2. část

     Vzhledem k velkému úspěchu na první zkoušce budu muset do baru chodit pravidelně každý den až do představení. Utěšuji se představou, do čeho navlečou Nathana.

 

     V úterý jsem si během zkoušky málem vykloubil obě kyčle. Navíc jsem měl později během cesty na kolej chvílemi nejasný pocit, že se divně kroutím. Raději jsem zrychlil, aby mi náhodou nezastavilo nějaké auto…

 

     Během středy a čtvrtka se přeci jen malé zlepšení dostavilo. Za cenu mého nesmírného fyzického úsilí a psychického vypětí, dále několika pádů a podezření na vyhřezlou ploténku. I psychicky jsem utrpěl újmu. Už nikdy nevkročím do striptýzového baru. Vypěstoval jsem si zvyk přemýšlet o každém striptérovi či striptérce jako o chudákovi. Vůbec představuje striptýz novodobý způsob mučení těžce zkoušející tělo i duši. Několikrát za noc se mi zdá o mém vystoupení. Kupodivu se vždycky něco stane. 

     Daniela jsem vídal jen zběžně, pozdravili jsme se a nic víc. Pravda, trochu jsem tomu pomáhal, kdykoliv jsem ho viděl, přidal jsem do kroku. Ale nemůžu za to. Jedná se už o podmíněný reflex. Rob na mě vždycky čekal na pohovce v poloze, ve které jsem ho zastihl poprvé. Podezřívám ho, že se mým tréninkem náramně baví, i když se mi nikdy otevřeně nesmál. Teda přede mnou. Nikoho jiného jsem v baru nezahlédl. Nebýt velkého množství kostýmů a faktu, že jsme tady s Nathanem viděli i další „účinkující“, začal bych přemýšlet, jestli nevystupuje jen Rob. S Nathanem jsme se potkali pouze ve škole, kývli jsme na sebe, ale stále vypadal zaneprázdněně a přišlo mi, že se mi vyhýbá. Že by ho trápilo svědomí? Těžko. Spíš se děsí svého vystoupení. Dobře mu tak. Každopádně jsem zjistil, že mě stále mrzí jeho přístup ohledně jednolůžkového pokoje, a neměl jsem mu co říct, takže jsem ho také nevyhledával.

 

     Ve čtvrtek jsem si dal po návratu z baru sprchu. Spolubydlící si vyšel s přítelkyní, takže po něm na pokoji zůstal jen nepředstavitelný nepořádek. Ne, že bych to s úklidem někdy přeháněl, ale všechno má své meze. Povzdechnu si a opatrně překračuji nejrůznější věci poházené po podlaze, abych se dostal do své části pokoje. Obléknu se. Zrovna přemýšlím, co budu dělat, když někdo zaťuká. Teď mi spolubydlící chybí. Otevřít chodí vždycky on. Dal jsem mu ultimátum. Buď uklidí, nebo bude chodit otvírat dveře. K nim se totiž můžu dostat pouze přes jeho část pokoje. Měl jsem trvat na úklidu, i když dveře chodím otvírat nerad. Nathan. „Pojď dál,“ pozvu ho. „A nezabij se o něco,“ dodám. Občas zajde popovídat, takže ho stav pokoje nepřekvapí. „Chceš kafe?“ zeptám se.

„Jo, dal bych si.“

Kuchyňka je v lepším stavu než pokoj, protože ji spolubydlící nevyužívá. Zatímco připravuju kávu, Nathan si najde kousek místa, kde může sedět. „Tak jak ti to jde v klubu?“ zeptá se, když mu podám šálek.

„Dík za optání, prý už tolik nepřipomínám šaška,“ odpovím s úšklebkem. Nepřiznal bych se, že sázky pravidelně na pódiu lituju, přesněji řečeno lituju sám sebe, protože mimo něj jsem odhodlaný sehrát hru až do konce. Předpokládám, že si Nathan přišel vychutnávat své vítězství a připomenout mi blížící se vystoupení.

„Nelituješ té sázky?“

„Proč se ptáš? Ty ano?“

„Jen tak,“ pokrčí rameny, na druhou otázku neodpoví a změní téma. „Víš, jak jsme se bavili o tom, že se jedná o gay bar?“

„Jo, to si pamatuju.“ Má ve tváři neobvyklý výraz. Sebejistota kamsi zmizela, ale přece v ní nechybí ani určité odhodlání. Nevím, co si o tom mám myslet.

„Ty si s nějakým spal?“

Takže tohle chceš vědět. Ale proč? „Myslíš s gayem nebo s klukem všeobecně?“ Líbí se mi jeho nejistota, takže jsem se rozhodl vytěžit z ní co nejvíce.

„Není to jedno?“ řekne nedůtklivě.

„Jak se to vezme,“ odpovím hloubavě.

„Odpovíš mi?“

Nenapadá mě nic dalšího, čím bych mohl odpověď oddalovat. „Jo, byl jsem zvědavý,“ odpovím mu a snažím se, aby můj tón naznačoval, že nejde o nic zvláštního. „A co ty?“ Nathan vypadá rozpačitě, což se mi líbí ještě více než jeho nejistota. Nechápu, kdy jsem se dopracoval k sadismu. Ale může za to Nathan. Určitě. Najednou neví kam s očima. Znám ho dost dobře, abych věděl, co se v něm děje. Nerad přiznává, že něco neumí nebo nezkusil, často je to až dětinské, ale zároveň nechce lhát.

„Ne,“ odpoví konečně. Aha, tak proto se choval v baru tak zvláštně a odtud pramení jeho nejistota. Moc vystupovat se ti určitě nechce. Kdybych tě do toho nenatlačil, nepřistoupil bys na to, což ovšem znamená…

„Nathane, ty jsi věděl, že tu sázku neprohraješ, že?“ zamračím se na něj.

„No… jo.“ Nesměle se na mě podívá. „Podívej, vím, že to nebyla úplně čestná sázka, slyšel jsem z celkem důvěryhodného zdroje, že si Tichý teror zasedl na Šprta. No není to poprvé. Podobné stížnosti na něj už byly, ale víš, jak to chodí. Zamete se to pod stůl. Navíc jak by mu někdo dokázal, že se zeptal na něco, co zrovna student vědět nemusí. Vždycky si to obhájí. Studenta jako je Šprt si nemůže dovolit vyhodit vícekrát, ale jednou v předtermínu to mu projde. Byla to docela jistá sázka. Takže, když přiznáš, že vystupovat nechceš, zapomeneme na to, ano?“ obdaří mě jedním ze svých profesionálních úsměvů, nesmělost rychle zmizela. Navrtal mě do toho a ještě podváděl. Navíc ten pokoj. Tohle přehnal. Ani teď ho svědomí až tolik netrápí, jenom nechce vystupovat. Už dlouho mě nic tak nenaštvalo. Zapomenu na všechnu hrůzu z jeviště a vrátím mu úsměv. „Proč bych něco takového uznával? Těším se. Třeba si tam dokonce ulovím společníka na noc.“

Nathan nápadně zbledne. „To nemyslíš vážně?“

Považoval jsem Nathana za přítele, věděl jsem, že jeho baví mě pošťuchovat, ale žil jsem v naivním přesvědčení, že i on mě bere jako přítele, ale teď o tom vážně pochybuji. Nechal jsem si líbit mnoho věcí, ale všechno má své limity.

„Jasně, najít dobrého milence je těžké, kde jinde hledat než tam, ne?“

„Alexi?“ zalapá po dechu. Pokrčím rameny.

„Promysli si to ještě, ano? Já musím jít.“ Rychle vstane a snaží se dostat ke dveřím, cestou ovšem hned několikrát brkne o věci na zemi. Musel být z mé odpovědi hodně překvapený. No a co. Lehnu si na postel, ruce si dám za hlavu a v hlavě se mi vynoří vzpomínky. Ten kluk se mi tenkrát sám nabídl, abych s ním šel. Až později jsem si uvědomil, že se podobal Nathanovi. Vždycky jsem to považoval za náhodu, jen někdy ve mně hlodaly pochybnosti. Ale i kdyby… Nathanova postel bývala málokdy prázdná, a že se mu líbí holky, o tom se nedalo pochybovat. Popravdě nijak zvlášť mi to nikdy nevadilo, a právě proto si myslím, že se tehdy prostě jednalo o náhodu. Jenom nevím, proč jsem naše přátelství už dávno neukončil. S nikým jiným jsem nikdy tolik trpělivosti neměl. No, na tom nezáleží. Tuhle sázku vyhraju já a pak si půjdeme buď oba po svých, nebo všechno zůstane při starém.

 

     Kdo mohl dát přednášku na tuhle ranní hodinu, a ještě k tomu v pátek? Určitě někdo, kdo trpí nespavostí. Zívnu, podepřu si hlavu dlaní a přivřu oči. „Můžu si přisednout?“ ozve se odněkud nade mnou Nathanův hlas.

„Jo, sedej.“ Vztek mě od včerejška přešel. Zase zívnu. Najednou se v mém zorném poli objeví kelímek s kávou, který mě donutí otevřít oči pořádně. Podívám se na Nathana upíjejícího ze svého kelímku. „Co se děje?“

„Nic. Co by mělo?“

„No, že se známe už dost dlouho a tohle je poprvé, co jsi mi něco přinesl.“

„Nebuď protivný, vím, že nejsem dobrý přítel, s tou sázkou je mi to fakt líto.“ Pozvednu překvapením obočí. Takovou větu bych od něho po těch letech nečekal. „I s pokojem,“ dodá. Přikývnu.

„Takže, odvoláš to?“

„Ne, už jsem ti to včera vysvětlil.“

„Ale to jsi přeci nemyslel vážně.“ Kdybych nemluvil s Nathanem, řekl bych, že se v tom hlase objevilo toužebné přání, ale v jeho případě se takové věci dá těžko uvěřit.

„Myslel,“ ujistím ho. Dívá se na mě nevěřícně. Proč se mu snažím ublížit? Mohl bych mu aspoň přiznat, že si tam společníka na noc určitě hledat nebudu. Ale místo toho dodám: „Doufám, že se na mě přijdeš podívat.“

„Jistě,“ odsekne.

Přeruší nás příchod přednášejícího. Během přednášky na sobě občas cítím zvláštní Nathanův pohled. Trochu se za to stydím, ale cítím zadostiučinění.

 

     Odpoledne se chystám na poslední zkoušku, zítra mám vystoupit a zvedá se mi žaludek, jen na to pomyslím, ale od chvíle, kdy se Nathan přiznal, že podváděl, nepřichází v úvahu, že bych se vzdal. Nevadí mi ani tak to, že podváděl, ale že zneužil moji důvěru. Věděl, jak mi ten pokoj vadí a klidně toho využil, aby mě do sázky nalákal.

 

     Rob na mě už čeká.

„Tak co? Jsi před zítřkem nervózní?“

„Jo, nemůžu se dočkat neděle.“

„Neboj, už ti to docela jde.“

„No, nevím.“

„Dnes by se to mělo vzít komplet.“

Chápu, jak to myslí. Zatím jsem se nikdy úplně nesvlékl. „Nemůžu si to nechat na zítřek?“

„Můžeš, jak chceš.“

„Ale já bych ti to nedoporučoval,“ otočím se za Danielovým hlasem do hlediště. Sedí u stolku poblíž pódia ještě s někým. Když poznám Nathana, překvapí mě to, ale nakonec jsou příbuzní a i jeho tohle čeká. Mé myšlenky se rychle vrátí k Danielově poznámce. Před ním se mi nechce svlékat. V podstatě před nikým, ale při představě, jak mi jeho zvědavé oči kloužou po těle, mi naskakuje husina.

„Na tom přeci nemůže být nic těžkého svléknout si i poslední část, ne? To nemusí trénovat,“ vloží se do rozhovoru Nathan.

„Divil by ses,“ odpoví Daniel a Rob souhlasně přikyvuje.

„Risknu to,“ přidám se do debaty.

„Jak chceš,“ řekne Daniel a pokrčí rameny.  

     Začneme zkoušet. Rob a Nathan mi tolik nevadí, ale před Danielovým upřeným pohledem bych nejraději utekl. No jo, ale co jiného můžu čekat zítra? Vynadám v duchu sám sobě. Jeden oplzlý chlap, mě nemůže rozházet! Ale celé hlediště také ne. Aspoň doufám. Ne, nebudu si lhát. Celý týden jsem z toho dokonale rozhozený a silácké řeči mi nepomůžou. Raději se snažím přesvědčit, že se nic neděje, a přece ve mně uzrává přesvědčení, že tentokrát vše zašlo příliš daleko.  

     Nakonec jsem nepředvedl nic horšího ani lepšího než v předchozích dnech. Když je po všem, převléknu se do svého oblečení. Venku najdu Nathana.

„Vezmu tě na kolej,“ řekne, jakmile mě uvidí. Přikývnu. Čekám, jestli zase nezačne se sázkou, ale mlčí, jen pevně sevřené rty prozrazují, že o něčem přemýšlí. Před kolejemi se s ním rozloučím, odpoví mi tak nějak mechanicky, jako by mě ani nevnímal. Kdo ví, co mu honí hlavou. Sám mám plnou hlavu zítřejšího vystoupení.

 

     Díky nervozitě usnu až k ránu a spím do oběda. Škoda, že ne až do večera. Nebo jsem mohl zaspat… Takhle mám před sebou několik hodin představ, jak stojím před lidmi…  Ne, ne. Nic si nepředstavuju. Stejně se oklepu. Aspoň že spolubydlící na víkend odjel a nemusím vysvětlovat, proč pochoduju po pokoji sem a tam a občas nadávám nepřítomnému Nathanovi.

     V sedm hodin se vydám k baru. Moje vystoupení má přijít na řadu až v půl deváté, takže nemusím pospíchat. U dveří mě odchytne Daniel.

„Už jsem se bál, že nedorazíš. Jdi se pomalu připravit, vypadl mi jeden kluk, takže možná přijdeš na řadu dřív.“

Tep se mi zvýší. Vlastně na tom nezáleží, naopak, měl bych být rád, že to budu mít dřív za sebou. Ale nejsem.

     V šatně panuje dokonalý zmatek. Tedy pro toho, kdo tam nepatří. Nikdy bych nevěřil, kolik lidí se sem vejde. Při pozornějším pohledu je zřejmé, že tu existuje nějaký systém, já po něm však nepátrám. Propletu se mezi ostatními, ignoruju jejich zvědavé pohledy, popadnu svůj kostým a zmizím s ním v oné místnosti, kde se skladují kostýmy. Ostatní se, jak se zdá, převlékají ve velké místnosti a někteří s tím ani moc nepospíchají a mají na sobě jen spodní prádlo, často nepříliš rozměrné, respektive nedostatečné velikosti. Normálně nejsem stydlivý, ale před nimi se převlékat nechci. Jakmile za sebou zabouchnu dveře, opřu se o zeď a zhluboka vydechnu. Srdce mi buší jako zběsilé, a kdyby místnost měla okno, asi bych se ocitl v pokušení zmizet. Ruce se mi trochu chvějí, když se začnu převlékat, a už převlečený váhám s rukou na klice. Co kdybych se zase převlékl zpátky a odešel? Jedno svlečení a celý příští rok klidu na jednolůžáku. Není na mě nic tajného ani zajímavého. Ale proč mám pocit, že se prodávám? Ano, pořád jsem ten nejasný pocit nedokázal pojmenovat až teď. Stojí mi to za to? Najednou vím jistě, že ne. Ale co se sázkou? Mám se trápit s hloupou sázkou s člověkem, který v podstatě podváděl? Nepotřebuju Nathanovi nic dokazovat.

     Otevřu dveře rozhodnutý nalézt Nathana. Doufám, že přišel, jak slíbil. V místnosti uvidím Daniela. Chci se k němu vydat, ale on sám se ke mně obratně proplete.

„Pojď se mnou,“ řekne mi.

„Chci mluvit s Nathanem.“

„On s tebou taky, dovedu tě za ním.“

Projdeme chodbou, Daniel otevře jedny dveře a pokyne mi, abych vešel. V místnosti stojí Nathan. Daniel nevejde a zavře za mnou dveře. Měl jsem mu říct, že nevystoupím.

„Co se děje?“ zeptám se Nathana.

„Nabízím obchod,“ odpoví s vážným pohledem.

„Jaký?“

Zvedne ruku a drží v ní klíč, který vypadá stejně jako ten od mého pokoje.

„Dám ti tohle a ty nevystoupíš,“ řekne.

„Od čeho je?“ Vím to, ale chci se ujistit.

„Od pokoje, který jsem ti slíbil. Zase takový prevít nejsem, i kdyby ses nevsadil, ten pokoj bys měl, zařídil jsem ho už před tím.“

Nedám znát překvapení, ale kdesi uvnitř mě jeho slova potěší. „Proč nechceš, abych vystoupil? Bojíš se svého vystoupení?“

„Nikdy jsem nechtěl, abys vystoupil, jen jsem chtěl vidět, jak se na to celé budeš tvářit. Ale ty jsi vypadal tak suverénně, že jsem nevěděl, jak to zastavit.“

„Vidět, jak se tvářím? Víš dobře, jak mě koleje ubíjí, takže sis spočítal, že udělám i něco, co mi bude hodně nepříjemné a ty se tím budeš bavit, že? Skoro ti to vyšlo. Ale před chvílí jsem si uvědomil, že se tím jenom prodávám za pokoj. A tobě nepotřebuju nic dokazovat. Můžeš si ten klíč nechat, nevystoupím stejně.“

„Omlouvám se a jako součást mé omluvy ti nabízím ten klíč, tak si ho, prosím, vezmi. Neměl jsem to dělat a vím to. Slibuji, že to víckrát neudělám.“

Mám. Nemám.

„Prosím.“

Nikdy jsem neslyšel Nathana prosit a nikdy jsem neviděl na jeho tváři tak vážný výraz. „Dobře.“ Přejdu k němu a vezmu si klíč a dívám se na něj, když mi leží v dlani. Takové nic, které znamená mnoho. „Co kdybych odmítl? Byl bys hodně překvapený?“ zeptám se Nathana.

„Už jsem hodně překvapený. Tebou i sebou.“

Nechápavě k němu zvednu oči. „Jak to myslíš?“

Za dveřmi uslyšíme kroky. „Tak bude vystupovat nebo ne?“ ozve se Danielův hlas.

„Ne,“ odpoví Nathan. „Měli bychom odtud zmizet,“ řekne mi potichu. Přikývnu. Počkáme, až se kroky za dveřmi vzdálí, a společně se vrátíme do místnosti s kostýmy. Rychle a rád se převléknu. Jakmile stojíme před barem, nahlas si oddychnu. Nathan se na mě ostře podívá a přimhouří oči jako vždy, když ho něco napadne. „Ty si to hrál,“ řekne a vzápětí se rozesměje.

„Snad si nemyslíš, že jsem chtěl někdy vystupovat jako striptér,“ odpovím a začnu se smát taky.

„Tak jo, tentokrát si mě dostal, vážně jsem ti věřil, že ti to nevadí.“

„Taky jsi měl,“ ušklíbnu se.

Nathan se ještě chvíli směje a pak zvážní. „A ten kluk? To byla pravda?“

„Jo,“ koutky úst se mi cukají nad nenadálou myšlenkou.

Nathan si toho všimne. „Co je?“

„Byl ti podobný,“ řeknu mu a vykročím k parkovišti. „Jsi tady autem, že?“ otočím se na něj, ale nezastavím. Stojí se zmateným výrazem ve tváři a dívá se za mnou. Můj dotaz ho probere. „Jo.“ Čekám, jak si tu informaci přebere. Asi po deseti minutách jízdy, řekne: „Fakt?“

„Hm.“

„Myslel si při tom na mě?“

„Ne, uvědomil jsem si, že ti byl podobný, až později.“

„A vážně by sis v tom baru někoho našel?“

„Ne. Za koho mě máš. Ale pořád mi dlužíš jednu odpověď.“

„Proč si mi to neřekl? Na co?“

„Nenapadlo mě, že bych ti to měl říkat. Jestli si byl s mužem.“

Nathan chvíli mlčí. „Ne.“

„Vážně si to nikdy nezkusil?“ líbí se mi, že mám v něčem převahu, ale Nathan se už docela vzpamatoval, takže se jen maličko ušklíbne a odpoví, „Ne. Chceš mě zaučit?“

„Ještě nevím, vyšlo by tě to draho,“ řeknu s naoko zamyšleným výrazem.

„Vsadíme se, kdo líp líbá?“

„Ještě těch sázek nemáš dost?“

„Ale jo, jenom takovou malou, třeba o…“

„Dobře, takže najdeme hezkou holku, oba ji políbíme a ona rozhodne?“

Nathan nic neodpoví. Natáhnu se k němu a letmo ho políbím na ústa. „A teď dávej pozor na řízení, lépe líbám já a nezapomeň, že ty umíš líbat jen ženy. Se sázkami končím.“

„Lépe? Tak mě budeš muset ještě přesvědčit. No dobře.“

„Přesvědčit? No možná…“     

 

Konec.