1. část

     Vstanu z rozvrzané postele a polituju sousedy, naštěstí se s nimi nemusím potkávat. Začnu se oblékat a za mnou zašustí látka. Rychle se ohlédnu přes rameno. Neprobudil se. Vydechnu úlevou a až teprve teď si uvědomím, že jsem zadržel dech. Nechci s ním mluvit. Vlastně ho nechci už ani vidět. Šel jsem s ním jen kvůli sexu. Potkali jsme se dnes večer v baru. Líbil se mi jeho nesmělý úsměv, který představoval příjemnou změnu po okolních vyzývavých pohledech, přesto neznamená víc než další zkušenost. Náhle mi hlavou prolétne vzpomínka na jinou noc. A na slova, která mě sem dnes přivedla, tedy už včera, protože hodiny ukazují po půlnoci. „Možná jednou…“ S nimi to začalo a možná už zašlo příliš daleko. Teď ale není vhodná doba nad tím přemýšlet. Chci odtud vypadnout.

 

     Tiše otevřu dveře našeho bytu a proklouznu dovnitř. Nechci probudit mamku. Zase by se vyptávala. Chápu, že má o mě strach, jsem její jediné dítě, kterému obětovala vše, co mohla, ale nedokázal bych jí říct pravdu a nechci lhát. Tyhle věci se rodičům nevypravují. Myslím, že o nich všeobecně platí taková ta pořekadla o mlčení, jinak se vrací zpět jako bumerang, který podrazí nohy, když se to nejméně hodí. Jenomže se to všechno často nedá nosit v sobě a člověk se potřebuje někomu vypovídat.

     Dám si dlouhou sprchu. Tím mamku sice taky můžu vzbudit, v bytech se v noci zvuk strašně nese, aspoň v tom našem, ale když se mě dotýkají cizí, neznámé ruce, nevydržím, abych se pak pořádně neumyl. Nikdy jsem se nezbavil pocitu, že dělám něco špatného, voda to nemůže smýt, ale prostě se pak cítím líp. Kapky vody mi stékají po těle a znovu se vrátí otázka, jestli tohle všechno nezašlo už moc daleko.  Povzdechnu si.

     Z koupelny zamířím rovnou do postele, ale dřív než usnu, vynoří se vzpomínky. Jsem příliš unavený, než abych je dokázal odehnat. Vidím všechno stejně živě jako tenkrát.

 

     Pokoj plný drahých věcí. Adrian měl vše, co chtěl, díky štědrému kapesnému od rodičů. Jediné, vysněné dítě, které plnilo snad všechny jejich naděje a ambice. Ve škole měl výborné známky, byl oblíbený u učitelů i spolužáků. Nešetřili na něm, aspoň mně to tak vždy přišlo z jeho vyprávění. Chtělo se mi rozhlížet, ale údivem bych mu neimponoval. Už ani tak jsem nechápal, proč mou nabídku přijal. Nebo možná spíš nechtěl chápat. Měl jsem podezření, ale nepřipouštěl jsem si ho. Přál jsem si doufat, věřit. Ještě chvíli.

 

     Všechno to začalo před více než rokem. Nastoupil jsem do prváku a on chodil do třeťáku. Neměl jsem moc kamarádů, ačkoli jsem se nestranil kolektivu, a často jsem se cítil sám. V polovině roku škola uspořádala pro studenty sportovní akci. Rozdělili nás do týmů, vždy mladší se staršími. Mě dali do družstva s Adrianem a dalšíma dvěma. Tehdy jsem byl vyzáblý menší kluk s mizernou fyzičkou. Některé náročnější disciplíny mi nešly. Ostatní se tvářili otráveně, protože jsem jim kazil výsledek v konečném pořadí, jen Adrian ne a od začátku mi pomáhal. Od toho dne jsme se zdravili na chodbě školy a já jsem si brzy uvědomil, že na něj myslím stále častěji. Věděl jsem, že se mi líbí muži, ale tohle jsem ještě nezažil. Všude jsem ho hledal očima, v duchu si vybavoval jeho tvář a vše co mi řekl, ne že by toho bylo hodně.

     Jednou jsem seděl sám u stolu v jídelně, když vešel. Ani jsem nedoufal, že by si ke mně přisedl, ale on to udělal. Povídali jsme si a Adrian se zeptal, jak se mi na škole líbí. Přiznal jsem se, že se tu často cítím sám. Od té doby se za mnou občas zastavil. Byl jsem šťastný, ale také jsem zoufale toužil po něčem víc. A utekl rok.

     Přišel den, kdy odmaturoval. Čekal jsem na něho před školou, měli jsme volno a já od rána sledoval hodiny, abych ho nepromeškal. Klepal jsem se, ale věděl jsem, že když se nezeptám teď, tak už nikdy. V ústech jsem měl sucho a tu větu jsem spíše zasýpal, než řekl: „Půjdeš se mnou ven?“ Znělo to blbě. Ve vzpomínkách ještě hloupěji než tehdy. Pochopil, jak to myslím. To asi ani nebylo nijak těžké, když jsem na něm visel prosícíma očima. Dnes se za to stydím. Dlouho se na mě díval a zdálo se, že přemýšlí. „Tak dobře,“ odpověděl. Svět se se mnou radostí zatočil.

 

     Procházeli jsme se, došli si na večeři a pak se zeptal, jestli chci k němu. Věděl jsem, co ta nabídka znamená. Přikývl jsem. Nechtělo se mi, sex na prvním rande nezapadal do mých romantických představ, ale bál jsem se, že když odmítnu, budu vypadat jako dítě a všechno skončí.

     Až když jsem stál v jeho pokoji a připadal jsem si tam dokonale cize, protože vše kolem mě bylo velmi vzdálené našemu malému a skromně vybavenému bytu, došlo mi, že nemá co skončit, protože nic nezačalo a nezačne, jinak by mě sem nevzal. Teprve v tom okamžiku jsem si připustil, co jsem celou dobu tvrdošíjně odmítal. Tohle dělal jen jako rozloučení pro kluka, který ho miloval a obdivoval a on to věděl. Už jsem ale nedokázal vycouvat. V mých očích byl Adrian nádherný. Dobře rostlý, široká ramena, útlý pas, tmavě hnědé vlasy, tmavě modré oči. Nemohl jsem od něho odtrhnout pohled a styděl jsem se za své vyhublé tělo a tvář, která se mi nelíbila. Třásly se mu ruce, když jsem si rozepínal košili, ale to jsem ještě zvládl. Potom jsem celý ztuhl. Nedokázal jsem dělat nic, jen tam stát jako idiot. Nikdy jsem s nikým nebyl.

     Adrian natáhl ruku a jemně mě pohladil po tvář. „Nechme to být. Možná jednou až pobereš víc zkušeností.“ Sebral jsem se a utekl, protože jsem nechtěl, aby viděl mé slzy.

 

     Cítil jsem se nešťastně, poníženě a hloupě. Nevím, co z toho mě vedlo k rozhodnutí začít sbírat zkušenosti. Asi všechno. Myslím, že ze začátku jsem v tom hledal jakousi útěchu a omlouval sám sebe, že to dělám pro to, abych ho jednou získal. Pak se z toho stal zvyk. Ani nevím, jestli Adriana ještě miluju. Od té noci jsem ho neviděl. Chodím po barech a namlouvám si, že se jednou něco změní, ale nevím co. S kolika muži jsem spal? Nevím. U žádného jiného se mi nestalo to co s Adrianem. Ve vzpomínkách mi zůstala do detailu zapsána jen první noc. Kluk jen o málo starší než já, hrozně neohrabaný, ale mě pohánělo zoufalství a na ničem mi nezáleželo. Pak se mi muži začali slévat do davu anonymních tváří, většinu z nich bych nepoznal, kdybych je znovu potkal.

     Letos maturuju a chci na vysokou. Dal jsem si přihlášku na školu, na které studuje Adrian, ale jiný obor. Vybral bych si ho stejně, i kdyby tam nebyl, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to neovlivnilo. Někdy sám sobě tvrdím, že ho nechci vidět, ale hluboko uvnitř sebe vím, že to není pravda.

     Ty tři roky a zkušenosti, které jsem posbíral, mě změnily. Jednou mi mamka řekla, že jí připadá, jako bych v jednu chvíli přeskočil několik let. Asi má pravdu a nemyslím si, že by to byla změna k lepšímu. Měl bych s tím přestat, prolétne mi ještě hlavou, než usnu. Ano. Přestanu.

 

***

 

     Ondra sedí zkroucený na židli u stolku v gay baru. Barevná světla mu zvláštně deformují tvář. Nepodobá se tomu lehkomyslnému, věčně dobře naladěnému klukovi, kterého znám. Kukovi, který přelétá ze vztahu do vztahu a na jehož získání stačí úsměv a pár líbivých slov. Mám ho rád pro jeho bezprostřednost a schopnost nikoho neodsuzovat, ale jeho přelétavost nechápu, i když se od něho možná moc neliším, jen si víc vybírám a neříkám tomu chození. Právě on se stal tím, komu se občas svěřuju. Aspoň myslím. Sice nechápe mé důvody, ale protože se chová stejně, neodsuzuje mě. Dnes mu chci říct, že s tím skončím.

     „Jsem HIV pozitivní,“ zamumlá místo pozdravu. Vytřeštěně se na něho dívám. V první chvíli mi hlavou létají zmatené, vyděšené myšlenky. Ty se zformují do lítosti a strachu o Ondru a pak mi před očima začne proudit dav mužů, se kterými jsem skončil v posteli. Sakra. Zaženu ten děsivý průvod a soustředím se na Ondru.

     „To mě strašně mrzí.“ Zní to kýčovitě, ale nevím, co jiného říct. V duchu si nedokážu nepředstavovat všechny ty obrázky lidí nakažených touto nemocí, jak nám je ukazovali kdysi ve škole.

„Dostanu léky. Prý se s tím teď dá žít léta. Víš, přemýšlel jsem o tom.“ Poprvé se mi podívá do očí. „Nech toho.“ Vím, co myslí. Přikývnu. Ondra pomalu vstane. „Už půjdu. Potřebuju být sám, chtěl jsem ti to jen říct. Pak se ozvu.“ Dívám se za ním, jak odchází. Mám za ním jít? Na jeho místě bych chtěl být také sám.

     „Ahoj,“ ozve se za mnou. Kluk s nakrátko ostříhanými vlasy ztuženými gelem a piercingem v nosu se na mě trochu oplzle usmívá.

„Nazdar.“ Projdu kolem něho k východu.

 

     Noc jsem strávil v úvahách o možnosti, že jsem taky nakažený. Dával jsem si pozor, ale ne vždy. Tyto myšlenky se střídaly s myšlenkami na Ondru. Nikdy jsem horší noc nezažil.

     V neděli zůstanu ve svém pokoji. Mamce tvrdím, že na mě něco leze a nemám hlad. Nedokázal bych do sebe dostat žádné jídlo kvůli staženému žaludku. Nacpala do mě nějaké vitamínové tablety a vynadala mi, že to mám z toho, jak se toulám po nocích. Ani neví, jak se svým způsobem trefila. Už v noci jsem se rozhodl, co udělám. Musím vědět pravdu, ale čekání mě ničí.

 

***

 

     Už při první návštěvě mi lékař řekl, že první výsledek ještě neznamená, že jsem zdravý, rozhodující bude ten za tři měsíce od posledního rizikového chování, jak to taktně nazval. Namluvil jsem si během dnů, kdy jsem čekal na výsledek prvního testu, že pokud to dopadne dobře, budu už ty tři měsíce klidnější. Test sice vyšel negativně, ale klidnější jsem nebyl a dny, které následovaly, patřily a myslím, že i vždy budou patřit, k těm nejtěžším v mém životě. Kolotoč beznaděje a doufání. Navíc jsem musel předstírat před mamkou a známými, že se nic neděje. Mamka by si dělala jen starosti a navíc by chtěla vědět, proč jsem to dělal. Ondrovi jsem také nic neřekl, ale ten se o nic nezajímal. Někdy se do telefonu ze slušnosti zeptal, jak se mám, ale odpověď, že dobře, mu naprosto stačila. Kdybych nechápal jeho proměnu hned na začátku, tak po těch třech měsících určitě. Trochu se mi ulevilo, když za mnou zapadly dveře mého pokoje a nemusel jsem aspoň neustále myslet na to, abych se netvářil vyděšeně, protože přesně tak jsem se cítil. Poučen z čekání na první výsledek jsem dospěl k názoru, že pokud mám vůbec vydržet, musím se na něco soustředit. Řekl jsem si, že bude nejrozumnější věnovat se učení vzhledem k blížící se maturitě a přijímačkám na vysokou. Ze začátku jsem tomu nevěřil, ale opravdu mi to pomáhalo. A také jsem díky tomu snadno odmaturoval a dostal se na vysokou. Bylo to zvláštní. Všichni kolem se stresovali a já si připadal, jako bych mezi ně nepatřil. Nedokázal jsem si dělat starosti s tím, jestli odmaturuju nebo mě přijmou na školu, protože v koutku duše mi stále hlodala myšlenka, že ani jedno pro mě možná nebude mít význam. Podobně jsem se cítil ve chvílích, kdy jsem poslouchal spolužáky ve škole, jak mluví o svých plánech do budoucnosti, a ptal se sám sebe, jestli vůbec mám něco plánovat. Nemyslím, že se na tohle dá někdy zapomenout. Člověk si asi s věkem čím dál víc uvědomuje pomíjivost, ale některé životní situace ten proces znatelně urychlí. Navenek vypadám pořád stejně, ale uvnitř si připadám podstatně starší.

 

     Včera jsem dostal výsledky. Od té doby si připadám jako ve stavu lehké opilosti. Pořád se přiblble usmívám a mám pocit, že jsem se probudil z dlouhé noční můry. Teď mě čekají prázdniny, brigáda a vysoká.

 

***

 

     Rozhodl jsem se vytáhnout Ondru ven. Když jsem navrhl zoo, nechtěl se o tom ani bavit, ale nakonec podlehl mé vytrvalosti. Teď čeká ve frontě na zmrzlinu a docela si výlet užívá. Při vzpomínce, jak jsem prožíval uplynulé měsíce, musím obdivovat jeho vyrovnanost, aspoň navenek se zdá klidný, dokonce občas dokáže o svém stavu zažertovat. Vyvádí mě s tím z míry, protože nevím, jak reagovat.

     Přejdu kousek dál k výběhu žiraf. Někdy v prváku mě napadlo, že bych do zoo mohl pozvat Adriana, přišlo mi to totiž jako naprosto nevhodné místo pro schůzku dvou kluků a tak jsem usoudil, že by nemusel uhodnout pravý důvod, proč jsem sem s ním chtěl jít. Dnes vím, že by býval musel být navíc slepý a hluchý. Nikdy jsem k tomu nesebral odvahu. Možná škoda. Mohlo to všechno dopadnout jinak.

     Ondra se vrátí se zmrzlinou. Chvíli společně sledujeme majestátní zvířata. Najednou do mě šťouchne. „Podívej,“ ukáže hlavou někam za nás. „Jsou nádherní.“ Nejprve jsem se domníval, že myslí nějaké zvíře, ale potom je uvidím. Adrian. Jako kdybych ho vzpomínkami přivolal. No, radost z toho nemám. Jestli tehdy vypadal dobře, tak teď ještě lépe. A kluk vedle něho si s ním příliš nezadá. Otočím se a vyrazím pryč. Slyším Ondru, jak pospíchá za mnou. Zastavím se, až když vstoupíme do pavilonu exotického ptactva.

     „Co to mělo znamenat? Proč tak letíš?“ zeptá se Ondra.

„To byl Adrian.“

„Sakra. No, už chápu, proč si pro něj měl slabost.“ Ondra můj příběh zná.

„Správně. Měl. Budeme dělat, že jsme ho nikdy nepotkali.“

„Jak chceš. Myslíš, že ten druhý byl jeho přítel? Měl tak smyslné rty.“

„Ondro!“

„Jasně. Už jsem zticha. Stejně jsem chodící mrtvola a nemůžu myslet na chlapy.“

„Nech toho.“

„Promiň, nemyslel jsem to vážně.“

     Naštěstí na ně už nenarazíme, ale i tak se mi uleví, když zoo opustíme. 

 

     Doma na mě čeká večeře a lístek, abych umyl nádobí. Mamka odešla na noční směnu. Pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra další důvod, proč jsem před ní všechno tajil.

     Zatímco plním úkol, přemýšlím o dnešním setkání. Vůbec jsem nečekal, že na sebe narazíme, později na výšce možná, ale teď ne. A taky jsem nečekal, že mě to tolik rozhodí. A ten kluk vedle něho. Chodí spolu? Vlastně jsem o Adrianovi nikdy neuvažoval jako o gayovi. Měl jsem za to, že se mnou šel z lítosti a možná ze zvědavosti. Ať už spolu chodí nebo ne, záviděl jsem tomu klukovi místo po Adrianově boku. Měl bych na to rychle zapomenout. Co vlastně vím o vztahu? Nic. Znám jen kluky, kteří se potulují po barech a hledají zábavu, a pravidla sexu na jednu noc. Nikdy jsem s nikým nechodil. U Adriana bych neměl větší šanci než tenkrát. Povzdechnu si a jdu se vykoupat.

     Dívám se na sebe do zrcadla. Sám sobě připadám obyčejný, ale většina lidí si mě pamatuje. Mám lehce vlnité, polodlouhé tmavě blonďaté vlasy a jantarové oči. Jsem štíhlý, ani vysoký ani malý. Spolužačky mi tvrdily, že mám hezkou tvář, slyšel jsem to i od mužů, ale u těch jsem tomu nepřikládal význam. Účel světí prostředky. Lidé v barech toho napovídají hodně, aby dostali, co chtějí.

     Zítra mi začíná měsíční brigáda. Měl bych si jít lehnout.

 

***

 

     Letos mám celkem dobrou práci. Pomáhám s rozvozem obědů a údržbářům, což obvykle znamená: „Přines, podrž.“

     Dnes sekám trávu. To by se mi celkem líbilo, kdyby nebylo třicet stupňů. V chládku se to dá, ale na slunci vydržím chvíli a musím se jít schovat do stínu. Naštěstí mě nikdo nehlídá. Ostatní sedí uvnitř v místnosti pro údržbáře a pochybuji, že z ní ještě dnes do konce pracovní doby, do které chybí půl hodiny, vylezou. Dopoledne jsem toho posekal hodně, zbytek dodělám zítra po ránu. Posadím se na lavičku pod stromem a odpočívám. Okolo sem tam někdo projde. Všimnu si staré paní, kterou podpírá kluk zhruba mého věku. Někoho mi připomíná. Kde jsem ho viděl? V zoo. Adrianův přítel, ať už v jakémkoliv slova smyslu. Ondra má dobré oko. Vypadá dobře. Já si ho tolik neprohlížel, protože jsem měl plnou hlavu Adriana. No, jestli Adrian chodí s tímhle klukem, tak by mě zajímalo, jak se tehdy musel dívat na takové nedochůdče, jakým jsem byl. Anebo ne. Vůbec to nechci vědět. Ty vzpomínky už svou trpkost mají, nač přidávat další. Otočím se na druhou stranu a raději sleduju dva staré pány na cestě k malému, hodně předraženému obchůdku s potravinami. No, původní výhled byl o dost lepší.

 

     Jako dítě mě hlídala babička, která u nás v té době bydlela. Často jsme chodívali čekat na mamku do areálu nemocnice. Věděl jsem, že sem chodí nemocní lidé, ale pro můj dětský rozum to nic neznamenalo, jen toto místo na mě už tehdy působilo smutně, ale nepřemýšlel jsem o svých pocitech.

     Později, když jsem začal chodit do školy, jsem se na tu budovu mamky zeptal. Řekla mi, že tady leží velmi nemocní lidé. Potřeboval jsem ale ještě další roky, než jsem pochopil, co toto místo znamená, a pak mě nutilo zrychlit krok, kdykoli jsem šel okolo.

     Ráno jsem dosekal trávu a sotva jsem odložil sekačku, už mě volali na rozvoz obědů. Pomalu se blížím k budově ve vzdáleném koutě areálu. Na rozdíl od jiných částí tudy téměř nikdo nechodí. A opět mě pohled na šedý, tichý dům nutí přemýšlet. O tom, že stačí jeden chybný krok, aby v něm člověk skončil, ale i o pomíjivosti života a že bych s tím svým měl něco udělat. Ale po všem strachu, kterým jsem prošel, jsem zapadl do klidného období, ve kterém nechávám věci plynout a na cokoli jiného mi chybí možná síly a určitě chuť.

     Předám obědy a zase spěchám ven. Zítra mi končí brigáda a mamka už mi naplánovala další program.