16. část

     Čas letí rychle a nám s Jakubem nic nechybí. Sice jsem setkání s rodiči víceméně odsouhlasil, ale v dalším týdnu na něj nepřišla řeč, takže dělám mrtvého brouka a čekám, co z toho bude. Jakub zůstává se mnou, jen jednou dělal své mamce doprovod na nákup, když jeho otec zase odjel na služební cestu. Čekal jsem, že se potom zmíní o návštěvě, ale ne. Vím, že se celá věc vyřešit musí, a navíc si uvědomuju, že chci čím dál tím více, aby se mnou zůstal.

 

***

 

     Jakub se na mě výmluvně podívá. Tvrdil jsem mu, že pršet nebude a můžeme na procházku. Právě na nás spadla první kapka z ocelově šedé oblohy.

     „Pták?“ zkusím.

Jakub jen zavrtí hlavou. Nečekal jsem, že mi to projde. „Musíme se schovat, než se to přežene,“ řekne.

„Kde?“

„Nejsme blízko klubu, kde jsme byli s Ondrou?“

„Myslím, že ano. Ale jestli budou mít otevřeno, jsou čtyři.“

„Za pokus to stojí.“

S tím se nedá nic jiného než souhlasit zvláště, když zrovna zaburácí hrom.

 

     Naštěstí mají otevřeno. Vběhneme dovnitř těsně před tím, než se spustí silný déšť. Sedneme si ke stolu a objednáme si kafe. Zvenku přibíhají další lidé, sledujeme s Jakubem hemžení a jsme rádi, že jsme to stihli včas, ostatní jsou už pořádně promočení.

     Číšník před nás postaví dva šálky. Vděčně po jednom z nich sáhnu. S deštěm se ochladilo a nemám zimu rád. Podívám se na Jakuba, ten má ale pohled upřený sice mým směrem, nikoli však na mě ale trochu doprava. Dřív než stihnu zjistit, co ho tolik zaujalo, ozve se: „Ahoj.“

     Jsem rád, že taková ta klišé, jak někdo při nenadálém setkání s bývalým upustí všechno a pomalu zapomene i dýchat, neplatí. Tedy aspoň u mě ne a to stačí. V klidu hrnek zase položím.

     „Ahoj,“ odpovím. Nevím, kde se tu Adrian vzal, nevšiml jsem si ho, ale musel přijít před chvílí, protože je také mokrý.

„Nepředstavíš nás?“

„Proč bych měl?“

„A proč bys neměl?“

„Ty jsi Adrian, že?“ vmísí se do toho Jakub.

„Ano a ty jsi kdo?“

„Jakub. Těší mě.“

Adrian si ho nepřátelsky prohlíží. O co mu jde?

„Nevím, jestli můžu říct to samé.“

Proč to dělá? Provokuje?

„To věřím, taky bych nerad poznal Štěpánova současného přítele, kdybych to nebyl já,“ odpoví klidně a s úsměvem Jakub.

Adrian přimhouří oči. Mohl by žárlit? Nemyslím, že by ke mně něco cítil, jen mu možná vadí, že on tu stojí sám a já místo, abych po něm truchlil, jako jsem to dělal na střední, tu sedím s přítelem. Prostě pochroumané ego.

     „Tak to gratuluju.“

„Díky, je k čemu.“

Čekám, že to Adrian popře, už jen proto, aby mi odvedl tohle setkání. On se na mě zamyšleně podívá.

„To je,“ odpoví a pak se ušklíbne. Čekám jedovatou poznámku. „Ale lidé se i rozcházejí.“ Otočí se a odejde.

     Podívám se na Jakuba. „Tak už víš, proč jsem je nechtěl potkat? Adam není o nic lepší.“

„Já jsem rád, že jsme ho potkali, aspoň vím, že tě má stále v hlavě.“

„Jen chtěl provokovat. Mluvila z něj uražená ješitnost nic víc.“

„To si nemyslím.“

„Proč?“

„Podle toho, jak se na tebe díval.“

Usměju se. „Tomu se říká žárlivost, člověk si pak někdy domýšlí něco, co není.“

„Přiznám se, že žárlím, ale stejně si myslím, že už si svým výběrem zdaleka není jistý.“

„Nevěřím tomu, ale nezáleží na tom. Máme každý svůj život a jen společnou minulost. Nic víc.“

„Pořád se na něho zlobíš?“

„Když tě někdo využil, těžko se odpouští. Nemůžu říct, že bych se vyloženě zlobil, ale nechci s ním mít nic společného.“

Jakub přikývne a vyhlédne z okna. „Myslím, že už přestalo pršet.“

„Tak půjdeme?“

„Ano.“

     Na ulici natáhnu krok.

„Už se vidíš pod teplou sprchou?“ komentuje to s úsměvem Jakub.

„Ochladilo se, tak se nediv. A vůbec. Nevím, proč mě máte všichni za takovou kachnu.“

„Protože jsi.“

„Nejsem.“

„Jsi. Máš rád vodu.“

„To mám.“

„A vydržíš v ní dlouho.“

„To ano, ale zase tak hrozné to není.“

„Myslíš?“

„Ty ne?“

„Někdy mi to přijde nekonečné, když na tebe čekám.“

„Hm.“ Určitě to dramatizuje.

 

     O dvě hodiny později ležíme pod dekou na gauči u televize. Jakub mi jemně masíruje krk. Nechce se mi vůbec nic. Jen ležet a mít ho nablízku. Z příjemného lenošení nás vytrhne zvonění telefonu.  Že by mamka? Každý druhý den volá, jako kdyby se potřebovala ujistit, že jsem nezemřel hlady. Někdy přemýšlím, co si o mně vůbec myslí. Jenomže jsme spolu mluvili včera. Možná spíš Ondra. Hm. Kde jsem ten mobil vůbec nechal?

     Neochotně vylezu zpod deky a vydám se do svého pokoje. Telefon najdu v kapse kalhot, které jsem měl na sobě na procházce. Neznámé číslo.

     „Prosím?“

„To jsem já. Chci s tebou mluvit.“ Smazal jsem Adrianovo číslo, ale on zřejmě mé ne.

„O čem?“

„O nás?“

„Nic takového nebylo, není a nebude.“ Ukončím hovor a vrátím se k Jakubovi.

     „To byl Adrian?“

„Jak si to poznal?“

„Podle tvé odpovědi. Promiň, nezavřel sis dveře, takže to nešlo neslyšet.“

„V pohodě, nebylo to nic tajného. Štve mě. Jen otravuje.“

„Co myslíš, že bude dělat?“

„Doufám, že už nic, ale ruku do ohně bych za to nedal. Idiotovi by to došlo, u sobce nikdy nevíš.“

Nakloní se a políbí mě na krk. „Nechme ho být,“ dodám tiše.

„Jsem pro, můžeme se věnovat hezčím věcem.“

 

     A věnovali jsme se jim a bylo nám teplo i bez deky.

 

***

 

    Jakub ještě spí, když vstanu. Zadívám se na malou modřinu na jeho krku. Ani nevím, kdy se to stalo. Možná zavzpomínám, až budu připravovat snídani. Ušklíbnu se. Hlavně, že jsem se mu smál za erotické představy. Sám si ho také rád představuju. A samozřejmě co nejméně oblečeného tedy, přesněji, nahého. No tak nic. Po ránu bych se měl krotit. Najednou si vzpomenu na včerejší setkání s Adrianem a jeho telefonát. Doufám, že už dá pokoj. Naštěstí jsou prázdniny a než skončí, mohl by trochu pozapomenout. Nikdy mu na mně nezáleželo, tak proč otravuje? Možná právě proto? Nudí se, tak se baví? A že mi komplikuje život, mu nevadí. Znovu se zadívám na Jakuba. Nechci o něj přijít.

 

     „Štěpáne?“ řekne Jakub, když dosnídáme.

„Ano?“

„Nechtěl jsem tě znervózňovat dopředu, tak jsem se rozhodl, že ti to řeknu až těsně před tím.“

Stáhne se mi žaludek. „Co?“

„Na dnešek jsme k našim pozvaní na oběd.“

„Jsem rád, že si to nechal až po snídani, mohlo mi zaskočit, ale zase dřív si to říct mohl.“

„Nemohl, dělal by sis starosti.“

„Dělal a teď si dělám ještě větší.“

„Bude to v pohodě. Mamka se na tebe těší a táta už vychladl a chová se rozumně.“

„To možná chová, dokud nemá to, s čím nesouhlasí, před nosem. V podstatě nemá proč nebýt v klidu. Sice u mě trávíš hodně času, ale nepřestěhoval ses.“

„Ano, ale nemyslím si, by to bylo jen kvůli tomu. Ví, že na holky prostě nejsem a nebudu a že se s tím musí srovnat.“

„Hm. Možná.“

„Takže?“

„Takže co?“

„Půjdeme?“

„Nepřipadá mi, že bych si mohl vybrat, pokud nechci urazit tvé rodiče.“

„Dobře. Potvrdím to.“

Ach jo. Jak tohle skončí…

 

     Co si mám vzít na sebe? Něco… něco… nenápadného? Dělat šedou myš bude lepší, než na sebe upozorňovat už oblečením. Jakub mě zezadu obejme, zatímco upřeně hledím do šatní skříně.

     „Nedělej si starosti.“

„A ty sis je nedělal? Přinesl si mámě i kytku.“

Zasměje se. „No tak dobře. Dělal.“

„Tak vidíš a to mamka proti nám nic neměla.“

„Dobře. Prostě uvidíme. Když se ti to nebude líbit, prostě odejdeme. Chodíš se mnou, ne s mými rodiči.“ Jenomže to pořád jsou tví rodiče, doplním v duchu.

     Před odchodem ještě řešíme, co bychom měli jeho rodičům přinést. Nakonec se opět shodneme na zákuscích.

     Sotva vyrazíme, pochopím úsloví „mít těžké nohy“. Nechci, ale nějak se za Jakubem pořád opožďuju. Nakonec mě chytne za ruku. Sklidíme jen úměrné množství zvědavých pohledů, které mě zrovna teď ale vůbec nezajímají.

     V cukrárně při výběru zákusků mi proletí hlavou myšlenka, jak vůbec sním oběd se staženým žaludkem. Teda pokud se tak daleko vůbec dostaneme.

 

     Po kom Jakub zdědil zajímavé rysy, není při pohledu na jeho mamku těžké poznat. Přivítá mě s úsměvem. Její manžel se neusmívá, ale zase se ani netváří nepřátelsky. Spíš neutrálně nebo se dobře ovládá. Slušně se se mnou pozdraví, což mi většinou u lidí stačí. Aspoň tak. Pořád mám ale žaludek úplně stažený.

     Nejspíš se Jakub se svou mamkou nějak domluvil, protože se ve vzájemné shodě starají, aby rozhovor nevázl. Celkem úspěšně se mi podaří sníst oběd, na kterém bych si za jiných okolností pochutnal. Jakubův táta se drží stranou, více zájmu projeví, až když se řeč stočí na věci, které obvykle rodiče zajímají. Tedy co studuju, jaké jsou mé rodinné poměry a podobně. Snažím se slušně odpovídat, ale jen na to, na co jsem tázán, člověk nikdy neví, co náhodně řečené věta může způsobit. Naštěstí nepokládají nijak vtíravé dotazy. Navíc mi pomáhá Jakub, kdykoli si myslí, že by mi některé dotazy nebo témata nemusely být příjemné, taktně je zamluví. Necítím se zrovna uvolněně, ale celkem to jde.

     Asi po dvou hodinách mě Jakub osvobodí tím, že se zvedne k odchodu.

 

     „Tak co?“ zeptá se na chodníku. Myslím, že to mohlo dopadnout podstatně hůře. Jakubova mamka se chovala přátelsky, jeho otec byl odměřenější, ale ne nepříjemný. Pořád jsem z toho ale trochu vyklepaný a o další návštěvu v brzké době nestojím, takže odpovím zdrženlivě. „Jsem rád, že to mám za sebou.“

„Příště to bude jednoduší.“ Někdy mám pocit, že mi vidí do hlavy. Usměju se.

„S příště mě nestraš.“

 

 ***

 

     Večer zavolá Ondra. Od společné návštěvy hudebního klubu jsme se neviděli, jen občas si zatelefonujeme nebo napíšeme. Mají teď s Liborem docela klidné období, takže si s ním hodně vystačí.

     „Ahoj, co děláš?“ zeptá se.

„Připravujeme s Jakubem večeři a pak plánujeme kino.“

„Aha.“

„Proč?“

„Jen tak.“

„Nudíš se?“

„Jen trochu.“ Znám ho dobře, takže si to přeložím tak, že se cítí sám.

„Nechceš jít s námi?“ vypadne ze mě bez rozmýšlení. Doufám, že to nebude Jakubovi vadit.

„Nechci vám dělat křena.“

„Nebudeš. Pojď.“

„Tak jo.“

„V sedm na zastávce?“

„Platí.“

 

     „Pozval jsem Ondru,“ řeknu Jakubovi, když se vrátím do kuchyně. „Poslední dobou jsem na něho neměl moc času. Nevadí ti to?“

„Ne, Ondra je v pohodě, vytáhnu z něho nějaké podrobnosti o tvé minulosti.“

„Opovaž se.“

Místo odpovědi se jen směje. Nic si z mého vyhrožování nedělá a tak ho aspoň za trest hravě plácnu před zadek. Naneštěstí se mi nepodaří včas uskočit a tak málem večeři připálíme.

 

***

 

     Vyzvedneme Ondru a o chvíli později už stojíme před kinem. Zatímco já čtu dnešní nabídku filmů, ti dva si o něčem špitají. Samozřejmě že by mě zajímalo o čem, ale hrdost mi nedovolí se zeptat. No, aspoň jim to přeruším.

    „Vy dva, na co půjdeme?“

„My čekáme, až si vybereš,“ odpoví mi Ondra. To je mi teda logika. Ukážu na jednu z obrazovek. Oba souhlasně kývnou.

    Během filmu se občas přistihnu, že přemýšlím nad tím, co si ti dva mohli říkat. Zvědavost je ještě horší než ženská telepatie.

 

     Cestou z kina si povídáme o filmu a pak se dostaneme ke knížkám. Jakub nám vypráví děj jedné z knížek, kterou právě dočetl. Ondru to zaujme a tak mu Jakub navrhne, že mu ji půjčí, má ještě čas, než ji bude muset vrátit do knihovny. Pokračujeme tedy k nám domů všichni tři.

 

     Paneláky se mi nikdy nelíbily, na druhou stranu můžu být rád, že mám kde bydlet. Plnoletý už nějaký ten pátek jsem a mamka nemá povinnost se o mě starat. Mohla byt klidně prodat a nechat mě, ať si poradím sám. Dost možná jí to Pavel i navrhl.

     Před každým panelákem stojí blízko vchodu lampa, ale u té naší je věčně prasklá žárovka.

     „Zase nesvítí lampa,“ řeknu nahlas svou myšlenku. Ven dopadá jen tlumené světlo z chodby. Osvětluje trochu postavu, která se opírá o zeď nedaleko dveří. Celkem běžný obrázek, každou chvíli tu někdo na někoho čeká.

     „U nás zase pořád praská žárovka v chodbě,“ ozve se Ondra. Nadechuje se, aby něco dodal, ale najednou ztichne a upřeně pozoruje postavu u dveří. Adrian. Ohlédnu se na Jakuba. I on si ho už všiml. Jakub i Ondra se na mě současně podívají.

     „Jděte napřed. Vyřídím to.“

Oba kývnou. Adrian mezitím přijde blíž.

     „Co chceš?“ zeptám se ho, když Jakub s Ondrou zmizí v domě.

„Promluvit si.“

Musím se pokusit tohle celé skončit. „Není o čem.“

„Štěpáne…“

„Přestaň s tím. V tobě se bouří ego, protože nesedím někde v koutě a nebrečím po tobě, ale mám fungující vztah a jsem šťastný. Já Jakuba miluju, znamená pro mě strašně moc a ty jsi jen nepodstatná minulost, na kterou nejsem hrdý. Co na tom nechápeš?“

„Určitě nezměníš názor?“

„Určitě ne.“

„Ani kdybyste se rozešli?“

„Nechci se s Jakubem rozejít, a kdyby se rozešel on se mnou, tak v žádném případě nepoběžím za tebou. To bych byl raději do konce života sám.“

„Dobře. Chápu. Měj se.“

„Ty taky.“

Dívám se za ním, jak odchází. Pořád je to jeden z nejhezčích kluků, které jsem kdy potkal, kluk, který mi byl v jedné etapě života oporou a u kterého mi dlouho trvalo, než jsem pochopil, že má i svou velkou stinnou stránku. Byl bych raději, kdyby mu skutečně záleželo aspoň na Adamovi, jak jsem si myslel. Měl bych z minulosti lepší pocit. A přesto, že mi ublížil, že ho už nemiluju, vyvolává pohled na jeho vzdalující se siluetu nostalgii.

     Vejdu dovnitř. Jakub stojí opřený o zeď u schránek s poštou.

     „Měl bych mu být vděčný. Aspoň jsem slyšel, že mě miluješ.“

„Cizí rozhovory se neposlouchají.“

„Já vím, ale občas potřebuješ vědět, na čem jsi.“ Díky Adrianovi vím přesně, jak to myslí, a až teď mi dojde, kolik starostí mu to dělalo. Bál jsem se, abych ho neztratil kvůli náhodnému setkání se svou minulostí, bál jsem se jeho rodičů a úplně jsem při tom zapomněl, že bych mu měl dát víc najevo, jak moc mi na něm záleží. Kdybych před chvílí špatně volil slova a on měl pocit, že mi na Adrianovi stále záleží, možná by i odešel, vlastně ne možná, už ho trochu znám a jsem si tím docela jistý. Nechtěl by mi stát v cestě a zároveň má svou hrdost. V jednu chvíli mi bylo Adriana opravdu líto, ale z mých citů k němu už nezbylo nic a dobře jsem věděl, že to, co mi ukazuje, je jen přetvářka. Šlo mu o své ego. Co jsem nevěděl, bylo, že se v tu chvíli rozhoduje i o vztahu, na kterém mi velmi záleží.

     Přikývnu. „Jen pro tebe. Miluju tě.“

Usměje se. „Já tebe taky.“

„Kde si nechal Ondru?“

„Schválil mi odposlouchávací akci a řekl, že počká před bytem.“

„A to si říká kamarád,“ odpovím s úsměvem, ale uvnitř sebe sama jsem hrozně rád, že po schodech stoupám společně vedle Jakuba a ještě se trochu klepu, jak snadno jsem o něj mohl přijít.

 

     O něco později, když Ondra odejde, sedíme s Jakubem v obyváku.

„Když si vybíral film, mluvili jsme s Ondrou o tvých narozeninách.“

Narozeniny. Na ty jsem úplně zapomněl. „Proč?“

„Přemýšlím, co ti dát. Co by sis přál?“

Hned mě něco napadne. „Nastěhuj se ke mně.“

„Mám ti dělat dárek?“

„Ano.“

Usměje se. „Rád.“

 

     S Jakubem jsme už něco zažili, ať to byly různé počáteční obavy z obou stran, jeho odtažitost, můj zmatek nad respektem, který jsem k němu cítil. To všechno zmizelo s tím, jak jsme se poznávali a hledali k sobě cestu, jen část respektu zůstala díky některým jeho vlastnostem, kterých si vážím, ale to, myslím, je jen dobře. Nevím, co nás ještě čeká. Smíří se Jakubovi rodiče s naším bydlením a vztahem? Dá nám Adrian skutečně pokoj? Nevynoří se někde moje minulost? Ale i nejistota asi ke vztahu patří. Ať už se stane cokoli, teď jsem opravdu šťastný.

 

Konec.