5. část

     V pátek se loudám ze školy. Večer máme jít s Ondrou na zahradní party. Přemýšlím, jestli se mi tam chce. Moc ne. Ale potřebuju trochu rozptýlení. Prostě nemyslet na nic a jen se bavit pozorováním okolí.

     „Štěpáne!“ Otočím se. Adam.

„Ahoj.“

„Jdeš směrem k zastávce?“

„Ano.“

„Můžu kousek s tebou?“

„Asi by ses měl nejdřív Adriana zeptat, s kým se můžeš bavit.“ Nemůžu si tu kousavou poznámku odpustit, i když vím, že Adam možná ani za nic nemůže.

„Jak to myslíš?“

„Tak, že pak Adrian páčí z lidí, o čem s tebou mluvili, a vysvětluje jim, že o tebe má zájem on.“ No, mírně jsem to přibarvil, ale zase mi dělalo vyloženě dobře Adriana trochu shodit. Taková malá náplast.

„Nevím, co ti řekl, ale nemám s tím nic společného. Jsem rád, že jsi se mnou šel na tu výstavu, jinak trávím čas téměř pořád jen s ním. Potřebuju se dostat i do jiné společnosti a moc lidí neznám.“

Tím bych se mohl dát trochu obměkčit. „Dobře.“

„Řeknu Adrianovi, aby se nepletl do mých věcí.“

„Dělej, jak myslíš. Co se týká mě, chci mít od něho jen klid.“

Přikývne. Zazvoní mobil. Můj. Ondra.

„Ahoj, počítáš s tou party?“

„Ano, platí to, stavím se pro tebe v osm.“

„Dobře.“ Dám si mobil zpět do kapsy. „Promiň,“ řeknu Adamovi.

„Nic se nestalo. Plánuješ dnešní večer?“

„Ano, máme jít s Ondrou na jednu zahradní party.“

„Aha. Gay?“

„Ano.“

„Jaké to je?“

„Nikdy jsi na žádné nebyl?“

„Ne.“

„Tak pojď s námi. To máš lepší, než kdybych ti to teď dlouze popisoval.“ A Adrian mi může…

„Dobře.“

 

***

 

     Zahrada lehce praská ve švech. Ondra se na to hemžení dívá nadšeně, já lhostejně a Adam trochu vyděšeně.

      „Fajn, jdu pozdravit kamaráda, potom si vás najdu,“ řekne Ondra a zmizí.

Já zamířím ke stolu s jídlem. Doma jsme nic neměli a nechtělo se mi na nákup. Když o tom tak přemýšlím, nikdy před tím jsem nezažil party, na které by bylo i jídlo kromě velkého množství alkoholu všeho druhu, ale nejlacinější cenové kategorie. Ne, že bych si stěžoval. Na party jsem nechodil pít za cizí.

     Adam se drží za mnou. Někdo si nás prohlíží nenápadně, někdo naprosto otevřeně a vyzývavě. Adam představuje pro komunitu lákavou novinku. Kdysi jsem se styděl, ale už dávno mi to nevadí.

     „Proč se na nás tak dívají?“ zeptá se Adam, když se dostaneme ke dlouhému stolu s občerstvením.

„To je normální. Nevšímej si toho.“ Vezmu si jeden chlebíček a Adam se mezitím nesměle rozhlíží. Kousek od nás stojí hezký kluk, v ruce drží skleničku a pozoruje mě. Když se naše pohledy setkají, neznámý naznačí hlavou směr kamsi do zahrady. Zakroutím hlavou a otočím se od něho. Adam mě pozoruje. Evidentně moc zkušeností nemá, ale tohle musel pochopit každý. Obvykle se tváří klidně, teď má oči navrch hlavy. Přijde mi to legrační.

     „Kde ti kluci na tohle berou odvahu?“ zeptá se.

„Na co myslíš?“

„Dívat se tak... otevřeně na někoho.“

„Řekl bych spíš jednoznačně. Nemyslím, že by na tom bylo něco těžkého, nemusíš se zrovna dívat tak vyzývavě, pak ani neriskuješ, že někoho naštveš a taky to splní účel.“

Nesměle se usměje. „Neumím si to představit.“

„Tak sleduj. Vybereš si typ kluka, který pravděpodobně rád přebírá iniciativu. Například toho blonďáka támhle. Zachytíš jeho pohled a potom už je jedno, jak mu ukážeš zájem. Většinou stačí jen hned neucuknout očima, ale můžeš tomu pomoc i gestem nebo úsměvem. Prostě tím, co ti nejvíce vyhovuje.“

 „Zabralo to. Jde sem.“

„Ano, ale to jsem nechtěl. Pojď, ztratíme se v davu.“

 

     „Štěpáne, nenapadlo by mě, že něco takového umíš,“ řekne, když se dostaneme dost daleko.

„On umí hodně věcí a zvlášť trápit muže,“ ozve se kousek od nás Ondra.

„Nepřeháněj. Chcete něco k pití?“

„Já tam dojdu,“ nabídne se Adam. Ondra chce nealko kvůli lékům, Adam asi pro jistotu a já nemám na alkohol chuť, nebo aspoň ne na ten, který tu mají.

     Adam odejde a my s Ondrou pozorujeme dav. „Včera jsem si nějak z ničeho nic vzpomněl, jak jsme se seznámili,“ přeruší ticho Ondra. Usměju se. Občas přemýšlím, jaká shoda náhod z nás udělala kamarády, i když na první pohled nemáme nic společného. Potkal jsem ho krátce po tom, co jsem začal chodit do klubů. Představoval přesně ten typ kluků, kterému jsem se vyhýbal. Někdy až žensky koketní, milující zájem a přestože mění jednoho kluka za druhým, vždy to berou jako vztah, aniž by to slovo často znamenalo víc než postel. A já prostě věřil a věřím dodnes, že do vztahu toho patří mnohem víc než jen sex, proto jsem své chování za vztah nikdy neschovával a s nikým jsem se nechtěl vidět znovu. Ondra mě nezajímal a nevšímal jsem si ho a on se choval stejně. O několik hodin později v noci jsem se s ním opět setkal, tentokrát na tramvajové zastávce. Dobu jsme mlčeli, ale nakonec Ondrovi, jak mi řekl později, přišlo to ticho trapné a zeptal se, na jakou tramvaj čekám. A tak začal náš první rozhovor v podstatě o ničem. Od první chvíle jsem věděl, že Ondra zůstane mimo mou oblast získávání zkušeností, ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že má v sobě víc, než se na první pohled zdá. Kdybychom oba dva nenavštěvovali nejčastěji stejný klub, nejspíš by zůstalo u náhodného rozhovoru na zastávce, ale takhle jsme se začali zdravit a občas spolu prohodili pár vět. Postupně jich přibývalo a nakonec se z nás stali kamarádi.

     „Víš, co jsem si myslel, když jsem tě poprvé viděl?“ pokračuje.

„Ne, co?“

„Že jsi ten chladný typ bez citu a navíc ošklivý. Později jsem nemohl uvěřit, jak ses změnil. Dnes bych o tobě řekl, že jsi jeden z nejhezčích a nejzajímavějších kluků, které jsem potkal. Tehdy mě ale napadlo, že právě kvůli tomu, že se mi nelíbíš, by z tebe mohl být dobrý kamarád. A to jsi. Jsem rád, že jsme se potkali.“

„Já taky.“

„Už se vrací. Někdy je těžké zapomenout na svou přirozenost,“ ušklíbne se s pohledem upnutým na Adama. Mezitím se ten dostane na doslech a tak změníme téma. Po chvíli Ondra zahlédne další známé a vydá se za nimi.

      „Chodíš na takové akce často?“ zeptá se Adam.

„Dřív občas, teď už vůbec, kdyby mě na tu dnešní nevytáhl Ondra.“

„Přijde mi, že každý kouká po každém a čeká, co z toho bude.“

„Přišli se sem bavit a hodně z nich do toho zahrnuje i sex nebo aspoň začátek románku.“

„Má vůbec význam chodit na takové party, když tohle nechceš?“

„Ne, pokud prostě nechceš jen pozorovat okolí a nemyslet na nic. Sedět doma je někdy úmorné.“ Usměje se. „Proto si sem dnes šel?“

„Ano. A ty ne?“

„Taky. Ale i ze zvědavosti a možná… no prostě Adrian a já, to byl spíš vztah z porozumění. Teď jsem potkal kluka, který se mi líbí.“ Myslím, že bych byl hodně napjatý při myšlence, že by mohl myslet mě, kdybych poslední roky nestrávil v komunitě, která se teď dobře baví okolo nás, takhle jsem jen zvědavý. Nakonec i bez počáteční zamilovanosti představuje Adam možnost, která stojí za zamyšlení. „Jenomže já ani nevím, jak mu dát najevo zájem. Když jsem tě potkal, připadalo mi, že se chováš nenápadně, ale vidíš nám až do žaludku, jak se říká, prostě o některých věcech víš víc než my dva s Adrianem dohromady a tady se to potvrdilo. Chtěl jsem s tebou mluvit, ale nenaskytla se příležitost a pak v galerii jsem nesebral odvahu.“

No, zamýšlet se nebudu muset. Po citové stránce mi to nevadí, po té ješitné už trochu ano, ale v galerii se mi věnoval, měl bych mu to vrátit. „Dobře, tak co bys potřeboval vědět?“

„Jak se s ním mám seznámit?“

„Zapomeň na to, co tady vidíš. Tohle jsou seznamovací praktiky na jednu noc. Zajdi za ním a zkus ho oslovit a promluvit s ním. Nevlezlý zájem mně osobně přijde nejpřitažlivější. Pokud bude chtít, chytí se.“

Usměje se. „Děkuju.“

„Nemáš zač. Prostě to zkus.“

Přikývne. „Vy teď s Adrianem moc nevycházíte, že?“

„Oprav moc na vůbec a budeš mít pravdu.“

„On tě tehdy měl rád.“

„To nejspíš ano, kdyby neměl, netrávil by se mnou čas, ale nebyl do mě zamilovaný.“

„Možná spíš nevěděl, co chce, ale vždycky o tobě hezky mluvil.“

„Nemyslím, že bychom to měli řešit. Je to minulost.“

„Co se tehdy stalo? Ptal jsem se Adriana, ale odmítl o tom mluvit.“

Tak přeci jen všechno neřekl. „Opravdu to chceš vědět?“

„Ano.“

Možná měl Adrian pravdu a je na čase to definitivně hodit za hlavu. „Nechal mě svléknout se v jeho pokoji, aby mi oznámil, že raději počká, až budu mít víc zkušeností.“

„Aha. Tak proto se mu stále vyhýbáš.“ Vypadá trochu zaraženě.

„Nevyhýbám, ale když se zdálo, že bychom mohli být přátelé, dá mi naprosto zbytečně přednášku, jak tě nechce ztratit a nebylo to zrovna příjemné, což mu ale bylo úplně jedno.“

„Rozumím. Můžu za to i já. Měl jsem říct Adrianovi, kdo se mi líbí. Pořád si ale myslím, že si máte co říct.“

Zavrtím hlavou. „Tehdy byla jiná doba. Potřeboval jsem pomoct a on to věděl a choval se podle toho. Nepřemýšlej nad tím. Pojď, trochu se projdeme.“

     Změníme téma, povídáme se i o tom, co se děje kolem nás a čas rychle plyne. Ondra se k nám připojí a strávíme docela příjemný večer.

 

***

 

     Co to? Něco mě vzbudilo. Budík? Ten by stále zvonil. Crrrr. Aha. Zvonek. Kdo tady straší v sobotu v devět hodin ráno? Mamka už odešla na ranní, takže neotevře. Neochotně se vyhrabu z postele.

     Nakouknu ven kukátkem. Adrian. Kašlu na to, že jsem v pyžamu, už mě viděl i nahého, tak co. Otevřu.

     „Co se děje?“

„Musím s tebou mluvit.“

„Už zase? Já ti Adama neodvádím. Ztrácíš čas.“

„Já vím, že ne. Ale někoho má, že?“

„Jdi vyzvídat na někom jiném.“ Pokusím se zavřít dveře, ale pevně je sevře.

„Počkej, prosím.“

Nikdy jsem ho neviděl tak skleslého, jeho suverénnost zmizela. Nedokážu ho poslat pryč. „Pojď dál, nemusí nás slyšet celý panelák.“ Ustoupím, aby mohl projít dovnitř.

     Nechám ho chvíli čekat v obyváku, než se převleču a opláchnu si aspoň obličej.

     „Dáš si kávu? Jinak k tvé otázce. O někoho se zajímá.“

„Ano, děkuju. Kdo to je?“

„Nevím. Neptal jsem se.“

Přikývne. „Mluvil jsem s ním dnes ráno. Vypravoval si mu o té noci.“

Trochu mě změna tématu překvapí. „Nepředpokládal jsem, že by ti to vadilo.“

„Nevadí. Jen se divím, že si to udělal.“
„Je to minulost.“

„O nás teď nejde.“

„Teď ani jindy.“ Postavím před něj hrnek s kávou.

„Tak jsem to nechtěl říct.“

„To neřeš. Prostě řekni, proč si přišel.“

„Mluvil s tebou o tom, proč si vybral jeho?“

„Ne. Měl bys ho nechat. Je to jeho rozhodnutí.“

„To se snadno řekne.“

„Ne, Adriane, já tvé rozhodnutí také musel respektovat. Nechce tě, může tě to štvát, ale aspoň se nemusíš smířit s tím, že pro něj nejsi dost dobrý, jen se mu prostě líbí někdo jiný.  Nikdy jsem se necítil tak ničemně jako ve tvém pokoji. Mohl jsem si za to sám, pozval jsem tě, ale nikdo nechce být poslaný do háje první láskou, když před ní stojí nahý. Z vlastního pohodlí sis pak namluvil, že bych tě stejně nechtěl vidět. A teď, když nemůžeš mít, co chceš, čekáš, že tě budu utěšovat? Adam má zájem o někoho jiného. To se stává. Smířil jsem se s tím já a mnoho dalších, udělej to taky.“

Dívá se na mě rozzlobeně. „Měl bych jít. Měj se hezky.“ Zvedne se a bez dalšího slova odejde.

     No, aspoň ten proslov můžu zapít dvěma hrnky kávy, doufám, že mě neklepne.

 

***

 

     Další dva týdny nepotkám ani Adama ani Adriana. Žádný z nich se mi neozve, což jsem ani nečekal, a Adrian přestal zřejmě definitivně chodit na plavání. Závidím mu možnost, že toho může nechat, protože vracet se pak pěšky z plavečáku v té zimě do školy nestojí za nic, ale lepší než stát na zastávce a čekat až přijede nějaký spoj, který staví u školy. To bych se taky nemusel dočkat. Nakonec jeden centimetr sněhu k dopravní kalamitě stačí a teď napadly dokonce tři, které sice už skoro roztály, ale stejně.

     Do prosince už moc dnů nechybí a tím se sice pomalu, ale přece, blíží konec semestru. Ve škole je relativně klid a v mém životě ještě větší. Aspoň s Ondrou chodíme pravidelně do kina. Pomalu ale vážně začínám přemýšlet nad tím, že bych se mohl po někom podívat. Možná po zkouškovém.

 

***

 

     V malé cukrárně čekám na Adama. Zavolal dnes dopoledne s tím, že se mnou chce mluvit a že se sejdeme tady. Samozřejmě, že bych sem vůbec neměl lézt, než se zase do něčeho zamotám, ale přemohla mě zvědavost. Prostě chci vědět, jak to celé dopadlo.

     Adam se ukáže za chvíli a vypadá spokojeně. Hm, seznamování nejspíš vyšlo.

„Ahoj.“

„Ahoj. Jsem rád, že jsi přišel. Chtěl jsem ti poděkovat.“

„Za co?“

„Že jsi mě trochu popostrčil. Bez tebe bych nesebral odvahu. Teď jsme s Michalem spolu.“

„Rádo se stalo.“

„Chtěl jsem se ti ozvat dřív, ale pak jsem se rozhodl, že nejprve dám do pořádku věci s Adrianem. Vím o vašem rozhovoru. Hodně si mi tím pomohl, sám se přiznal, že díky tomu celou situaci pochopil nebo si ji spíše konečně připustil a nakonec mě i podpořil, ale vám dvěma to zrovna neprospělo. Chtěl jsem s tím něco udělat, než se s tebou sejdu.“

„Nech to být.“

„Adrian se obvykle chová rozumně, ale teď podle mého neví kudy kam. Ví, že přestřelil a víc než jednou, ale neví, jak z toho ven.“

„To není moje věc.“

Adam si povzdechne. Skoro, jako kdyby moji odpověď čekal. To mě štve. Zase tak průhledný nejsem. Nebo ano?

„Dobře. Mám na tebe prosbu.“

„Jakou?“ zeptám se opatrně.

Adam se zasměje. „Jsi ostražitý.“

„Mám proč.“

„To asi ano. Jde o to, že Adrian se s Michalem, ještě neviděl a rád bych je seznámil. Oba souhlasí, ale bylo by lepší, kdyby tam byl ještě někdo jiný.“

„No, jestli myslíš mě, tak ti připomínám, že momentálně s Adrianem příliš nevycházíme.“

„Štěpáne, máš na něj větší vliv, než si myslíš. Když tam budeš ty, bude to pro nás všechny snazší.“

„Pro mě ne. Proč bych to měl dělat?“

„Nemáš žádný důvod, ale nikdy nevíš. Třeba se otevřou dveře, o kterých si vůbec netušil, že existují.“

„Hezká, vznosná věta, ale neumím si za ní nic představit a zrovna mě moc nepřesvědčila.“

„Prosím.“

„No tak jo, ale jestli bude mít Adrian jednu ze svých příjemných nálad, tak odcházím, nemusím mít všechno.“

„Dobře.“

 

***

 

     Večer vyrazíme s Ondrou na pizzu, protože ani jeden z nás nenašel doma nic k jídlu, a vypravuju mu o rozhovoru s Adamem. 

     „Měl bys z toho vycouvat,“ řekne vážně, když skončím.

„Teď už to nejde.“

Mávne rukou. „Vážně, Štěpáne, z toho může být malér. Budeš stát mezi Adrianem a tím Adamovým přítele. Podle mě, to bude jen nepříjemné.“

„Souhlasím s tebou, ale už jsem to slíbil.“

      Když se pak vracím domů, o všem znovu přemýšlím. Proč jsem na to Adamovi kývl? V tu chvíli mi ho bylo trochu líto, ale taky mě prostě lákalo vidět Adriana, jak se bude tvářit na Michala. Jenomže už když jsem vyšel z cukrárny, věděl jsem, že je to špatně. Už se stalo a utíkat před tím nebudu.

 

***

 

     Do hudebního klubu, kde se máme sejít, nespěchám. Usoudil jsem, že klidně mohu přijít poslední, což se mi taky podaří.

     Adam mě uvítá přátelsky, Adrian se tváří tak, že netuším, co si myslí a Michal vypadá zvědavě. Nevím tedy na co. Konverzace skomírá. Zeptám se Michala, co dělá. Vděčně se chytne tématu a vypravuje mi o své škole a stáži, na kterou se chystá. Adam se do debaty také vloží. Během rozebírání zážitků ze stáží, ke kterému nemohu nijak přispět, protože jsem na žádné nebyl, se zapojí i Adrian. Jedno téma vede k druhému. Zůstávám čím dál víc zticha a nenápadně je pozoruju. Adam vypadá celkem spokojeně, ani se mu nedivím, na jeho místě bych byl rád, kdyby se ti dva nepoprali, to že vedou aspoň naoko přátelskou konverzaci, se dá považovat za úspěch. Michal se tváří, jako kdyby o Adrianovi nic nevěděl. Kdo ví. Možná mu Adam opravdu nic neřekl. Adrian se chová přátelsky, ale podezírám ho, že to vůbec neodpovídá jeho pocitům. Na to moc přivírá oči a křečovitě se usmívá. Dobře si pamatuju, jak vypadá, když se mu něco nelíbí. Zatraceně. Proč mám i po letech Adriana tak zadřeného pod kůží? Ondra měl pravdu, sem jsem lézt rozhodně neměl. A na útěku není nic špatného. Pro příště.

     Po dvou hodinách, které jsem v podstatě promlčel mimo úvodní části, se rozjedeme. Naštěstí.

     „Chceš hodit domů?“ zeptá se Adrian před klubem. Pořádně se ochladilo, přesto zakroutím hlavou.      „Jak tě Adam přesvědčil, aby si přišel?“

„Nešťastným pohledem.“

„Aha. Nechceš jít se mnou zítra do klubu na koncert?“

Už, už chci zavrtět hlavou, když mě něco napadne a přikývnu.

„Vyzvednu tě v šest?“

„Dobře.“

     Zatímco odjíždí, přemýšlím o svém nápadu. Tehdy v noci jsem toužil po lásce, romantice, vztahu. Ale co noc, kde by šlo jen o sex? Ty by mohlo klapnout. Už je to dlouho a Adrian se mi líbí a nejde s každým. Ale co chci doopravdy? Užít si? To nápadně připomíná minulost, ale zase pořád lepší než druhá možnost. Totiž dokázat Adrianovi, o co přišel. Hm. Rád bych věřil, že za tím nápadem stojí jen chuť na sex. Nejsem si ale jistý. Možná bych to přeci jen měl nechat být. No, nemusím se rozhodnout hned.