4. část

     „Mohl jsi vzít i Ondru,“ řekne Adam po chvíli jízdy. Adrian, který řídí, má pevně stisknuté rty, což znamená, že o něčem přemýšlí, to si dobře pamatuju.  

„Má něco jiného.“ Nebudu jim vypravovat o tom, že Ondra byl rád, když se dostal domů a zajímalo ho jen to, že si může lehnout. Příště na něj musím dát větší pozor.

„Aha.“ Adrian se na mě podívá ve zpětném zrcátku, ale rychle zase obrátí pozornost k silnici. Adam převede řeč na něco jiného a dál bavíme o nepodstatných věcech, abychom nejeli v naprostém tichu. Dobrý začátek večera. Možná bych si měl nechat vysadit, jen mě nenapadá nic na, co bych si náhle vzpomněl, a musel se tím bezodkladně zabývat.  

    

     Adrian zaparkuje před klubem, aniž by za celou dobu promluvil. Marně přemýšlím, proč si dal takovou práci, aby mě dostal ven. Možná právě proto, aby nemusel mluvit? Při nedostatku logických odpovědí, aspoň jedna praštěná. No co, přinejhorším to nebude první večer, u kterého budu rád, až skončí.

 

     Samotný koncert se mi líbí. Hudbě nerozumím, ale mám ji rád a brzy mi zlepší náladu.

     Když začne přestávka, zvednu se, abych zašel k baru pro něco k pití. Adam se zapovídal se známými u vedlejšího stolu a Adrian je poslouchá. Zeptám se, jestli něco nechtějí. Adam poprosí o víno a Adrian prohlásí, že půjde se mnou.  

 

     „Tak co?“ obrátí se na mě Adrian, když stojíme ve frontě u baru.

„Jsou dobří.“

Přikývne a než stačí něco odpovědět, barman se zeptá, co si dáme. Já jen něco nealko. Ne, že bych byl abstinent, ale když jsme přišli, měli jsme s Adamem sklenici vína. Adam mě přesvědčil, že mi bude chutnat, v tom se nespletl, a navíc jsem tu cestu potřeboval něčím zapít. Muselo být i dost silné, protože ta jedna sklenka stačila, aby se mi trochu točila hlava. Nemíním si uříznout před těma dvěma ostudu. Objednám si džus.  

„Nic jiného nechceš?“ zeptá se Adrian.

„Ne, to víno mi stačilo. Co to vůbec bylo?“

„Portské. Adam pochází z Moravy. Jeho rodiče mají malé vinařství. S ním špatné víno neochutnáš.“ Hm, možná i Adam potřeboval plodný rozhovor z auta zapít něčím silnějším, ale tvrdý alkohol si raději nechal na později, kdyby se situace ještě „vylepšila“? Vtipná teorie. No, ale na druhou stranu, to pro Adama muselo být taky nepříjemné snažit se bavit někoho, koho pořádně nezná a hlavně koho ani nepozval.

„Znáte se dobře, že?“

„Ano, seznámili jsme se v prváku. Rok jsme spolu chodili, ale zjistili jsme, že je to spíše přátelství než vztah a nechali jsme to tak. Mimochodem, překvapilo mě, že si rozumíš s Ondrou. Na střední ses podobných typů dost stranil.“

„Na střední jsem podobné typy vůbec neznal. S Ondrou se dobře povídá.“

„Aha. Jsi sám?“

„Ano.“

„A hledáš někoho?“

„Ne.“ Barman před nás postaví pití.

„Proč?“

„Zatím nechci.“ Konec výslechu, je čas mu to trochu vrátit. „Taky si mě docela překvapil, když jsem tě viděl s Adamem. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli tě kluci vůbec zajímají.“

„Klamu tělem.“ Zasměje se a pak zvážní. „Na střední jsem si sám nebyl jistý.“

Přikývnu a nic k tomu nedodám.

     Vrátíme se zpět k našemu stolu a Adam se uměje, když nás uvidí. Opravdu vypadá dobře. Má téměř černé vlasy a tmavé oči, podobně výraznou tvář jako Adrian i postavou se jeden druhému podobají. Hodí se k sobě. Adrian tvrdil, že se k sobě chovali spíše jako přátelé, ale mně zase jen jako přátelé nepřijdou.

     Začne druhá část koncertu. Adrian s Adamem spolu občas něco tiše prohodí, aby nerušili ostatní. Ať už mezi sebou mají cokoli, přátelství jim trochu závidím. Mám řadu kamarádů, ale žádného přítele.  Ondru beru za svého nejlepšího kamaráda, ale ne přítele. Jeho zájem se točil hlavně kolem mužů, a když s někým chodil, šlo kamarádství stranou. Dá se to pochopit, přesto mezi námi zůstal trochu odstup podpořený i tím, že ne ve všem si rozumíme. Nerad to sám sobě přiznávám, ale nejblíž mi byl svého času Adrian a to bez ohledu na city. S ním jsem si rozuměl. Možná si opravdu potřebuju někoho najít. A možná ne.

 

***

 

     Spěchám ulicí. Dopoledne jsem dostal esemesku od Adama, ve které mě zval na výstavu obrazů. Přiznal jsem se, že o výtvarném umění nic nevím, a on odpověděl, že mi vysvětlí vše, co budu chtít. Protože včerejší večer nakonec nedopadl tak špatně, souhlasil jsem. Taky tomu přispěla skutečnost, a to spíš víc než míň, že jsem neměl co dělat.

     Adam postává před galerií. Usměje se a pozdraví. „Tak pojďme,“ vybídne mě.

„Adrian s tebou není?“ Vůbec mě nenapadlo, že by Adam mohl přijít sám. Spíš jsem počítal s tím, že když si vedle nich budu připadat jako křen, tak prostě odejdu.

„Ne, měl jiné plány a hlavně ho výtvarné umění moc nezajímá. Proč se ptáš?“

„Aha. Jen, že jsem si vás dva zvykl vídat společně.“ Jsem docela rád, že tu není, ani nevím proč.

„To říká hodně lidí. Možná by nám prospělo, kdybychom oba trávili více času i s někým jiným.“

Nevím, jak to myslí, ale nemám důvod se vyptávat. Přikývnu a přemýšlím, jestli prostě patřím do skupiny s názvem někdo jiný, nebo si mě Adam vybral z jiného důvodu. To první mi moc nelichotí, tomu druhému pro změnu příliš nevěřím.

 

     Adam dodrží slib a trpělivě zodpovídá moje otázky. Obdivuju jeho vědomosti. Kdybych sem šel sám, asi by to na mě tolik nezapůsobilo, ale díky informacím od Adama a jeho nadšení pro umění se mi tu líbí. Než se naděju, dostaneme se k východu. Škoda.  

     Když se venku rozloučíme a odcházím domů, docela lituji, že výstava nebyla rozsáhlejší.

 

     Cestou domů se vrátím k myšlence, proč Adam pozval zrovna mě. Nakonec to uzavřu s tím, že zřejmě nikoho jiného neměl po ruce. Poté mi vrtá hlavou jeho věta, že by on i Adrian měli trávit více času s jinými lidmi. Přijde mi to celkem zajímavé, protože jim v tom přece nic nebrání. Pokud spolu nechodí. Kdo ví, třeba se s tím prostě nechtějí chlubit. Ne všichni mají pro menšinu pochopení a při jejich ambicích jim na mínění ostatních musí záležet. Nebo spolu prostě opravdu nechodí, ale mají mezi sebou něco jiného. Poučen z Ondrových vztahů, vím, že chození může mít mnoho variant a co je pro jednoho vztah, pro druhého už ne.

     No, když se to vezme kolem a kolem, já jsem sice sám, ale normálně sám, oni dva to mají mezi sebou až moc komplikované. Nic člověka nepotěší tolik jako vědomí, že i ostatní mají do normálu dost daleko. Ale nakonec, kdo dnes může definovat normálnost? To znamená, že navzdory tlaku okolí, nemusím nikoho hledat. Když si člověk umí věci vysvětlit, hned se mu žije lépe. Ale musí tomu taky věřit. Takže smůla.

 

***

 

     „Jaký byl víkend?“ zeptá se Adrian. Právě se vracíme z plavečáku do školy.

„Fajn, v sobotu jsem byl na výstavě a neděli jsem prolenošil. Co ty?“

„V sobotu jsme měli rodinou oslavu a neděli jsem strávil podobně jako ty. Na jakou výstavu si šel?“

„Adam mě pozval na výstavu obrazů.“

„Říkal mi, že půjde, ale nezmínil se, že s tebou.“ Přijde mi, že z toho nemá radost. Hm, já docela ano.
„Možná se rozhodl až na poslední chvíli.“ Mám trochu černé svědomí ze své škodolibosti, proto budu hodný a odpustím si poznámku, že neměl nejspíš důvod mu o tom říkat.

„Možná. Líbilo se ti tam?“

„Ano.“ Zase tak hodný nejsem, abych dodal ještě něco víc. Evidentně má ještě něco na jazyku a neví si s tím rady. Naštěstí pro něho přicházíme ke škole. Jedna dívka postávající v hloučku před branou do areálu na Adriana zavolá. „Promiň, musím s nimi něco probrat.“ Nebo získat čas a něco si promyslet. Doplním v duchu.

„Jasně, měj se.“

„Ty taky.

     Kručí mi v břiše a tak v dobré náladě zamířím do jídelny. Žárlí Adrian na Adama? Skoro to vypadá, že ano. Možná to mezi nimi ukončil Adam a Adrian se s tím pořád nevyrovnal. Už jsem jako Ondra. Ten taky vymýšlí pořád nějaké teorie. A proč jsem z toho měl radost? Protože mě štve, že se motá kolem někoho jiného. No, o tomhle přemýšlet nechci. Kazilo by mi to náladu. Prostě za to může uražená pýcha, že mě kdysi odmítl. Tak. To zní dobře a přijatelně. Zůstává ještě záhada telefonního čísla. Měl jsem za to, že mu ho musel dát Adrian, ale když ani nevěděl, že mě Adam chce pozvat, nedává to úplně smysl. Škoda, že jsem si na to nevzpomněl dřív a nezeptal se Adriana.

     Od jednoho stolu na mě zamávají Kamila s Evou. Holky, se kterými jsem se seznámil tehdy po rozhovoru s Ivanem. Od té doby se spolu bavíme. Tématy se držíme školy. Nebo spíš jen já. Zvláště Kamila se snaží rozhovory stočit na osobnější témata, ale zatím se tomu úspěšně vyhýbám.  

     Poklábosíme všechen čas až do začátku přednášky.

 

***

 

     Večer zavolá Ondra.

„Mám pro tebe kluka,“ vychrlí ze sebe místo pozdravu.

„Žádného nechci.“

„Bude se ti líbit.“

„Nebude a kde si k němu přišel?“

„No, nudil jsem se, tak jsem si procházel profily na seznamce. Jeden jsem ti poslal na mail, aspoň se na to podívej.“

„Když se podívám, tak mi s tím dáš pokoj?“

„Slibuju.“

„A jak se máš?“

„Nudím se.“

„To už si říkal.“

„Ještě se zlobíš kvůli tomu minule?“

„Už bych na to zapomněl, kdyby si dnes nezačal s dohazovací akcí.“

„Ale neměl bys být sám.“

„Až budu chtít, někoho si najdu.“

„Dobře, ale mezitím se podívej na ten profil.“

„Ondro!“

„Už budu končit, měj se.“

     Co mi to poslal? Zrovna sedím u notebooku, přihlásím se na mail a kliknu na odkaz ve zprávě. No… seznamování podle Ondry. Hodně obnažených fotek, nechybí velikostní informace o intimních partiích, oblíbená pozice při sexu a až úplně dole malým písmenem koníčky, které neznámý ani nevyplnil. Stránku zavřu a email smažu. Nějak z toho na mě dýchla minulost, i když jsem na takové seznamovací portály nikdy nechodil. Zazvoní telefon. To je určitě Ondra. V duchu si sestavuju kousavý proslov na téma nechtěných dohazovačů, zatímco rychle sahám po mobilu.

„Ano?“

„Ahoj.“ Sakra. Adrian. Příště se nejdřív podívám na displej, než budu splašeně zvedat telefon. Proč volá? Že už by se rozmyslel?

„Ahoj.“

„Máš čas?“

„Jo.“

„Pojď chvíli ven. Potřebuju se tě na něco zeptat.“

„Dobře. Kde se sejdeme?“

Navrhne autobusovou zastávku nedaleko od nás.

 

     Zatímco na něho čekám, přemýšlím, o čem chce mluvit. Možná dostanu přednášku, jak si nemám všímat Adama? Ale to mi k němu nesedí. Nebo se nudí a chce si jen popovídat? Třeba o něm a Adamovi. Tak to bych zrovna nemusel. Než vymyslím další možnost, zastaví přede mnou jeho auto.

  

     „O co jde?“ zeptám se zvědavě, když k němu přistoupím.

„Vydrž. Zajdeme do parku.“

No dobře. Jak chceš.

 

     „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli s tebou mluvil Adam o sobě a o mně,“ řekne, když vejdeme do parku.    

„Jen, že by možná bylo lepší, kdybyste každý trávil více času s jinými lidmi.“

„Jak to myslel?“

„Nevím, neptal jsem se. Nic mi do toho není.“ Ale taky by mě to zajímalo.

„A něco dalšího?“

„Pak už jsme mluvili jen o obrazech a jejich autorech. Proč?“

„Poslední dobou se chová jinak. Když se zeptám, tvrdí, že se nic neděje. Napadlo mě, jestli v tom někdo není.“

„Aha. Potom tvou otázku moc nechápu. To by nemluvil o tobě, ale o někom jiném, ne?“

„No, myslel jsem si, jestli nemá pocit, že mu stojím v cestě.“

„A nezjišťuješ tu spíš náhodou, jestli tím někým nejsem já?“

Překvapeně se na mě podívá. V dobách, kdy jsme se znali, bych se ho na takovou věc nikdy nezeptal, takže ten údiv celkem chápu.

„Napadlo mě to, ale říkal jsem si, že tě příliš nezná.“

Vida. Trefa. „A nevrtá ti to hlavou nějak moc, když jste jen přátelé?“ Vím dobře, že se mu těmi nepříjemnými otázkami mstím za to, že tady nejde o mě, jak bych chtěl, ale jen o něj a Adama a případně způsob, jak mě dostat ze hry.

„Nechci ho ztratit. Došlo mi to až teď.“

„To si budete muset vyřešit mezi sebou.“

„Já vím. Neber to tak, že bych ti kluka jako Adam nepřál.“

„Přál, ale ne Adama. Je mi to jasné.“

„Nezlobíš se?“

„Když se ptáš, tak bych asi měl, i když jsem od tebe nic jiného nečekal. Musím jít. Měj se.“

 

     Procházkou se vracím domů. Jestli se prý nezlobím. Zatraceně. Jasně, že jo. Připadám si využitě. Největší vztek mám ale na sebe. Proč jsem za ním vůbec lezl? Protože jsem od něho přece jen čekal něco jiného, i když jsem si to ani neuvědomoval, a to mě štve ze všeho nejvíc.

     Než dojdu domů, trochu vychladnu. Napadlo mě zkusit něco na Adama, ale pak jsem si řekl, že nepotřebuju Adrianovi nic dokazovat. Kašlu na ně.

 

***

 

     Zamávám ještě Evě a Kamile a vydám se domů. Po několika docela chladných dnech se opět oteplilo a dokonce nepotřebuju ani bundu. Nikam nespěchám, takže se rozhodnu jít pěšky. Kolem mě přejede auto se staženou střechou. Adrian. A vedle něho Adam. Nejspíš si uhájil své. Od rozhovoru v parku utekl týden a nepotkal jsem je. Až teď. Adrian nepřišel ani na plavání. Nemyslím si ale, že kvůli mně.

     No, myslím, že potřebuju trochu rozptýlení. Napíšu Ondrovi, jestli se nechce projít. Chce.

 

***

 

     „Proč se tváříš tak kysele? Že by zase tvoje Áčka?“ zeptá se, když procházíme klidnými ulicemi mezi paneláky.

„Jo.“ Převyprávím mu ve stručnosti, co se dělo.

„Vykašli se na to. Někam si zajdi. Nemyslím, že bys musel s někým skončit v posteli, ale prostě se odreagovat.“

„A kam?“

„No jo. Počkej, něco mě napadlo. Jeden můj známý pořádá zahradní party a pozval mě. Co kdybychom tam zašli? Já bych šel, ale nechce se mi samotnému.“

„Nechce se mi odrážet balící útoky.“

„Třeba to nebude tak hrozné a vždycky můžeme odejít. Oba potřebujeme přijít na jiné myšlenky. Já doma jen přemýšlím, co bude dál, jestli má cenu začínat školu a podobně.“ Občas, když se v duchu ptám, proč o všem mluvím zrovna s lehkomyslným Ondrou, řekne něco, co mi to objasní. Jako teď.

„Tak dobře.“