7. část

     Další čtyři dny se neděje vůbec nic. Adrian o sobě nedal vědět a já ho kontaktovat nebudu. Už jsem ho uháněl na střední, nechci si totéž zopakovat na vysoké. I když mám chvíle, kdy mě svrbí prsty, abych vzal mobil a napsal mu esemesku. Naštěstí jsem tomu zatím vždy odolal.

 

***

 

     V sobotu vyrazíme s Ondrou do kina. Neřekl jsem mu o Adrianovi a o dohodě s Adamem, ale když mu podruhé zapomenu odpovědět na otázku, zadívá se na mě podezřívavě.

     „Štěpáne, co se děje?“

Jakmile o tom mám před někým mluvit nahlas, připadá mi to celé najednou přitažené za vlasy. Každopádně jsem asi dospěl do stavu, kdy to sám nedokážu objektivně posoudit, a tak mu o všem povím.

     „Nechápu, proč si musíš komplikovat život. Měl by si Adama držet od Adriana co nejdál a ne s ním vymýšlet praštěné plány.“

„Chtěl jsem vědět, na čem jsem.“

„A co myslíš, že se dozvíš? Měl si Adriana aspoň napřed přesvědčit, že je mu s tebou líp než s Adamem. Ty jsi mu nic neslíbil, myslíš, že když mu kluk jako Adam nabídne chození, že ho odmítne a bude dál čekat, jestli se nerozmyslíš? Byl by cvok.“

V podstatě má pravdu. Nedal jsem Adrianovi žádné jistoty, že s ním začnu chodit. Na jeho místě bych o Adamově nabídce taky nejspíš přemýšlel. Na jedné straně hezký, chytrý a příjemný kluk, na druhé, nejistota a případně další hledání. Až doteď jsem o tom tak neuvažoval. Počítal jsem s tím, že ti dva mají k sobě blízko, ale říkal jsem si, že se třeba Adrianovi přeci jen líbím. Ne, že bych viděl svoje šance zrovna vysoké, ale teď se ještě o dost snížily.

     „Navíc, jestli tě Adam tahal za nos a ve skutečnosti se chce k Adrianovi vrátit, tak si mu docela pomohl. Vysvětlí mu to tak, že ty o něho nemáš zájem.“

To mi připomene příhodu s číslem, na kterou jsem se docela úspěšně snažil zapomenout. „Hm. Díky.“

„Jen tě varuju. A teď mě tak napadá, taková pasivita u tebe zrovna není běžná, chceš vůbec s Adrianem chodit?“

„Jak to myslíš?“

„No, kolikrát si nedostal kluka, kterého si chtěl? A Adrian na střední se nepočítá.“

„Nikdy. Ale to bylo v klubu.“

„Tak vidíš, na tom nesejde, že to bylo v klubu. A teď stojíš a čekáš.“

Nemám na to co říct. Od začátku hraju mrtvého brouka. Sám sobě tvrdím, že mu prostě hned uvěřit zájem nemůžu, ale ve skutečnosti mám i strach.

„Třeba to dopadne dobře a Adam vám chce opravdu jen pomoct,“ pokračuje Ondra.

Nebo taky ne a stará se o své vlastní zájmy. „Snažíš se mě uchlácholit? Proč by mi říkal o svém rozchodu, kdyby chtěl Adriana pro sebe? Bylo by pro něj lepší, kdybych o ničem nevěděl,“ přemýšlím nahlas.

„Mapoval terén. Kdybych měl možnost a byl na jeho místě, taky bych se snažil z toho druhého něco vytáhnout,“ odpoví Ondra, zatímco soustředěně sleduje obrazovky nad kasami, kam promítají ukázky z filmů. „Hele, tamto vypadá dobře,“ ukazuje na jednu z nich.

Je mi jedno, na co půjdeme. Mám hlavu plnou jiných myšlenek. „Klidně.“

     Z filmu jsem nakonec viděl asi polovinu, ale to můžu považovat za úspěch. Včera, když jsem se pokoušel sledovat film na notebooku, tak jsem při závěrečných titulních přemýšlel, na co že jsem se to vlastně díval. Lepším se.

    

***

 

     „Už ty Áčka nech být,“ řekne Ondra, když dojí svou pizzu a já jsem snědl zatím jen čtvrtku. „Je pondělí večer. Adrian se vrátil včera a neozval se. Podle mě je to jednoznačný. Nech to být, jestli ho teda nechceš sám začít uhánět,“ pokračuje.

„Já vím. Aspoň že tento týden končí semestr.“

„To mi připomíná, že jsem se tě chtěl zeptat, jestli máš nakoupené dárky?“

No jo, Vánoce se blíží, úplně jsem na ně zapomněl při všem přemýšlení o Adrianovi. „Ne, dáváme si s mamkou jen maličkosti, ale už bych měl pomalu vyrazit.“

„Nechceš jít se mnou? Taky nic nemám.“

„Proč ne.“

„Počkám na tebe zítra před školou.“

„Dobře.“ Jsem Ondrovi vděčný, že mě dnes vytáhl ven. Nechtěl jsem si to připustit, ale podvědomě jsem celý den čekal, že se Adrian ozve, a když mi večer doteklo, že ne, najednou jsem se cítil mizerně a využitě a ze všeho nejvíc mě štvalo, že jsem se opět nechal nachytat. Nutně jsem potřeboval vytáhnout z toho sebe užírání, které ničemu nepomůže.

 

***

 

          Nákupy nám s Ondrou jdou. Vždycky se u nich pobavím, protože Ondra se při nich chová jako typická ženská. Dlouho se rozhoduje a víc než praktičnost řeší vzhled. Nevím, nevím, jak jeho dárky rodina ocení, ale já jsem se už dlouho tak nepobavil a to navzdory myšlenkám na Adriana.

     „Nepůjdeme se podívat ještě tam?“ Ondra ukáže do další ulice.

„Ty bys jednoho utahal. Pro dnešek toho mám dost a…“ Ondra do mě šťouchne. „Co je?“

„Podívej.“

Kus od nás na protější straně ulice spěchá Adrian. Sám. Zacouvám do průčelí nejbližšího obchodu.

„Co to děláš?“ zeptá se nechápavě Ondra.

„Reflex.“

„Aha, myslel sis, že hledá tebe?“

„Ne.“

„Nepůjdeme za ním?“

„Proč?“

Ondra protočí oči. „Proč asi. Abychom věděli, kam jde.“

„Já to vědět nechci.“

„Já ano. Jdi napřed na zastávku a počkej tam na mě.“

„Ondro!“ Pozdě. Už zmizel v davu. No, jak chceš.

 

     Pomalu dojdu na zastávku a čekám. Ondra se objeví za čtvrt hodiny. Už jsem se chystal nastoupit do další tramvaje.

     „Mám dvě zprávy. Jednu dobrou, druhou špatnou. Nemusíš si vybírat, jakou chceš slyšet první, protože ti stejně nejdřív řeknu tu dobrou.“

„Tak začni.“

„S nikým se nesešel, asi vyrazil jen na nákupy.“

Nebo se s někým setká až později, doplním v duchu. „Teď ta špatná.“

„Viděl mě.“

„Cože?!“

„Slyšíš dobře.“

„Když už chceš někoho sledovat, nemůžeš u toho být aspoň opatrný?“

„Snažil jsem se.“

„No, ono je to jedno.“

 

***

 

     Nevím, jestli za to mohla Ondrova špionážní akce, nebo něco jiného, ale večer Adrian pošle esemesku, ve které mě zve zítra po škole ven. Hm, co mi může chtít? Měl bych schůzku odmítnout, nebo si ho poslechnout? Jako rozumnější se jeví první možnost, ale zase ve mně bude hlodat, že nevím, co chtěl a já to prostě potřebuju vědět. Nooo… sejdu se s ním, ale Ondrovi se tím chlubit nebudu. Poznamenal by, že jsem ještě větší idealista než on a musel bych to uznat.

 

***

 

     Sedím proti Adrianovi, čekám, až začne, a nadávám si za zvědavost. Mohl jsem si tuhle trapnou chvilku ušetřit.

     „Viděl jsem včera tvého kamaráda,“ řekne konečně.

„Doufám, že jsi mi nepsal kvůli tomu, nestálo by to za cestu sem.“

„Ne, jen jsem o tom nechtěl hned začít.“

„Tak klidně spusť, řeči kolem stejně nemají cenu.“

„Dobře. Adam mi nabídl, abych se k němu vrátil. Přemýšlel jsem o tom, ale chtěl bych to zkusit s tebou, pokud mi ovšem zase neřekneš, že to necháme otevřené. V tom případě bych ho neodmítal. Byl bych sám proto sobě.“

No, to je z mého pohledu asi ta nejlepší varianta, ke které mohl dojít, ale budu se muset rozhodnout. A zatím vůbec netuším jak. „Proč ses za celou dobu neozval?“

„A proč ses neozval ty?“

„Hrál jsem si na toho uhánějícího minule, tentokrát jsem to přenechal tobě.“

„Moje snažení zrovna nikam nevedlo, tak jsem to zkusil jinak.“ Nasadí přátelský úsměv. Mizera jeden.

„Hm.“

„Štěpáne, co bylo, bylo, teď se mnou buď chodit chceš, nebo ne.“

No právě. To je otázka. Chci nebo nechci? A co jinak. Dokážu mu říct ne? Ne. Kdyby ano, neseděl bych tady a nenechal bych ho, aby si to se mnou koulel, jak chce. Přikývnu. „Tak dobře.“

Usměje vítězoslavně, ale bez skutečné radosti a já se najednou cítím nepříjemně. Dobře si pamatuju na stejné úsměvy u mužů, kterým jsem odkývl, že s nimi strávím noc.  U nich mi na tom nezáleželo, u Adriana mi ten úsměv nelíbí. Natáhne ruku přes stůl a jemně sevře mé prsty. Nepříjemný pocit zmizí.

     „Pojď ke mně,“ řekne.

„K tobě?“

„Do bytu.“

„Ty máš byt?“

„Ano, přestěhoval jsem se tam, když jsem se vrátil z hor. Celý dnešní den jsem řešil stěhování a ještě nějaké vybavení.“

Vím, že mě nezve na exkurzi do nového bytu. Nemám na sex vyloženě chuť, ale ani nechuť, takže opět přikývnu. Někde v koutku mysli se objeví myšlenka, jestli dělám dobře, ale zaženu ji. 

 

     Kdybych snad měl nějaké pochybnosti, proč jedeme do jeho bytu, tak ve chvíli, kdy mi ve výtahu dá ruku kolem pasu a sklouzne s ní na můj zadek, by mě opustily. Jemně se k němu přitisknu, když jsme vstoupili do domu, rozepnul si bundu a teď má holý krk. Pamatuju si místo, na které minule nejvíce reagoval. Při polibku lehce zasténá. Když už s tím začal, tak ať z toho něco má.

     „Hej, trápíš mě?“ zašeptá.

„Jak bych mohl?“ V tu chvíli se výtah zastaví. Adrian ode mě doslova odskočí, ale starší pán si nás i tak prohlíží podezřívavě. Nemyslím si, že by něco viděl, prostě se jedná o klasickou reakci starších lidí, když se přistěhuje někdo nový. Naše starší sousedka mě pokaždé zastaví, jakmile se objeví nějaký nový majitel bytu, a vždy mi řekne, že ten nový se jí vůbec nezdá a kdo ví, co je to za člověka. Nevymlouvám jí to, nemá to cenu a ani chování tohoto pána bych nepřikládal význam. Chápu Adriana, že se nechce předvádět před sousedy, jen by se nemusel tvářit, že mě nezná.

     „Proč si dělal, že se mnou nemáš nic společného?“ zeptám se, když vystoupíme.

„Štěpáne, nepotřebuju všude křičet, že jsem gay, na střední jsi to viděl stejně.“

„O to nejde, nemusíš na potkání každému říkat, že spolu chodíme, ale můžeš se se mnou bavit, ne?“

„Promiň. Nevěděl jsem honem co dělat. Příště tě nebudu ignorovat.“

„Dobře.“

„Moc se nerozhlížej, ještě jsem nestačil uklidit,“ řekne, zatímco odemyká.

     V předsíni leží krabice a z jedné z nich vykukuje fotka. Poznám na ní sebe a Adriana na střední. „Můžu se podívat?“ Ukážu na ni.

„Jasně.“

Fotili nás tehdy na konci sportovního dne, znal jsem Adriana sotva pár hodin, ale už jsem k němu obdivně vzhlížel. „Myslel jsem, že se tahle fotka nepovedla, když jsem ji nenašel mezi ostatními.“

„Vzal jsem si ji.“

„Proč?“

„Asi proto, že se na mě nikdy dřív žádný jiný kluk takhle nedíval.“

„To mi zase tolik nelichotí.“

„Já si té fotky dodnes docela cením.“ Obejme mě. „Nevěděl jsem co s tím, ale hodně si pro mě znamenal a stále znamenáš. V některých věcech vždycky budeš přede mnou.“ Možná má pravdu, každopádně se slovy to nikdy nebudu umět jako on. Nálada, která se po příhodě z výtahu vytratila, se náhle vrátila současně s tím, jak mezi námi zmizelo napětí pod přívalem vzpomínek na doby, kdy jsme snad byli upřímnější.       

 

***

 

     Ráno mě hodí domů, škola mi začíná až později, a protože mám naléhavý pocit, že si potřebuju popovídat, zavolám Ondrovi.

     Vyprávím mu o rozhovoru s Adrianem i o tom, co se dělo ve výtahu, jen o noci pomlčím, a když skončím, zůstane na druhé straně chvíli ticho.

     „Štěpáne, já nevím,“ řekne váhavě. „Všechno se mi to zdá nějak komplikované.“

„Co se ti nezdá?“

„Nejdřív se věší na Adama, a když to nevyjde, chce být najednou s tebou.“

„Ale Adam mu nabídl, že se k němu vrátí. Měl na výběr a vybral si mě.“

„Adam ti jen řekl, že to udělá, klidně se mohli domluvit. To nevíš.“

Povzdechnu si. „Já vím. Ale co mám dělat, když mu nedokážu říct ne?“

Ondra mě napodobí a také vzdychne. „S tím se moc dělat nedá, ale buď opatrný a dávej na ty dva pozor.“

„Nevěříš jim?“

„Ani trochu. Víš, dělal jsem různé věci, ale nikdy jsem nikomu, natož kamarádovi, nelezl do mobilu, neplánoval zkoušet kamaráda, abych pomohl někomu, koho ani pořádně neznám. Tolik asi k Adamovi. A k Adrianovi, když jsem někoho chtěl, tak jsem se snažil, aby o tom věděl a nestyděl jsem se za něj.“ Nezmůžu se na odpověď. Neznám nikoho důvěřivějšího než Ondru a pokud i on pochybuje, možná jsem to všechno podcenil. Navíc neřekl nic, co by mi nevrtalo hlavou.

„Zase ale musím přiznat, že když jsem se zamiloval, tak jsem hlavu neposlouchal, takže tě chápu a vím, že ti to nedá, když to s ním nezkusíš. Třeba to dobře dopadne a oba vymýšlíme hlouposti.“

„Díky.“

„Nemáš zač. Při nejhorším ti donesu kapesník.“

 

 ***

 

     Přes týden se vídáme s Adrianem po škole, hodně si povídáme, je mi s ním fajn a pomalu zapomínám na obavy. Vlastně na ně chci zapomenout. Chci se s ním toulat po městě a vědět, že k němu patřím, dělat hlouposti a smát se s ním, psát mu hravě dráždivé esemesky a číst jeho odpovědi a další věci, které dělají praštění zamilovaní. A vůbec nechci rozumně přemýšlet.

     Ve čtvrtek se domluvíme, že u něho zůstanu přes víkend.

 

***

 

     „Jak je možné, že v kuchyni nemáš žádné zásoby?“ zeptám se, když se nevěřícně rozhlížím po prázdných poličkách.

Adrian se usměje. „Nakupování potravin není moje silná stránka.“

„Aha a neříkal si, že si připravíme večeři? Nabízí se otázka z čeho.“
„Možná bychom si ji měli raději objednat?“

„Dobře.“

     Nakonec skončíme u pizzy. Adrian se snažil prosadit čínu, ale tu jsem odmítl. Pustíme si k tomu komedii v televizi. Zrovna dojídám poslední kousek pizzy, když se ozve tlumené zvonění mobilu.

     „Ten není můj,“ řeknu.

„To bude můj, nechal jsem ho v bundě na chodbě,“ odpoví Adrian a jde ho zvednout, zatímco já se dál dívám na film. Nesnažím se poslouchat, přesto ke mně doléhají tlumené hlasy. Pak ale během scény bez hudby i mluveného slova zaslechnu slovo Michal. Cizí hovory se neposlouchají, ale občas se to ztratí. Vstanu a popojdu o kousek blíž ke dveřím na chodbu, za kterými zmizel před tím Adrian. Určitě mluví s Adamem. Nicméně nic dalšího, co by pro mě mohlo mít význam, už nezaslechnu. Mám si s tím dělat starosti? No, teď už je na ně stejně dost pozdě, takže ne. Raději se zase vrátím na své místo u televize.

     „Děje se něco?“ zeptám se Adriana, když se vrátí.

„Ne, vůbec nic.“ Pohled má upřený na obrazovku, ale film nevnímá. Nechám to prozatím být, protože mě nenapadá, jak z něho dostat víc informací.

     O chvíli později pípne esemeska na mém mobilu. „Dnes jsem viděl Adama s nějakým hnědovlasým klukem. Jak na sebe koukali, tak jen kamarádi nejsou. Nevím, jestli to byl Michal, ale píšu to, ať o tom raději víš. Ondra.“ Zírám na displej telefonu. Nějak se mi už tak křehká idyla začíná rozpadat. Na víkend s Adrianem jsem se opravdu těšil. Rozhodně jsem si ale nepředstavoval, že budu sedět na gauči, civět do mobilu a přemýšlet, jestli se mám bát nebo ještě můžu doufat v dobrý konec, a vedle sebe budu mít Adrian, kterému budu naprosto ukradený. Nevěnuje mi žádnou pozornost, dál se dívá před sebe, nejspíš ani nezaregistroval pípnutí mobilu a už vůbec ne moji reakci, a že jsem se chvíli asi tvářil docela vyděšeně.

     „Volal ti před tím Adam?“ zeptám se.

„Jo. Proč?“ zeptá se, aniž by se na mě otočil.

„Jak mu je po rozchodu? Když jsem ho viděl minule, vypadal docela zničeně.“

„Už se z toho dostal.“

Lže mi? „A hledá někoho?“

„Ne, potřebuje nějaký čas.“

Přikývnu. „Půjdu si uvařit čaj, chceš něco?“

„Ne, díky.“

Když odcházím z místnosti, nezapomenu si s sebou vzít mobil. Nemyslím si, že by Adriana zajímalo, co dělám, ale i tak nemusí vědět, že telefonuju, v kuchyni na rozdíl od chodby nebude téměř nic slyšet a ten zbytek přehluší rychlovarná konvice.   

     „Kde jsi je viděl? Zkus mi trochu popsat toho kluka,“ vybafnu na Ondru, sotva zvedne telefon.

Popisy osob mužského pohlaví mu jdou, ten kluk musel být Michala. Navíc je potkal blízko Michalovy školy. Ale co bych měl dělat, netuším. Zatím jen tiše vržu zuby vzteky. Těžko to má jiné vysvětlení kromě toho, že si ti dva ze mě vystřelili. A navíc to takhle dává podstatně větší smysl. Co budu dělat?

     „Štěpáne?“ Trhnu sebou. Adrian stojí ve dveřích.

„Ano?“

„Potřebuju si něco zařídit, nebude ti vadit, když tě tady nechám chvíli samotného?“

„Ne, v pohodě, potřeboval bych se ještě stavit doma.“

„Dobře, vyhodím tě tam.“

      Vezmu svůj batoh, Adrian se nad tím nijak nepozastaví, řekl bych, že má myšlenky úplně někde jinde, a vyrazíme.

 

     Vysadí mě před panelákem a na rozloučenou ještě připomene, že se za chvíli vrátí. Vyběhnu k našemu bytu, odhodím batoh, převlíknu se do teplejšího oblečení a za deset minut už stojím na tramvajové zastávce. Tehdy v galerii se Adam zmínil, že má pronajatý pokoj v bytě blízko jiné galerie a řekl i její název. Jestli Adrian spěchal za ním, mohli by být tam.

     Večerní doprava už prořídla, takže se Adrian dostane na místo přede mnou, ale nevadí, nemá zrovna nenápadné auto, takže to podle něho snad najdu. Kdybych se zeptal, kam jede, zalhal by mi znovu?

    

     Stačí projít dvě ulice, než uvidím Adrianovo auto zaparkované před jedním domem. Fajn. Uklidím se do blízkého průčelí a přemýšlím co dál. Jsem idiot. Čím dřív se na to vykašlu tím líp. O čem tady vůbec přemýšlím? Teprve teď si uvědomím, že se klepu. Nevím ovšem jestli zimou nebo vztekem. Takže popořádku. Nejdřív domů. Udělám krok do ulice a hned zase zpět. O kus dál právě vyšli Adrian, Adam a Michal, kteří se spolu baví a usmívají se na sebe. Ondra měl pravdu, jako kamarádi opravdu nevypadají. Všichni nasednou do Adrianova auta a odjedou. Sáhnu do kapsy pro mobil, vypnul jsem zvuk, ale ne vibrace, jsem si jistý, že jsem žádné necítil, ale pro jistotu. Nic. Jak dlouho mě chtěl nechat čekat? Tvrdil, že jen chvíli, ale od okamžiku, kdy mě vysadil před naším bytem, už utekla hodina. Ani se nenamáhal napsat, že se to třeba protáhne. Ale co čekat od někoho, kdo nechá svého rádoby přítele sedět doma a jede za kamarády. Lásku asi ne. To mi ještě chybělo. Sentimentálně blbu.

 

     Když se dostanu domů, potřebuju se někomu vypovídat a to můžu jen jedinému člověku.

     „No, myslel jsem si, že to tak bude, když jsem je viděl, ale nechtěl jsem ti to říkat, abych třeba nedělal zbytečně paniku,“ řekne Ondra, když mu řeknu o dnešním večeru. „Štěpáne, kašli na to, pro Adriana je tě škoda.“

„To taky udělám, ale nejdřív ještě zavolám Adamovi. Chci vědět, jak to bylo, pokud mi to řekne.“

„Jak myslíš, já bych to nechal být, ale jestli to bude pro tebe lepší, tak to udělej, hlavně si s ním nedávej žádnou schůzku, ti dva dokážou přesvědčivě nalhat snad cokoli. Nerad to přiznávám, ale trumfnou i mě a to jsem si myslel, že jsem dobrý.“

Musím se zasmát, ale rychle zvážním. „Ale jen blbcovi, který jim na to vlítne.“

„No, jestli tě to utěší, tak kdybych byl zamilovaný do Adriana, tak by mě asi taky přesvědčili, z toho vyplývá, že nejsi blbec sám.“

Znovu mi zacukají koutky. „Díky, člověka vždy potěší, když v tom není sám.“

„Nemáš zač, jsem sice hrozně zaměstnaný přemýšlením nad úplnými hloupostmi, ale klidně mi kdykoli zavolej.“

„Dík. Zatím se měj.“

„Ty taky a neber si to moc.“

„Nebudu.“

     Můžu si vůbec tolik stěžovat? V porovnání s ním jsou moje problémy hlouposti, i když to bolí. A pořádně. Kdy bych měl zavolat Adamovi? Až mě trochu přejde zlost. Od chvíle, kdy jsme se rozloučili s Adrianem, uplynuly už dvě hodiny a nedal o sobě vědět. Když zavolám Adamovi později, a Adrian se pak neozve, můžu předpokládat, že byli ještě stále spolu, protože mu Adam o mém telefonátu určitě řekne.