, viď? Večeři přinesou.“

„Moc se mi nechce.“

„Když už se pozvali, tak je aspoň vyjíme, ne?“

Usměju se. „Tak dobře. Kdy přijdou?“

„Zavolám Martinovi a řeknu mu, aby přišli za hodinu. Jak vypadám? Můžu takhle být?“ Plynule přejde k otázce svého vzhledu.

„Nejsem odborník, ale řekl bych, že dobře.“

„Jsi zlatý.“

 

     Za hodinu se rozezní malý zvonek nad vchodovými dveřmi. Karolína jde otevřít a vrátí se s nesourodou skupinou šesti lidí, čtyř mužů a dvou žen. Jeden z mužů zhruba čtyřicátník s počínající pleší a úlisným pohledem hypnotizuje Karolínin výstřih. Další, mladší, asi mého věku, má zvyk se dívat do podlahy, když mluví. Šedá myš v davu, jejíž tvář si člověk nezapamatuje, ale na rozdíl od ostatních se aspoň tváří přátelsky. Další, také můj vrstevník, má krátké, blonďaté vlasy, běžnou tvář a vypadá znuděně. Starší z žen chemické blondýnce bych pod nánosem make-upu hádal čtyřicítku. Rozhlíží se okolo a každou chvíli se ušklíbne. Druhá, brunetka kolem třicítky, vypadá celkem příjemně až na vyzývavé oblečení, které by se hodilo jinam. Ve vhodný okamžik vrhnu nešťastný pohled na Karolínu, která ztratila svou obvyklou suverenitu a tváří se také mírně vyděšeně. Utěšuje mě jenom skutečnost, že mi zatím nevěnovali pozornost.

     Během večeře hovor vázne, většinou mluví Martin, ten znuděný se snaží všemu, co říká, odporovat, hypnotizér nemá na řeči čas, šedá myš kýve, blondýna se všemu hihňá a brunetka se zdá být mimo. Nehodlám si kazit dovolenou tímhle výkvětem. Omluvím se a vyjdu ven na čerstvý vzduch s úmyslem se nevracet. Naše návštěva se nechová nijak zdvořile, takže si klackovité chování klidně dovolím.

     Z venkovních dveří vykoukne Karolína.

     „Vrátíš se potom k nám?“ zeptá se. Vypadá nesvá, a to je u ní hodně nezvyklé. Trochu ji lituju, ale jen trochu, protože si to celé spískala sama.

     „Ne, půjdu k sobě. Co se děje?“

„Přestavovala jsem si to jinak.“

„Tak se jich zkus brzy zbavit.“

„No, zkusím to,“ povzdechne si a vrátí se zpět.

     Pomalu a opatrně, abych do něčeho nevrazil, obcházím chatu a vychutnávám si klid zimní noci. Když se dostanu na opačnou stranu chaty, uslyším zacinknutí vchodového zvonku. Visí těsně nad dveřmi, a když se otvírají, rozkývou ho. Občas ho ale rozezní i vítr. Nepředpokládám, že by se Karolíně podařilo vystrnadit naše hosty tak brzy, takže tipuju vítr. Dál nad zvukem nepřemýšlím a zadívám se na noční oblohu. Chata, kolem sníh, tichý les, jasná obloha s hvězdami. Romantika. Jen někdo s neznámou tváří chybí. Jako ukázku ironie osudu uslyším kroky.

     „Tady jsi,“ ozve se mužský hlas, který správně přisoudím Martinovi, jak se vzápětí ukáže. Proč mě hledá?

„Stalo se něco?“ zeptám se.

„Ne, jen jsem tě chtěl vidět, mluvit ani nemusíme. Chápeš, ne?“ Ne a ani nechci. Nevidím mu do tváře, ale věřím, že bych v jeho očích zase našel ten divný pohled.

„Vrátíme se.“ Nečekám na odpověď a hned se vydám zpět. Nechci s ním být sám. Vzápětí do mě něco těžkého narazí a přirazí ke stěně. V šoku vůbec nevím, co se děje, do reality mě přivedou ruce, které se dotýkají mého těla a snaží se dostat pod bundu.

     „Pusť mě!“ Snažím se vymanit ze sevření. Slyším jeho hlasité funění. Odporné. Je mnohem těžší než já a nedaří se mi ho od sebe odstrčit. Strhne mě na zem. Do této doby jsem byl znechucený a vzteklý, teď se začínám bát. Vedle mé ruky něco leží. Poleno. Vezmu ho a vší silou, kterou mám, ho praštím přes ruku, kterou se mi snaží rozepnout kalhoty. Zařve a pustí mě. Vyskočím na nohy a utíkám do chaty, vyběhnu schody a ve svém pokoji rychle otočím klíčem. Strach zase vystřídal vztek. A pocit nevolnosti. K toaletě doběhnu jen tak tak. V duchu černého humoru mě napadne, že z jejich návštěvy nebudu mít ani tu večeři. Ale lepší tak než přijít ke svému prvnímu sexuálnímu zážitku. Oklepu se. Ještě pořád cítím ty nechutné ruce. Dám si dlouhou sprchu a trochu se uklidním, ale nedokážu si lehnout.

     Později se zdola uslyším hlasy. Odcházejí a krátce nato se ozvou na schodech Karolíniny lehké kroky. Uleví se mi, ale trvá dlouho, než usnu.

 

      Mhouřím oči do modře za oknem. Kéž by stejně jasno bylo i v mé mysli. Po včerejším zážitku se cítím tak nějak potupeně. A dost! Nenechám Martina, aby mi zkazil dovolenou. Vyskočím z postele. Chtěl jsem jít na běžky a nemám důvod plán rušit.

     Karolína bez vidiny seznámení se vstáváním nespěchá, takže posnídám sám a napíšu jí vzkaz. Jistě ne neočekávaný, protože mi kvůli běžkám nadávala už cestou sem, ale navzdory tomu a další váze navíc nelituji, že jsem si je vzal. Nejbližší běžkařskou trasu jsem si našel na netu.

    

     Krásné, svěží ráno značně vylepší mou náladu a než dorazím na místo, je mi docela fajn.

     Nasadím rozumné tempo, při kterém se můžu rozhlížet. Samozřejmě mě spousta nadšených sportovců předjede, ale na rozdíl od sjezdovky i já sám občas někoho míjím a nechávám za sebou, což lichotí mému egu. Zrovna se chystám předjet starší manželský pár a docela spokojeně si pomyslím, že už delší dobu nikdo nedohonil mě, když za sebou zaslechnu podle počtu hlasů větší skupinku, která se rychle přibližuje. Tušil jsem, že hrdost na sportovní výkon je předčasná. Žíly mi to ale netrhá. Zařadím se na stranu, abych jim nepřekážel a také abych si co nejdřív zase užíval samoty. Zhruba deset lidí se přežene kolem, nevěnoval bych jim pozornost, když mají tu drzost být rychlejší než já, kdybych mezi nimi nepoznal včerejšího známého v černohnědé kombinéze, kterou dnes sice nemá, ale způsob, jakým se pohybuje na běžkách, ho spolehlivě identifikuje. K mému nemalému, spíše hodně velkému, překvapení, zpomalí, když mě mine, a otočí se. Celé to trvá jen mžik, ale pohledná tvář mě skoro donutí lehce si povzdechnout nad svou samotou. Svižně dohání ostatní a zakrátko všichni zmizí z dohledu. Nemůžu se se svým zážitkem svěřit Karolíně, protože by hned zvětřila pravdu, ale tentokrát bych si rád poslechl její názor.

 

     Karolínu najdu sedět u krbu.

     „Ahoj.“

„Ahoj, jak ses měl?“

„Dobře, je krásně. Jak ty?“

„Na sjezdovce mě to nebavilo, tak jsem se vrátila na chatu. Mohl si mě vzít s sebou.“

„Celou cestu sem si mi opakovala, že bys na běžky nikdy nešla.“

„Znáš mě a víš, že toho navykládám víc, než myslím vážně.“ Tuhle její upřímnost na ní mám rád. „Navíc to bylo před tím, než jsem potkala blba jménem Martin.“

Málem se při vyslovení toho jména oklepu. „Mluvíš ještě o včerejšku nebo jde o něco z dnešního dne?“ zeptám se.

„Včera se vrátil z venku, držel se za ruku a tvrdil, že upadl, za celou dobu se na mě ani pořádně nepodíval a mluvil jenom s ostatními, to mi teda zrovna nevadilo, a ti ostatní se taky bavili jen mezi s sebou. Nakonec pochopili moje narážky, že jsem unavená, a zvedli se k odchodu. Přijde mi divné vlézt někomu do chaty a ignorovat ho. A víš, co mi řekl na odchodu? Že si mám líp vybírat kamarády.“ Pohrdavě si odfrkne. „No, nakonec měl ten blbeček pravdu, o něj jsem neměla ani zakopnout. Ale za tebe jsem vděčná a jeden dobrý kamarád se chystá na návštěvu.“ Asi jsem se zatvářil zděšeně, protože vyprskne smíchy. „Nemusíš se bát. Tenhle bude lepší a vychovanější. Vlastně u něj bydlíme.“

„Takže kontrola, jestli chata ještě stojí?“

Zavrtí hlavou. „Rik takový není. Pozvala jsem ho sama.“
„Na jeho vlastní chatu?“

Přikývne. „Sám od sebe by sem nikdy nepřijel, když nám ji půjčil.“

„No, tak to bude asi opravdu jiný případ než Martin a jeho banda.“ Stejně se s ním nechci potkat, ale raději to nevyslovím nahlas.

„Krisi, co se včera stalo?“ zeptá se náhle vážně. Když neodpovídám, protože mě zaskočila, dodá: „Slyšela jsem, jak si uháněl do svého pokoje, a vím, že Martin šel také ven. Souvisí to spolu nějak?“

Povzdechnu si. „Jo, obtěžoval mě.“

„Obtěžoval tě?“ opakuje nevěřícně.

„Jak bys popsala jinak, když se ti někdo přes tvůj protest snaží rozepnout kalhoty?“

Chvíli mlčí. „Nevím, co na to říct. Myslela jsem si, že na tebe byl třeba hrubý, nebo že ti vyhrožoval kvůli mně, i když to se mi nezdálo pravděpodobný. Tohle mě nenapadlo.“

„Z toho si nic nedělej, mě by taky nenapadlo, že se mi něco podobného stane. Až do včerejška. Nech to být.“

„Mrzí mě to.“

„Proč? Nemůžeš za to.“

„Můžu. Přitáhla jsem ho sem.“

Mávnu nad tím rukou. Už se mi o tom nechce mluvit.

„Krisi, já…“ Evidentně neví jak dál. Znám Karolínu více jak deset let a nikdy jsem u ní nezažil, aby jí došla slova. Mimoděk se ve mně všechno nepříjemně sevře v očekávání, s čím přijde.

     Zhluboka se nadechne. „Vím, že jsi na kluky.“

„Jak bys to mohla vědět? Nikdy jsem s žádným nechodil.“

„Vážně si myslíš, že jsem neviděla, jak se díváš na Nicka?“ Takže si toho přeci jen někdo všiml. „Mám hodně špatných vlastností a ani se za ně nestydím, ale nejsem nevšímavá ke svým přátelům tím spíše k tomu nejlepšímu. Časem mi došlo, že pro tebe Monika nic neznamená a ověřila jsem si to s Veronikou.“ Spokojeně se ušklíbne. „Tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou,“ dodá, hned ale zvážní. „Krisi, znám tě tak dobře, že je mi jasné, že jsi u té platonické lásky i skončil, takže mě dvojnásob mrzí to, co se stalo. Zasloužil by sis něco hezkého a romantického.“

„Hezky shrnuto.“ Nevím, co mám dál říct. Její přiznání mě zaskočilo. „Necháš si to pro sebe?“ dodám ještě.

„Samozřejmě. Mohl jsi mi to říct sám a mnohem dřív.“

„Já vím, ale styděl jsem se.“

„Nemáš za co.“

Než stačím vymyslet kloudnou odpověď, zazvoní jí mobil. Nějak je toho na mě moc, takže uteču ven. Tep se mi pomalu dostává do normálu, zatímco se snažím sám sebe ujistit, že se vlastně nic neděje.    

     Když se po půl hodině vrátím dovnitř, Karolína připravuje v kuchyni jednoduché chlebíčky a kupodivu se k předešlému tématu nevrací, místo toho mi oznámí čas, kdy přijede návštěva. Čeká zřejmě mou nadšenou odezvu, a když se jí nedočká, začne lamentovat. Prý jsem asociál. Chtěl bych vidět ji po takovém šoku. Léta jsem si myslel, že mám své tajemství jen pro sebe. Na druhou stranu musím přiznat, že Karolína by nejspíš v šoku nebyla, protože by se s tím vůbec netrápila a dávno to svému okolí řekla. Mlčky ji poslouchám a pomáhám s chlebíčky, což ji po čase umlčí.

 

     Před plánovaným příjezdem našeho hostitele se nenápadně vytratím do svého pokoje. Uznávám, že se nechovám společensky korektně, ale zase za ten klid to stojí. Karolína zvládne návštěvu sama.  

     Klid mi vydrží přesně patnáct minut. Potom do mého pokoje vlétne naštvaná Karolína.

     „To nemyslíš vážně? Nemůžeš se jen tak zdekovat, když nám půjčil celou chatu. Koukej jít dolů a pozdravit.“

Má pravdu. Rezignovaně vstanu z postele, kde jsem si až doposud hověl, a poslušně ji následuju do pokoje, ve kterém jsem zatím nebyl. Dal by se popsat jako obývací pokoj s velkým krbem, který vysvětluje potřebu přístřešku pro dřevo. V jednom z pohodlných křesel sedí Rik, Karolínin kamarád a můj známý v kombinéze v jedné osobě. Viděl jsem ho jen letmo, ale nedá se nepoznat.  Husté, tmavě hnědé, lehce vlnité vlasy mu sahají k bradě a dobře doplňují ostře řezanou mužskou tvář. Tmavé oči mi něčím připomínají kočku. Mají schopnost přitahovat pohled. Nebo aspoň ten můj. Je pohledný, ale na rozdíl od blondýnky se sjezdovky, která by vynikla na stránkách časopisů, ale naživo představovala jen prázdnou krásu, on má něco navíc. Charisma. Však okolo něho Karolína doslova tančí. Vůbec nechápu, proč se namáhala s Martinem, na jejím místě bych raději věnoval pozornost Rikovi. Pokud není zadaný. A protože patří do stejné věkové kategorie jako my, dá se to celkem předpokládat, navíc když se k tomu přičte, v jaké společnosti se pohybuje.

     Karolína nás představí a kdoví proč jsem jí vděčný, že použije zkratku mého jméno. Rik, který vstal, když jsme přišli, mi podá ruku. Poděkuju mu za ubytování a on nad tím jen mávne rukou. Považuju tím svou společenskou povinnost za ukončenou nikoli však Karolína, která mě dřív, než se stihnu omluvit a zmizet, vmanévruje do druhého křesla a sama se usadí na kožené sedačce. Během svého počínání nezavře ani na chvíli pusu a ptá se Rika, jak se má. Z jejich řečí pochytím, že bydlí na nedaleké chatě s partou lidí, pravděpodobně s těmi, se kterými jsem ho viděl. Vůbec nerozumím, proč nám půjčoval chatu, když sem sám plánoval jet. Každopádně se zdá, že oba, Karolína i Rik, to považují za samozřejmé. Že by spolu něco měli? V tom případě by ale Karolína nezvala mě. Zatímco hledám vysvětlení, řeč se stočí na lyžování, aspoň myslím podle toho, že zaslechnu slovo běžky a vzápětí také své jméno, což mě přinutí jim okamžitě věnovat pozornost, nicméně pozdě, protože Karolína protočí oči v sloup a povzdychne si.

     „Krisi, vnímej. Dohadujeme se s Rikem, že bychom všichni včetně jeho party šli na běžky. Jsi pro?“

„Klidně.“ Rozhodl jsem se, že za prvé nebudu přemýšlet o tom, co si o mé duševní nepřítomnosti myslí Rik, protože na tom nezáleží, a za druhé, nebudu se Karolíny ptát, kde se v ní náhle zrodilo nadšení pro běžky, protože by to mohlo být zdraví nebezpečné a při pohledu na Rika i trochu zbytečné.

     „Dobře. Takže zítra,“ shrne to Rik a zvedne se k odchodu. Karolína ho vyprovodí a vrátí se za mnou.

     „Nepotkali jste se už někdy dřív?“ zeptá se.

„Jo, viděl jsem ho na sjezdovce a na běžkách.“

„Ale ne, myslím ještě před naší dovolenou.“

„Ne, proč? Měl bych?“

„Pracuje ve stejném oboru jako ty a má v něm docela známé jméno, takže bys o něm měl aspoň slyšet. Neznalost v tvém případě lehce hraničí s ignorantstvím.“

„Nemusím znát každého.“

„Ale spolumajitele a výkonného ředitele jedné z velkých firem působících v Česku ve tvém oboru bys znát mohl a měl, co kdybys hledat práci?“

„Za prvé, nestraš. Za druhé, práci nehledám, a kdyby, tak to že někoho znám podle jména mi s tím nepomůže. Za třetí, to říká ta pravá. Sice máš hodně známostí, ale dost pochybuju, že ve svém oboru.“

„Známosti se vždycky hodí, proto je mám a proto by sis měl s Rikem aspoň popovídat, když ho máš naservírovaného pod nos.“

Tentokrát si povzdechnu já. „No tak dobře.“

 

     Tím, že jsme nepřijeli autem, jsme se sice vyhnuli problémům s parkováním, ale jiné naopak přibyli. Třeba kam s věcmi nutnými na cestu, ale zbytečnými na běžkách? Budu je muset nastrkat do batohu a nést, proto se snažím si vzít jen to opravdu nejnutnější.

     Snažím se všechno poskládat do malého batohu, když se za mnou objeví Karolína.

     „Krisi?“

„Ano?“

„Zvládneš to sám?“

Udiveně se na ni otočím. „Co se děje?“

„Bolí mě hlava, raději bych si šla lehnout, ale Rik nás pozval, bydlíme u něj, bylo by trapné se z toho vymlouvat, takže pokud můžeš jít sám, bude to fajn, pokud ne, nějak to zvládnu.“

„Hezky zaonačeno, ale řekni to na rovinu. Nechce se ti jít, takže ta omáčka kolem je v podstatě malé vydírání. Chudák s bolestí hlavy by se musel obětovat.“ Za ty roky ji mám přečtenou.

Ušklíbne se. „Tak trochu.“

„Půjdu.“

„Dobře.“ Nechce se mi, vůbec se mi nechce, ale když odmítnu, půjde Karolína také a několik dalších měsíců to budu mít na talíři. To raději partu lidí, které vůbec neznám.

 

     Nakonec má Karolína pravdu, když říká, že se potřebuju dostat víc mezi lidi, přesvědčuju sám sebe, když se blížím k místu setkání. Kontakty se vždycky hodí. Ke své smůle jsem se ale ani ve svém věku nezbavil nervozity, takže v klidu navzdory logickým argumentům proč tohle všechno absolvovat rozhodně nejsem. Ještě poslední zatáčka. Už bych měl slyšet hlasy. Nic se však neozývá. Že by nepřišli? Nemůžu si pomoct, ale ta představa mě celkem potěší. Ještě že Karolína zůstala na chatě, ta by mi dala a asi celkem oprávněně.

     U informační tabule, kde jsme se měli sejít, najdu stát jen Rika. Přivítá mě s úsměvem, myslím, že celkem pobaveným, protože nejspíš vypadám docela zmateně a překvapeně.

     „Kde máš ostatní?“ zeptám se, když se s ním pozdravím.

„Nechal jsem je na chatě. Karolína mi už psala, že ji bolí hlava. Zvládneme to spolu, ne?“ směje se. Přikývnu, ale nejsem si tím moc jistý, protože nejprve jsem spoléhal na Karolíninu fyzičku, která je ještě podstatně horší než moje, takže jsem si nedělal starost, že jim nebudu stačit. Potom jsem si zase říkal, že když zůstanu vzadu, nikdo si toho třeba ani nevšimne, minule se hnali vpřed a nekoukali nalevo napravo, a aspoň bych měl klid. Teď se však situace vyvinula docela jinak, takže když vyrazíme, jsem snad ještě nervóznější než cestou sem. Ještě před tím mi Rik nabídne, jestli si nechci dát věci k němu do auta. To docela vděčně přijmu.

      Rik nasadí tempo, které v pohodě zvládnu, takže se zase brzy uklidním.

     „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptá se po chvíli jízdy Rik.

„Vždyť to víš.“

„Znám jen tvou přezdívku a nejsem si jistý, jaké jméno mám za ni dosadit. U mě zkrátili Richarda na Rika.“

Nenapadá mě žádný způsob jak otázku slušně zamluvit, takže musím s pravdou ven. „Kristián. Ale moje jméno je sympatické většinou jen pamětníkům starých filmů, takže mi říkají Kris.“

„Mně se líbí, není všední.“

„Takže by ses chtěl raději jmenovat Kristián než Richard?“

Usměje se. „Ne raději, ale nevadilo by mi to. Karolína říkala, že pracuješ ve stejném oboru, proto mě zajímalo, jak se jmenuješ, ale nejspíš jsme na sebe nikdy nenarazili.“

Karolína poví i to, co neví. „To je dost možné. Pracuju v jedné malé firmě, děláme software pro menší firmy, takže ve stejném oboru ano, ale nejspíš pro úplně jiné zákazníky.“

„Někdy přemýšlím, že bych raději pracoval na menších projektech, protože čím větší akce, tím více nesmyslných a často nesplnitelných požadavků. Ve výsledku místo práce celé hodiny rozebírám se zákazníky, co ještě je a co už není možné, případně se s nimi dohaduju, že když si na začátku zadají určité parametry, nemohou je na konci měnit a podobně.“

„A pak se potřebuješ odreagovat sportem?“

„Proč myslíš?“ podívá se na mě trochu udiveně.
„Protože máš docela dobrou kondičku.“ Během své řeči totiž o dost přidal a mně začíná docházet kyslík. Rozhodl jsem se přiznat hned než čekat, až totálně odpadnu. „Za chvíli ti nebudu stačit,“ dodám.

Usměje se. „Promiň, máš pravdu, občas to ze mě pohybem musí pryč.“ Naštěstí zvolní.

„Jen pohybem?“ Sotva ta slova řečená jen proto, abych něco řekl, vypustím z pusy, už jich lituju.

„Ne, jsou i jiné možnosti. Sex je na odreagování taky dobrý, ale to je v podstatě taky pohyb,“ odpoví pobaveně. Pryč z tohoto tenkého ledu.

„No, je fakt, že naši klienti příliš nároční nejsou a většinou se s nimi dá docela dobře domluvit, takže mně přemíra sportu nehrozí.“ A sexu už vůbec ne. Promluvil jsem jako usedlý, impotentní šedesátník. Horečně přemýšlím nad jiným, bezpečnějším, tématem. „Znáš Karolínu dlouho?“ zeptám se nakonec.  

„Ani ne. Potkali jsme se na jednom večírku. Vyzkoušela na mě kde co, až když pochopila, že z toho nic nebude, dali jsme se do řeči a já si upravil původní dojem. Je to fajn holka, se kterou se dá mluvit, jen se člověk musí dostat mimo její milostný zájem.“ Myslím, že vystihl Karolínu docela dobře. „Jak dlouho ji znáš ty?“

„Věky. Už od základky.“

„Takže něco jako nejlepší přátelé?“

„Ne jako.“

„Jak jste se seznámili?“

„Jednou za mnou přišla a dali jsme se do řeči. Vždycky potřebovala vybočovat z davu a se mnou skoro nikdo nemluvil, protože jsem se lišil příliš světlou kůží, takže jsem jí jako kamarád vyhovoval. Ona mi zpočátku naháněla spíš strach, ale nakonec jsem došel ke stejnému názoru jako ty. Na gympl jsme šli spolu, rozdělila nás až vysoká, ale práce nás zase svedla dohromady, nepracujeme sice ve stejné firmě, ale kousek od sebe.“ Proč mu to všechno vykládám?

„V celku ji chápu. Mně to na tobě taky přijde zajímavé.“ Jo, nic jiného na mně není. „Máte i podobný názor na sjezdovku, ne? Předevčírem mi přišlo, že ji ani jeden moc nemusíte, jen to každý řešíte po svém. Ty jsi vypadal zaujatý výhledem na krajinu ona na nějakého muže.“

„Dalo by se to tak říct. Nejsem moc dobrý lyžař a mám raději běžky.“ Právě jsem se provinil proti Karolínině zásadě číslo jedna. Nikdy se nepřiznávej k žádnému ze svých negativ. Jenomže já Rika nebalím. A ani bych nemohl. Vážně? Jasně, nejspíš je hetero, takže by to ani nemělo význam, ale kdybych potkal někoho podobného jako on ale gaye, proč bych nemohl? Protože bych se styděl. Má vůbec smysl o takových věcech přemýšlet? Nemá.

 

     Jak jsme se dostali na konec trasy? Vůbec jsem si neuvědomil, jak čas utíká a s ním i kilometry. S Rikem… To bylo fajn.

     „Chceš svést na chatu?“ zeptá se, když sundáme běžky.

„Nebude ti to vadit?“

„Kdyby ano, nenabízel bych ti to.“

„V tom případě rád.“ 

     Začíná sněžit. Rik mlčí, nechám ho v klidu řídit a kochám se noční zasněženou krajinou, nevidím z ní mnoho, ale i to stačí. K chatě dorazíme za chvilku, poděkuju Rikovi za odvoz a rozloučíme se.

     Světla jeho vozu zmizí v dálce, končí zážitek, na který budu mít příjemné vzpomínky s hořkou příchutí skutečnosti, že se nejspíš nebude opakovat. Aspoň ne s ním.

 

     Karolína mě podrobí výslechu, po kterém vypadá docela spokojeně.

     „Co máš v plánu na zítřek?“ zeptá se nakonec.

„Asi zase běžky.“

Protočí oči. „S tebou je zábava. Aspoň dopoledne se mnou pojď na sjezdovku.“

„A půjdeš se mnou ty odpoledne na běžky?“

Těžce si povzdychne. „No jo.“ V tu chvíli jí na mobilu pípne esemeska, na kterou začne okamžitě odepisovat, takže jí popřeji dobrou noc a vytratím se do svého pokoje, jinak by mi vyčítala, že chodím spát se slepicemi. Ona chodí spát, když vstávají. Dnešní běžky mě ale prostě zmohly. Nebo ty nervy?