3. část

     Další hodina plavání. Čas se při zlepšování fyzičky či spíše topení se v bazénu strašně vleče a trochu ho zpestřují jen občasné Adrianovy zvědavé pohledy. Tuším, že za to může naše minulé setkání. Taky co jiného. Určitě něco zaslechl. Těžko říct, co se mu honí hlavou. Moje myšlenkové pochody v souvislosti s ním zahrnují jen dvě myšlenky a to, že jsem hezčího kluka ještě neviděl a že bych na něj měl rychle přestat myslet.

     Minulý pátek jsem se s Ondrou ještě stavil na studijním kvůli potvrzení o studiu a zatím co jsme čekali ve frontě, dočetli jsme se na nástěnce, že Adrian patří mezi členy vysokoškolského senátu a má ještě další funkce, u některých vůbec netuším, co znamenají, Ondra taky ne, ale jak prohlásil, napsané to vypadá dobře. Od začátku nás s Adrianem dělilo hodně věcí a zdá se, že jich dál přibývá.

     Šedovlasý poděs, jak jsem začal říkat Mgr. Horákovi aneb našemu vedoucímu, pro dnešek vymyslel, že si nejprve dáme milion koleček kolem bazénu a pak si zahrajeme jakousi hru s míčem.

     Po pátém bazénu mám pocit, že půjdu každou chvíli ke dnu. Po šestém bych se raději utopil, než plaval další. Konečně se můžu chytnout na kraji a nějaká hra mi je úplně ukradená. Cvok jeden. Vedle mě se objeví Adrian.

     „Vracíš se potom do školy?“ zeptá se. Přikývnu. „Tak pojď se mnou.“

Hm. Žádný rozumný důvod proč odmítnout mě zrovna nenapadá a navíc jsem zvědavý, co chce. „Dobře.“

 

    „Dlužím ti omluvu,“ začne, když vyjdeme z plavečáku.

„Za co?“

„Neměl jsem tě tehdy brát k sobě. Chtěl jsem se ti po té noci omluvit, ale nevěděl jsem, jestli mě chceš ještě vidět. V pondělí jsem šel něco zařizovat do školy a říkal jsem si, že tě možná potkám, ale chyběl si.“

Ta noc mě sebrala a dostal jsem horečku, týden jsem s ní ležel doma. „Je to dávno. Nepřemýšlej nad tím.“

„Bral jsem tě jako přítele a tohle se přátelům nedělá. Leží mi to pořád v hlavě.“

S přáteli se nechodí ani na rande a zvláště ne z lítosti. „Zapomeň na to.“

„Dobře. Zůstaneme přáteli?“

„Sbíráš hlasy na příští volby to univerzitního senátu?“ ušklíbnu se.

Zasměje se. „Ne. Opravdu bych byl rád, kdyby se to mezi námi urovnalo a vycházeli jsme spolu.“

Přikývnu ze slušnosti, sice se mi líbí, ale netoužím po tom být v jeho blízkosti. Tak proč se chovám slušně? Výchova. Nebo se jen vymlouvám. V bazénu mi dělalo dobře, když se na mě díval.

„Opravdu si se změnil. Vypadáš dobře a ztratil si plachost a nesmělost.“

„Byl jsem ještě dítě.“

„To ano. Teď už ne,“ řekne zamyšleně.  

„A než se naděješ, budeme oba staří dědkové,“ mrknu na něj. Zatváří se trochu překvapeně, ale potom se usměje. „To ano, ale trochu předbíháš.“

„Nemohl jsem si po těch úvahách o mé přeměně v dospělého pomoc.“  Za námi se ozvou kroky a potom někdo vykřikne Adrianovo jméno. Otočíme se. Adrianův kamarád, který s námi chodí na plavání. Dnes se ale přidal k druhé skupině, kde chybělo dost lidí. Vůbec se jim nedivím.  Začne se s Adrianem bavit o škole a mě ignoruje. To mi nevadí, ale nemám rád, když někdo tak neurvale zasáhne do cizího rozhovoru a ani se neomluví. Začnu si ho prohlížet a čekám, až si toho všimne.

     „Proč na mě tak koukáš?“ oboří se na mě.

„Víš, že se podle krku prý dají poznat některé věci? Někde jsem četl, že ti, kteří ho mají dlouhý a tenký, v posteli za nic nestojí. Nikdy jsem neviděl tak tenký krk, jako máš ty. Možná je to něco podobného jako s velikostí nohy.“ Tuhle hru už jsem jednou vyzkoušel a fungovala bezvadně stejně jako teď. Zrudne a evidentně neví, jak by měl zareagovat. Škoda, že v tu chvíli dojdeme do školy. Chvatně Adrianovi řekne, že spěchá a uvidí se později, a rychlým krokem zamíří pryč.

„Opravdu si se hodně změnil,“ okomentuje to Adrian.

„To víš. Zkušenosti. Taky musím běžet. Měj se.“

 

***

 

     Můj pokleslý žert Adriana možná vyděsil. Po zbytek týdne jsem ho nepotkal, ne že by mi to vadilo, a nepřijde ani na další plavání. Jeho problém. Nemá mít za kamarády blbce. Ne, vážně si nemyslím, že by se vyhnul plavání kvůli mně, na to jsem mu dost ukradený.

     Jeho kamarád se zřejmě natrvalo odstěhoval ke druhé skupině a ani se pro jistotu nepodívá mým směrem. Nepřipadám si ochuzený.

     Zatímco plaveme další úmorná kola, přemýšlím o včerejším rozhovoru s mamkou. Její schůzka se vydařila a právě včera se konala druhá. Po návratu se rozplývala nad Pavlem a nadhodila, že bych si měl taky někoho nalézt. Uraženě jsem jí odpověděl, že nemůžu vědět, jestli někoho nemám. Podívala se po mně typicky žensky nevyzpytatelně. Když už začíná s mým seznamováním i moje matka, je to vážné. Asi bych s tím fakt měl něco dělat.

 

***

 

     „Ahoj, máš tady volno?“ zvednu hlavu. Proč, proč, proč? Většina přednášek a cvičení končí na dvanáctou, takže ještě hodně stolů zůstalo neobsazených a stejně si potřebuje sednout zrovna sem. A kdyby to byl aspoň někdo jiný, ale ani to ne. Adrianův přítel. To mám radost. Naštěstí jsem už skoro dojedl. Přikývnu.

     „Ty jsi Štěpán, že? Adrian mi o tobě vypravoval. Já jsem Adam.“ No, to bych rád vědět co. Doufám, že jen nějakou společensky únosnou verzi.

„Těší mě.“

„Říkal mi, jak si naložil s Michalem. Nikdo v ročníku ho moc nemusí, skoro s nikým se nebaví, protože jsme pro něho moc blbí kromě Adriana, takže o to víc mě to pobavilo.“

Usměju se a pokrčím rameny. Původně jsem měl v úmyslu s ním moc nemluvit, ale přemůže mě zvědavost. Už zase. „Adrian plavání nechal?“

„Ne, byl na čtrnáct dnů v zahraničí, zítra by se měl vrátit.“

„Aha.“

„Jak se ti tady líbí?“

Na chvíli mám pocit, jako kdyby se čas vrátil zpět a já znovu seděl v jídelně na střední a díval se na Adriana naproti sobě. Rychle ten přízrak zaženu. „Docela ano. Čekám, jaké budou zkoušky.“

„V pohodě, uvidíš. Navíc tady máš i přítele, takže si pomůžete.“

Honem nevím, koho myslí, potom mě trkne, že Ondru.

„On sem nechodí, jenom se sem chtěl podívat.“ Asi si myslí, že spolu chodíme. Mám to napravit? Zatím ne. Už jen proto, že mi ta věta přišla jako nenápadná otázka, aby zjistil, jak se věci mají. Možná jsem se ještě neoklepal z podezřívavosti vypěstované v klubech, kde se těmito jen tak utroušenými větami zjišťoval potenciální zájem druhé strany. Proč by to ale dělal Adam? 

     Chvíli oba v tichosti jíme. „Neviděli jsme se v nemocnici?“ zeptá se náhle.

Zvolím taktiku krátkodobé paměti. Nemusí vědět, že si ho pamatuju. „Kdy?“

„Šel jsem s babičkou a ty jsi seděl na lavičce.“

„To je možné, měl jsem tam brigádu.“ Tak, ještě jedno sousto a mizím. Nemůžu říct, že by mě tenhle rozhovor bavil.

     „Můžu se na něco zeptat?“

„Přijde na to na co.“

„Adrian mi říkal, že se mu vyhýbáš. Proč?“

„Proč bych ho měl vyhledávat?“

„Prý si do něho byl na střední zamilovaný.“

No, to mě potěšil. „I kdyby ano, tak ti do toho nic není. O Adriana zájem nemám a plést se mezi vás nebudu. Žádný strach.“ Předpokládám, že o to mu jde. Jinak by nevytahoval minulost.

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. My jsme spolu sice chodili, ale nebylo to ono.“

Tenhle rozhovor trval už moc dlouho. „Musím jít. Za chvíli mi začíná přednáška. Měj se hezky a pozdravuj Adriana.“

 

     Pospíchám do posluchárny. Před budovou uvidím postávat hlouček kuřáků a kousek od nich blíž ke dveřím hnědovlasého kluka s náušnicí. Mám z toho divný pocit, který okamžitě zavrhnu jako blbost.

Když ho obcházím, odhodí cigaretu, ze které zbývala ještě polovina. Vstoupím dovnitř, vyběhnu schody a vejdu do posluchárny. Najdu si místo ve své oblíbené páté řadě. Ani moc blízko, ani moc daleko. Hnědovlasý se objeví hned za mnou a zamíří si to do mé řady. Divný pocit se rázem vrátí.

     „Můžu si přisednout?“ zeptá se.

Bez nadšení přikývnu. Tuším problémy.

„Jsem Ivan.“ To se k němu hodí, vypadá jako Rus. Mohutný s hranatou tváří. Vždycky jsem si tak Rusy představoval, ani nevím proč.

„Štěpán.“ Na okamžik mě napadlo, že mu řeknu smyšlené jméno, ale zase tolik nás do ročníku nechodí, takže je docela velká možnost, že nakonec by se mé pravé jméno stejně dozvěděl a jen by to vzbudilo otázku, proč jsem lhal.

„Hele, ty chodíš do gay baru, že jo?“ řekne důvěrně.

„Ne.“ Chodil jsem.

„Myslím, že jsem tě v jednom viděl.“

„Musel sis mě s někým splést.“

„Nejsi typ, který by člověk hned zapomněl.“

No, to mám radost. Pokrčím rameny.

„Ale kluci tě zajímají,“ řekne s až trochu oplzlým úsměvem. Nelíbí se mi to jeho vlezlé chování. Nerad lžu, ale někdy je to lepší. „Ne. Musíš si mě s někým plést.“

Trochu znejistí. „Vážně?“

„Ano. Už na mě jednou křičel nějaký kluk cizím jménem. Pokud tu chodí můj dvojník, byl bych raději, kdyby vedl méně společenský život, tohle je dost obtěžující.“

„Aha. Tak to jsem se asi fakt spletl. Sorry, jdu si ještě zakouřit.“

Uf. Aspoň že mě napadla ta historka s dvojníkem. Snad jsem se ho zbavil, ještě že jsem mu nelhal se jménem, až by na to přišel, tak by mu možná docvaklo, že jsem si vymyslel i to ostatní.

     Posluchárna se začíná pomalu zaplňovat. Zrovna když přemýšlím, jestli si nemám přesednout, kdyby se chtěl Igor vrátit, zeptají se dvě holky, jestli mám vedle volno. Rád přikývnu. Věci si tady nenechal, tak co. Holky probírají studijní materiály, pokusím se k nim přidat, takové informace se vždy hodí. Ochotně mě zapojí do debaty. Ivan se naštěstí neobjeví.

 

     Později, když se vracím domům, přemýšlím, jestli se ukáže, že lež má opravdu krátké nohy, nebo to vyjde. Kdyby jich, zatraceně, nebylo tolik. Aspoň že všichni neznají moje pravé jméno. Někteří ho ani znát nechtěli, jiným jsem řekl vymyšlené, když se mi zdálo, že by mě pak mohli chtít ještě hledat. Ale pořád zbývá zbytek, ne zrovna malý, který ho zná, protože jsem si s tím zase tak velkou hlavu nedělal.   

     Mám docela dobrou představu, co Ivan chtěl. A i po tak dlouhé době bez sexu, mě ta možnost vůbec neláká. Navíc ta chvíle, kdy mě poznal… No netoužím si ji zopakovat. Nezbývá než doufat, že ostatní mají kratší nebo horší paměť.

 

    Během středečních a čtvrtečních přednášek si mě Ivan vůbec nevšímá a já doufám, že to tak i zůstane.

 

***

 

     V pátek narazím v jídelně na Adama a Adriana. Než stihnu předvést divadlo, jak se dívám na vývěsku s denním menu, nic si nevyberu a odejdu, Adam si mě všimne, kývne a ukáže na prázdnou židli. Pořád ještě bych mohl tu komedii zrealizovat, ale už by to bylo hodně nápadné. Nechce se mi k nim. Jsem naštvaný na Adriana, že o naší minulosti vypravoval Adamovi. To člověka vyloženě potěší, když mu hodně nepovedenou první lásku připomene někdo cizí. Na druhou stranu, když je budu ignorovat, jenom potvrdím, jak mě to štve a to nechci. Co jsem si navařil, to si dnes budu muset sníst.

 

     Adrian vypravuje o svém pobytu v zahraničí, tak poslouchám, věnuju se svému talíři a do debaty se nemíchám. Na zítřek jsem Ondrovi slíbil výlet. Musím vymyslet, kam ho vezmu. Poslední dobou se necítí, takže raději jen někam po městě. Možná botanická?

     „Štěpáne?“ osloví mě Adam. Tázavě se na něho podívám. „Jsi zticha.“

„Zamyslel jsem se.“

„Už jsi myšlenkami u víkendu?“

„Ano.“

„Co máš v plánu?“ vmísí se do rozhovoru Adrian.

„Nevím. Zrovna jsem se nad tím přemýšlel.“ Nemám chuť jim vypravovat o svých plánech.

„Chceme se jet podívat na Hlubokou, pojeď s námi,“ řekne Adam.

„Děkuju, ale slíbil jsem kamarádovi, že ho vezmu na výlet.“

„Může jet taky.“

„Myslím, že nebude chtít jet daleko. Spíš jen něco po městě.“

„Tak dobře.“ Adam vezme z batohu kus papíru a napíše na něj číslo. „Tady máš můj mobil, kdyby sis to rozmyslel, dej vědět.“

„Díky.“ Jsem si jistý, že si to nerozmyslím.

 

***

 

     „Víš určitě, že jsi nechtěl jet s nimi?“ zeptá se Ondra, když mu cestou do botanické vypravuju o Adrianovi a Adamovi.

„To teda vím,“ odpovím a asi už po sté se zamyslím, proč mě Adam tak nadšeně zval a opět mě žádné rozumné vysvětlení nenapadne.

„Takže Adam tvrdil, že spolu nechodí?“

„Prý ne, ale chovají se tak. Jsou téměř všude spolu,“ odpovím.

„To nemůžeš vědět.“

„Obvykle je spolu potkám.“

„Oni nás dva taky viděli spolu, a jestli i slyšeli, tak mají větší důvod si myslet, že spolu chodíme. Sám si mi před chvílí vypravoval, že si to Adam asi myslí. A není to pravda.“

„Tím mi chceš tvrdit, že se jedná jen o schodu okolností?“

„Proč ne? Kdybychom chodili na stejnou školu, tak bychom se vídali taky častěji.“

„Možná. Ale stejně mi přijdou jako pár.“

„Mimochodem proč si neřekl Adamovi pravdu o nás dvou?“

„Nemám rád tyhle nenápadné, zvědavé věty, většinou na ně neodpovídám a nejspíš taky proto, abych Adrianovi dokázal, že nejsem ten outsider, kterým jsem býval, Adam mu o našem setkání určitě pověděl.“

Ondra se zasměje. „Štěpáne, podívej se do zrcadla, ty outsider určitě nejsi. Navíc se umíš chovat. Vždyť i mně jako kamarádovi si věnuješ víc, než se mi kdy věnoval některý můj přítel. Jo, já vím, že jsem si zrovna nevybíral. Ale prostě chci říct, že ten, kdo by s tebou chodil, by to docela vyhrál.“

„Možná, pokud by se neobjevila moje minulost, potom by to dotyčný třeba viděl jinak.“

„Každý má nějakou minulost. Zapomeň na to.“

„Snažím se, ale vždycky mi ji něco nebo spíš někdo připomene.“ Řeknu mu o Ivanovi.

     „No, znáš mě. Já bych si s tím starosti nedělal, ale chápu, že balení chlapů po gay barech zrovna není nejlepší vizitka. Sám si ale řekl, že od té doby s tebou nemluvil. Možná opravdu věří tomu, že se spletl.“

„Jo, ale pořád z toho mám takový divný pocit. Ani nevím proč. Jasně, nechci, aby moje minulost byla veřejně známá, ale zase o tolik mi nejde. Nemám na škole nikoho, u koho by mi vadilo, kdyby se kvůli tomu ke mně obrátil zády.“

„A co Adrian?“

„Adrian je minulost. Líbí se mi, přiznávám, ale nejsem do něj bláznivě zamilovaný jako dřív.“

„Ale udržuješ kvůli němu tu fámu o nás dvou.“

„To je mužská ješitnost.“

„Přemýšlel jsi o tom, že je sám, líbí se ti a řekl, že až jednou budeš mít více zkušeností, tak možná? Teď už bys v posteli nepropadl.“

„Ne, o tom jsem nepřemýšlel, nemá o mě zájem.“

Ondra protočí oči vzhůru. „Víš, čekal bych, že po tom všem dokážeš zjistit, jestli o tebe chlap stojí lépe, než že si to jen řekneš a tvrdíš si to pořád dokola. Když přijde na Adriana, tak máš v sobě blok a začneš se chovat jako panic. Ale dobře. Nezdá se ti Adrian, tak co Adam?“

„Adam?“

„Jo, vypadá dobře, a jak to popisuješ, chová se k tobě hezky.“

„To nestačí.“

„Nevíš, co chceš. Dva nádherní chlapi se ti producírují před nosem a ty s tím nic neděláš.“

„No možná proto. Mám pocit, že jsou až moc dokonalí.“

„Jo, já si taky vždycky myslel, že ten, co s ním zrovna sem, je dokonalý a jaký mám štěstí. Nakonec jsem zjistil, že k dokonalosti mají daleko a skončil jsem, jak jsem skončil. Můžu si za to sám, nesvaluju to na ně, ale zkus se na to podívat tak, že je třeba vidíš lepší, než ve skutečnosti jsou.“

„Nechme to být.“

„Jen na chvíli. Nemůžeš být pořád sám jako kůl v plotě.“

„No jo.“

 

     V botanické se nám oběma líbí a zdržíme se docela dlouho. Ondra se dnes cítí lépe, tak vyrazíme ještě na procházku.

     „Hele, nejdou támhle tvoje dvě Áčka?“ zeptá se Ondra a ukazuje kamsi napravo. Podívám se tím směrem. Teprve teď mi dojde, že v této čtvrti Adrian bydlí. Fakt jsem idiot. Vůbec jsem si neuvědomil, že tehdy, když jsme jeli k němu, jsme míjeli botanickou a mě napadlo, že bychom tam mohli někdy zajít. Kdybych si na to vzpomněl, neprocházel bych se tady. Ale stejně. Po čtrnácti dnech klidu na něj teď pro změnu musím narazit na každém rohu. Smůla. Škoda, že nezůstal v tom Švýcarsku déle.

     „Jo, jdou.“

„Měl bys je pozdravit.“

„Proč jen já?“

„Protože nechci komplikovat situaci a koukej se přiznat, že spolu nic nemáme.“ Neodpovím mu, protože Adam a Adrian by nás už mohli slyšet.

   

     „Docela si to vychytal. Nepodívali jsme se na otvírací hodiny a zrovna dnes mají zavřeno kvůli filmovému natáčení, takže jsme zase jeli domů,“ řekne Adam, když se pozdravíme. „Co vy tady?“ Zajímalo by mě, jestli si pamatuje, že jsem při obědě mluvil o kamarádovi a pokud ano, jestli to vezme tak, že jsme s Ondrou skutečně jen kamarádi, nebo si bude myslet, že jsem nechtěl přiznat přítele.

„Byli jsme v botanické a šli jsme se ještě projít,“ odpovím.

„Nepředstavíš nám svého přítele?“ zeptá se Adrian.

„Já jsem Ondra a nejsem jeho přítel, ale jen kamarád,“ ozve se Ondra sám. Podrazák.

„Těší mě, já jsem Adrian a on Adam.“

„Taky mě těší, už jsem o vás slyšel.“

„Kam máte namířeno?“ Adrian směřuje svou otázku na Ondru, zřejmě ho pokládá za lepší zdroj informací.

„Já domů, ale Štěpána vám klidně půjčím. Poslední dobou žije samotářsky a potřebuje společnost.“ Zastrašuju Ondru pohledem, ale nic si z toho nedělá.

„Tak s námi pojď večer,“ obrátí se na mě Adrian, „v jednom hudebním klubu vystupují naši přátelé, hrají opravdu dobře.“

„Děkuju za pozvání. Uvidím, jak mi to vyjde.“ Rozhodl jsem se nepoužít výmluvu, že už něco mám, protože Ondra by se mohl zeptat co. Adrian mi ještě řekne adresu a rozloučíme se.

    

     „Jsou milí oba dva. Jen si musíš jednoho vybrat,“ prohlásí Ondra, když se dostaneme mimo doslech.

„Dík. Tobě už nic neřeknu.“     

„Netrucuj, potřeboval si trochu pomoct.“

„Nepotřeboval. Ne s nimi.“

„No dobře, tak se nezlob.“

Přikývnu jen proto, že vypadá opravdu unaveně.

 

     Po večeři se natáhnu v obyváku, který zároveň slouží jako mámina ložnice. Má zase noční. Zapnu si televizi, problikávám programy, ale nikde nic zajímavého nedávají. Nudím se. Někam bych vyrazil. Ale kam? S Adrianem a Adamem ne. Kromě pocitu, že jim dělám křena, si s nimi navíc připadám jako děcko, které někam vzali dva starší bráchové. Do žádného gay klubu taky nejdu. Natáhnu se pro mobil, který jsem si položil na stolek, a zkusím napsat pár kamarádům. Třeba mají lepší program. Chvíli čekám, než začnou chodit esemesky zpátky. Jeden odjel na víkend s přítelkyní, dva jsou na festivalu, kdo ví kde, jeden má rande. Otráveně se chystám odložit telefon, když zazvoní. Neznáme číslo. To bude omyl. Minule ze mě nějaká paní páčila příjmení a nemohl jsem jí vysvětlit, že když se jedná o omyl, tak se jí představovat nebudu, nutně potřebovala vědět, kam se dovolala. Nakonec jsem jí to položil. Že bych stál o něco podobného, to zrovna ne, ale člověk nikdy neví. Vezmu hovor.

     „Prosím?“

„Ahoj, tady Adrian.“

Má mé číslo? No jo, dával jsem mu ho před tou neslavnou schůzkou, ale předpokládal jsem, že už ho dávno smazal. On mi tehdy své nedal, mrzelo mě to, ale za žádnou cenu jsem si nechtěl přiznat, že to něco znamená. Hm, asi bych raději neodbytnou paní.

„Ahoj.“

„Půjdeš s námi na ten koncert? Vezmeme tě autem, jestli chceš.“

„Asi ne. Jsem unavený.“

„Štěpáne, vymlouváš se. Sledoval jsem tě u botanické. Už tam si se rozhodl, že nepůjdeš. Proč?“

Zapomněl jsem, jak moc dobře mě znal. Tehdy mi to imponovalo. Teď z toho nadšený nejsem. Co mu na to mám říct? Třeba pravdu? „Nejsem zrovna šťastný, že jsi Adamovi vypravoval, jak jsem to tebe byl zamilovaný. Trocha taktu by neuškodila.“ Původně jsem to sice nechtěl tak vychrlit, ale co.

„Omlouvám se. Řekl jsem mu to v době, kdy jsem tě už rok neviděl. Nejmenoval jsem tě, pouze jsem mu vypravoval, že se do mě na střední zamiloval jeden kluk. Plácnul jsem to bez rozmyšlení. Když jsem se před Adamem zmínil, že se známe ze střední, odvodil si to sám. Chápu, že to bylo nepříjemné, ale Adam to dál vypravovat nebude a sám si řekl, že je to minulost. Zapomeň na to a já se ještě jednou omlouvám.“

„Dobře.“ Stejně mě to štve.

„Pojď s námi. Ber to jako součást omluvy.“

Povzdechnu si. „Dobře.“

Ještě se domluvíme, kde a kdy se sejdeme.

     Minulost. Opravdu je to minulost? Ondra si myslí, že ne. Já nevím, i když nahlas namlouvám sobě i Ondrovi opak. Doufám, že ano. A proč jsem souhlasil? Hm, nějak to společensky vyplynulo.