8. část

     Vydržím hodinu, potom vytočím Adamovo číslo. Vezme to?

     „Ahoj.“ Zní nejistě a z pozadí se ozývají hlasy. Celou dobu, kdy jsem čekal, jsem přemýšlel, jak se zeptat, abych udržel formu. Když už jsem se nechal nachytat, tak se nehodlám shodit nějakým lítostivým či jedovatým, a to spíš, projevem, který by dal tušit, co se ve mně děje, i když na druhou stranu dost pochybuju, že by to Adama zajímalo a vůbec by se namáhal o tom přemýšlet.  

     „Ahoj, chci se na něco zeptat. Viděl jsem tě dnes s Michalem, opravdu jste se rozešli?“ Udržím věcný tón. Aspoň něco.

„Neměl jsem důvod ti lhát, na Adrianovi mi záleží,“ odpoví pomalu.

„To není odpověď na mou otázku.“

„Štěpáne, zrovna teď se mi to moc nehodí, co kdybychom se někde sešli a probrali to, nebo si zavolali jindy?“

„Adame, chtěl jsem strávit víkend se svým klukem, místo toho teď možná sedí vedle tebe a věř mi, že se mi to taky nehodí. Adrian ti vykecá všechno, takže ti určitě řekl i to, že máme být spolu. Kdyby si tolik chtěl, abychom byli spolu, tak by si mu nevolal a netahal ho ven. Tobě ale o nás nešlo. Zkus mi tedy aspoň odpovědět na otázku.“   

Na druhé straně je dobu ticho. Čekám, že položí telefon. „Nebyla to lež. Opravdu jsme se pohádali a rozešli se, ale později jsme se usmířili. V té době jsme se my dva už dohodli, takže jsem to neměnil,“ řekne váhavě.

„Ale Adrian věděl, že jste spolu.“

„Ano.“

„Řekl si mu o naší dohodě?“

„Štěpáne, vážně teď…“

„Ještě tuhle poslední otázku,“ skočím mu do řeči.

Povzdechne si. „Musel jsem, nedalo se nic dělat. Promiň. Neřekl jsem ti to, protože jsem nechtěl, abys z toho dělal ukvapené závěry.“

„Díky za informace, to je všechno. Měj se.“

     Adrian se po zbytek dne už neozve, což jsem čekal. Já jsem po telefonátu s Adamem upadl do jakési myšlenkové apatie, nechce se mi myslet na nic, jen spát a nevědět o ničem. Samozřejmě se mi ale usnout nedaří, až pozdě v noci přijde osvobození z tohoto mizerného dne.

 

***

 

     „Štěpáne, máš návštěvu,“ zavolá mamka, když snídám.

     S tušením koho najdu u dveří, se k nim neochotně odloudám. Mamka se na mě udiveně podívá, ale nijak to nekomentuje.

     „Co chceš?“ zeptám se Adriana.

„Promluvit si?“

„Tak počkej.“

     Natáhnu si bundu a boty a vyjdu s ním ven do auta.

     „Štěpáne, co se děje? No tak Adam chodí s Michalem. Mezi námi to nic nemění.“

„Adam a Michal je jedna věc. Ušili jste to na mě, ale spíš Adam než ty. Nepřipadá mi ale normální, že běžíš za bývalým, když si naplánujeme, že budeme spolu. Řekl jsi mi, že mě za chvíli vyzvedneš. Vůbec ses neozval.“

„Jak víš, že jsem byl s nimi?“

„To není tak těžké si domyslet, za kým běžíš.“  

„Když jsi volal Adamovi, nepřišlo mi jako nejlepší nápad ti pak volat.“

„Čekal jsem tři hodiny, než jsem zavolal Adamovi, protože mi bylo jasné, že ti všechno řekne a potom už se neozveš. Tři hodiny, Adriane, nejsou chvíle. Co si s nimi musel tak nutně řešit, že ses na mě vykašlal?“

„Nevykašlal jsem se na tebe. Chtěl jsem se s nimi vidět, protože mám k Michalovi určité výhrady, o kterých jsem ti říkal, a chtěl jsem vědět, jestli se mezi nimi něco změnilo, abych případně Adama varoval.“

„A my? Řešíš jeho vztah a já jsme pro tebe taková jistota, že snesu všechno, nebo ti to je jedno?“

„Štěpáne! Nech toho. Tohle není o tom, jestli upřednostňuju tebe nebo Adama.“

„Tohle je o tvém zájmu a v tom vítězí Adam. Přátelství je hezká věc, ale má své hranice. Máš strach o Adama a přemýšlel jsi, jak jsem se cítil já, když si za ním běžel? Náš vztah zrovna nebyl nejstabilnější, a jestli si ho chtěl, měl ses mu věnovat víc než tomu Adamovu.“

     Vystoupím a zabouchnu za sebou dveře. Škoda, že s city to nejde stejně snadno. Nedokázal jsem říct ne, abych se s ním po pár dnech stejně rozešel. Jenomže ta malá naděje, že by se to mezi námi mohlo klapat, zmizela. Prostě přišel čas si přiznat, že mu na mně nikdy nebude záležet tolik, aby to stačilo na vztah, který bych chtěl.

 

***

 

     Pár dnů, které zbývaly do Vánoc, jsme s mamkou strávili přípravami. Má Vánoce ráda. Nakonec jsem s ní i pekl cukroví. Divila se, co se děje, protože ani jako dítě, jsem jí nechtěl s cukrovím pomáhat. Tvrdil jsem, že potřebuju přijít na jiné myšlenky. Předpokládala, že myslím školu. Nechal jsem ji při tom. Tak jsme byli spokojení oba. Já chvíli nepřemýšlel a ona měla méně práce.

 

***

 

     Dny pomalu plynou. Nelituju svého rozhodnutí, vím, že mi je bez Adriana lépe, jenomže city tak snadno nemizí. Zkoušek v prváku nemáme moc, takže jsem si našel před začátkem semestru brigádu, a protože jsem si poskládal nový rozvrh tak, abych měl pátek volný, budu moct chodit na brigádu dál. Za téměř dva měsíce jsem o Adrianovi neslyšel, nejspíš i jemu náš rozchod přišel rozumný. A co se týká citu, nedělám si iluze, že by tím trpěl jako já. Ale věděl jsem to, nebo aspoň tušil a zavíral jsem před tím oči. Můžu si za to sám.

 

***

 

     Poslední sobotu před začátkem semestru mě Ondra vytáhne na nákupy. Nechtělo se mi, ale Ondra pod přívalem nadšení z pouhého pomyšlení na slevy byl neodbytný, tak jsem se nakonec vzdal.

 

     Vláčí mě za sebou jako neskladný kufr, když jsem si mu na to stěžoval, ohromně ho to pobavilo.

     Zrovna vycházíme z dalšího ochodu, když mě zatahá za rukáv. „Zastav a podívej se k zastávce.“

Stojí tam Adam a Adrian, něčemu se smějí a působí spíš dojmem spokojeného páru než dvou přátel.

„Potkal jsem je tady už dvakrát ve stejný čas. Nevím, kam chodí, ale chtěl jsem, abys je viděl a nechal to za sebou. Už dva měsíce vypadáš jako chodící mrtvola.“

„Nechám. Nechci se celý život trápit kvůli jednomu klukovi.“

Ondra spokojeně přikývne. „Víš, co si myslím? Měl by sis zkusit někoho najít. Tak si dáš s Adrianem konečně pokoj.“

„Asi máš pravdu. Ale kde?“

„Na seznamce nebo ještě lépe na nějaké seznamovací akci.“

„Hm.“

„Štěpáne?“

„No?“

„Ale zkus to.“

„Vždyť jo.“ Vím, že má pravdu, ale nemám do ničeho chuť. Už před nějakým časem jsem zjistil, že nejspokojeněji si připadám, když si jdu lehnout

 

***

 

     Druhý den po začátku semestru mi dojde, že se povědomě vyhýbám místům, kde bych mohl potkat Adriana nebo Adama. Od té doby to dělám vědomě. Ne, že by se mi líbilo před nimi v podstatě utíkat, ale prostě je vidět nechci a v tomto případě jde ješitnost stranou. Aspoň na nějaký čas.

 

***

 

     V pátek se po brigádě zastavím u Ondry. Chvíli si povídáme o všem možném, potom se Ondra najednou na židli otočí k počítači za ním. „Chci ti něco ukázat.“

„Co?“ zeptám se opatrně. „Doufám, že žádný inzerát.“ Za ten minulý jsem mu tehdy vynadal.

„Je to inzerát, ale bude se ti líbit.

„Plánoval si to celou dobu,“ postěžuju si.

„Přiznávám se. Vím o tom inzerátu už dva dny a pořád jsem přemýšlel, jak to zařídit, aby sis ho přečetl. Kdybych ti poslal odkaz, smazal bys ho. Když jsme se včera dohodli, že se stavíš, přišla moje chvíle.“

„Ondro, necítím se na to, abych se s někým seznamoval.“

„Ale nutně potřebuješ nějaké rozptýlení. Štěpáne, takhle to dál nejde, už to trvá moc dlouho.“

Povzdechnu si. „Tak dobře. Podívám se na to. Pošli mi to.“

„Ne, podívej se na to rovnou tady.“

Další povzdech. „No, dobře.“ Ondra se hbitě odsune, aby mi udělal u počítače místo. Já vstávám s podstatně menším nadšením.

     Tentokrát se ale Ondra trefil. Inzerát se mi líbí.

„Tak co?“ zeptá se netrpělivě.

„Dobrý.“

„Odpovíš na něj?“

„Ano, ale až doma. Potřebuju na to klid.“

„Dobře, ale odpověz.“

„Slibuju.“

 

     Doma sepíšu odpověď. Nikdy jsem na žádný inzerát neodepisoval a ani nečekám, že by se neznámý ozval.

     Ráno ale najdu ve schránce mail od kluka jménem Jakub. Je to dobrá odpověď. Vtipná, má hlavu a patu. Jenomže mně se prostě do seznamování nechce. Bez valné chutě odepíšu.   

     Po jeho další zprávě se ale nechuť zlomí. Opět je vtipná a navíc tak trochu záhadná, ne, že by o sobě nepsal, ale rozhodně nepíše úplně všechno a to vzbudí můj zájem, protože sám jsem zvolil podobnou taktiku. Také nechci sdělit úplně neznámému člověku první poslední o své osobě.

     Trvá to ještě dalších pár mailů, než mě to ale opravdu chytne.

 

***

 

     V dalších dnech si dál dopisuju s Jakubem a Ondra mi navíc začal vymýšlet „protiužírací“ program, jak to nazval, který zahrnuje malé výlety po městě, návštěvu kin a občas i nákupy. Stal se z něho přítel, kterého jsem si přál, když jsem v klubu na koncertě pozoroval Adriana a Adama.

     Díky Ondrovu úsilí a mailům od Jakuba vzpomínám na Adriana a vše kolem stále méně.

 

***

 

     „Ty, Štěpáne?“

„Hm?“ odpovím s plnou pusou. Stalo se zvykem, že ve středu chodíme s Ondrou na pizzu.

„Jak dlouho si s Jakubem píšete?“

Spolknu sousto. „No, skoro měsíc.“

„Nemáš pocit, že byste se už měli setkat?“

„Já nevím. Přemýšlel jsem o tom. Rád bych ho viděl, ale zase jsem taky rád, že nikam nespěchá, a bojím se, že jakmile se sejdeme, začnou jít věci rychleji a já se na chození pořád necítím. Tak raději čekám, až to navrhne on.“

„Abys neprošvihl správný čas. Sice jsem se přes inzerát nikdy neseznamoval, ale i u reálného setkání se stává, že když se s počátečním zájmem dlouho nic nedělá, tak to prostě vyprchá a myslím, že u psaní se to stane ještě rychleji.“

„To asi ano, ale já nemám pocit, že bychom přešlapovali na místě. Baví mě si s ním psát.“

„Jak myslíš, ale popřemýšlej nad tím.“

 

     Cestou domů přemýšlí o tom, co řekl Ondra. Co když to Jakub vidí podobně jako on? Já nemám důvod spěchat, ještě jsem se pořád úplně neoklepal z Adriana, nakonec, i když jsme spolu skutečně chodili jen pár dní, táhlo se to celé více než čtyři roky. Jakub je ale už delší dobu sám. Nechtěl bych, aby to skončilo ještě před tím, než se vůbec setkáme. No, babo raď.

 

***

 

     Stojím před čajovnou a přemýšlím, jestli jsem přeci jen neměl navrhnout před setkáním výměnu fotek. Přeci jen vyhlížet kluka v černé bundě, když jako na potvoru skoro všichni mají černé bundy, nestojí za nic. No, můžu být aspoň rád, že moje dilema vyřešil Jakub za mě a ještě tentýž večer, kdy jsem se vrátil s pizzerie. Čekal na mě mail s návrhem schůzku. Nebýt rozhovoru s Ondrou, asi bych se to snažil ještě odložit, takhle jsem raději souhlasil.

     Jen doufám, že někdo přijde. Co když mě uvidí a raději půjde dál? Hm. Nebylo to vůbec taktické přijít na schůzku první, jenomže mi jinak nejela tramvaj. Aspoň jsme se mohli setkat na nějakém méně rušném místě. Podívám se na hodiny. Do tří zbývá ještě deset minut.

     Ha. Právě se vynořil z davu kluk v černé bundě. A asi tak s dvaceti kily nadváhy a počínající pleší. To ne. Nechci tvrdit, že vzhled je nejdůležitější, ale všechno taky nedám. Uf. Jde dál. Možná to byl Jakub a taky jsem se mu z nějakého důvodu nezdál. I když mám spíš opačný problém. Za poslední měsíce jsem zhubnul a teď se pomalu vracím do normálu. No, sice by mi ješitnost nedovolila, aby mi to nevadilo, ale zase lepší než pak později případně vymýšlet výmluvy, že hledám jiný typ a podobně.   

     Beru své úvahy s humorem, ale po chvíli sám sebe skoro přesvědčím, že tlusťoch byl Jakub. Čtu si nabídku čajovny vyvěšenou v malé skleněné vitríně a přemýšlím, jestli bych neměl jít domů. Za minutu budou tři.

     „Ahoj, ty jsi Štěpán?“

Otočím se a málem vydechnu úlevou nahlas. Za mnou stojí sympatický kluk mého věku. Nepatří mezi výrazné typy, kterých by si člověk na ulici všiml na první pohled, ale vyřazuje z něho něco, co nutí se na něj dívat a zároveň k němu mít přirozený respekt. Ještě nikdy na mě nikdo takhle nezapůsobil.

     Usměju se, abych zakryl nejistotu, na kterou už dávno nejsem zvyklý. Kdo by řekl, že se ta potvora zase objeví. „Ano. Jsem rád, že jsme se našli, černých bund je dnes plno a před chvílí mě jedna trochu vyděsila.“

„Tak to si rád poslechnu, ale venku je dost zima, nepůjdeme dovnitř?“

 

     Najdeme si stolek trochu stranou a vyprávím Jakubovi o tlusťochovi. Výborně se tím baví. Mezitím nám přinesou lístek, a zatímco si vybíráme, nenápadně po něm pokukuju. Má tvář s hezkými rysy, když se soustředí, vypadá skoro až přísně, ale šedozelené oči se dívají přátelsky, se zájmem, a jak jsem už stačil zjistit, často i pobaveně. Celkový dojem doplňují tmavě hnědé vlasy asi stejné délky jako mé a ústa ani široká, ani úzká, prostě tak akorát. Snažím se přijít na to, čím na mě tolik působí. Pohled, rysy, mimika, způsob vyjadřování? Možná všechno dohromady, nevím.

     „Co si dáte?“ zeptá se servírka o něco starší než my. Sakra. Ještě jsem se do toho lístku ani nepodíval. Ukážu náhodně na nějaký řádek, abych nevzbudil podezření. Cizím slovům, která jsou tam napsaná, nerozumím. Jakub se po mně zvědavě podívá. No, nazdar. Kdo ví, co mi přinesou. Sám si objedná jakýsi zelený čaj a evidentně ví, co dostane.

     Povídáme si o všem možném a mluví se s ním stejně dobře, jako píše. Se zájmem mi naslouchá a umí pohotově a vtipně odpovědět. Čím dál víc si uvědomuju, že na mě působí úplně jinak než Adrian.

Na Adrianovi jsem mohl od první chvíle nechat oči a trochu jsem se před ním styděl, když jsme se potkali po letech, stud zmizel, viděl jsem v něm hezkého, chytrého kluka a měl jsem tendenci ho považovat za lepšího, než jsem já, to ale postupně mizelo díky jeho chování. Nikdy jsem k němu ale necítil respekt jako k Jakubovi. Vyvolává to ve mně rozporuplné pocity, cítím se v jeho společnosti dobře a nevadilo by mi dostat se k němu blíž, ale zároveň si to nedokážu představit.

     Úplně jsem během našeho rozhovoru zapomněl na svou objednávku. Brzy mi ji připomene servírka. Oddychnu si, když uvidím, že nese na podnose dvě stejné čajové konvičky a šálky. Trochu si naleju. Na první pohled to vypadá jako běžný černý čaj jen o trochu světlejší. Když se chystám napít, všimnu si, že se po mně Jakub z pod okraje svého šálku zvědavě podívá. Pro jistotu se napiju jen málo. Má to odporně hořkou chuť, po které mi brní celý jazyk. Dát si větší lok, tak jsem zkřivil pusu, takhle se mi aspoň podaří nedat na sobě nic znát, jenom nevím, co s tím budu dělat. Je mi jasné, že Jakub ví, jak to chutná, a proto mě sleduje. Když se už nenapiju, udělám ze sebe idiota, který neví, co si objednává. A tak před ním na první schůzce vypadat nechci. Ani na žádné další. Pokud se tedy ještě nějaká další bude konat. Nerad si to přiznávám, ale záleží mi na tom, co si myslí. Po chvílích tedy maličko upíjím. Moje naděje, že si třeba po více douškách na tu chuť zvyknu, vezme rychle za své. Je to čím dál horší a hladinka v šálku klesla asi tak o milimetr. Neumím si představit, že bych to dopil. Zkusím to tady nenápadně nechat.

     Zdá se, že si máme stále o čem povídat. Jedno téma vede k druhému a než se naděju, utečou dvě hodiny. Jakub řekne, že už bude muset jít, ještě dnes odjíždí s rodiči na nějakou rodinnou oslavu. Zvedne se a já udělám totéž, abych zaplatil u pultu.

     „Seď a v klidu si to dopij, já zaplatím,“ s tím odejde ke kase. No, to pěkně děkuju. Nenápadně se rozhlédnu, jestli nenajdu v bezprostředním okolí nějakou kytku. Samozřejmě, že ne. Přece se nenechám převálcovat šálkem čaje. Popadnu hrníček a naráz ho vypiju. To je hnus. Neubráním se úšklebku a musím rychle polykat, aby se mi usadil žaludek, ale i tak si na pár vteřin nejsem jistý, jestli se nepozvracím. Zatímco si beru bundu, Jakub se vrátí.

     „Kolik ti dlužím?“ zeptám se.

„Nic.“

„Nemůžeš za mě jen tak platit.“ Nenechal jsem za sebe platit ani může v baru.

„Tak to ber jako odměnu za zážitek. Ještě nikdy jsem neviděl někoho, kdo by dokázal vypít tenhle čaj,“ ukáže na prázdný šálek. Myslí si, že mi to opravdu chutnalo, nebo mě prokoukl? Netuším a tak se jen usměju a řeknu: „Děkuju.“

     Před čajovnou se rozloučíme. Jdu na zastávku a nedá mi to, abych se neotočil. Žádné setkání pohledů se nekoná. Jakub už zmizel v davu. Doufám, že tohle nebylo naše první a poslední setkání zároveň.

 

     Doma se ještě podívám na stránky čajovny, kterou jsme navštívili, a najdu ceník. Docela se praštil přes kapsu. Nechápu, jak něco tak odporného může být tak drahé. Všimnu si drobného písma v závorce pod názvem čaje. Tradiční čínský čaj při problémech se žlučníkem. Výborně. To se mi povedlo.

 

***

 

     V sobotu se stavím za Ondrou, slíbil jsem mu, že podám hlášení o schůzce. Příhoda s čajem ho, dobráka jednoho, tak pobaví, že dobu trvá, než mi kvůli smíchu dokáže něco odpovědět.

     „Vážně, Štěpáne, to se ti povedlo. Ale zase je fakt, že bych to udělal úplně stejně. Taky bych si ho prohlížel. Měl si prostě jen smůlu a ukázal si na špatný řádek.“ Znovu se rozesměje.

„No, to mě těší.“ Opřu se o židli a zadívám se do stropu. „Takový trapas.“

„Zase tak hrozné to nebylo. Jen legrační.“

„Kdo chce na první schůzce vypadat legračně?“

„To je fakt.“

„Ten už se neozve.“

„A mrzelo by tě to?“

„Docela ano.“

„Říkáš, že vypadá rozumně, takže se tím jen pobavil a určitě to nebude brát jako důvod, aby s tebou přerušil kontakt. Kdo vůbec navrhl tu čajovnu?“

„No já ne, mám sice čaj rád, ale nevyznám se v něm.“

„Dobře, a když pomineme tuhle veselou příhodu, myslíš, že má o tebe zájem?“

 „Vůbec nevím. Nedává na sobě nic znát. Co já vím, jestli opravdu odjížděl za příbuznými, nebo už měl té schůzky plné zuby? Mně s ním bylo fajn.“

„Třeba se dneska ozve.“

„Už před schůzkou mi napsal, že u příbuzných nemá internetové připojení a v pondělí toho má hodně ve škole, takže se nejspíš ozve až v úterý.“

„To na sebe nemáte telefonní čísla?“

„Ne, on se na něj nezeptal a já to taky raději nechal být, nevěděl jsem, kdo přijde a sám víš, kolik problémů s tím pak občas je. No a po schůzce jsem si na to nevzpomněl.“

„To jo, ale vy si už nějakou dobu píšete, takže se trochu znáte. Připadalo by mi lepší trochu zariskovat a zůstat v kontaktu, než se po schůzce na několik dní odmlčet.“

„Možná máš pravdu, ale teď už je to jedno.“

 

***

 

     Snažím se ukrojit sousto z tuhého řízku, zatímco přemýšlím, jestli se Jakub v úterý ozve.

„Můžu si přisednout?“ ozve se nečekaně nade mnou, v zápalu boje s řízkem jsem nevnímal okolí, takže sebou cuknu. Adrian. Normálně v tuto hodinu do kantýny nechodím právě proto, abych ho nepotkal, ale v posledních dnech jsem na něj úplně zapomněl. Přikývnu.

„Jak se máš?“

„Dobře.“

„Pořád se zlobíš?“

„Nezlobím se, nikdy jsem se neměl motat mezi tebe a Adama. Ani jeden z vás nevěděl, co chce.“ Zvednu se. „Měj se.“

„Máš pravdu a je mi líto, že jsem ti ublížil.“

Pokrčím rameny a odejdu. Nevěřím mu ani omluvu ani cokoli jiného. Čím dál od něho budu, tím líp pro mě.

 

     Večer najdu ve schránce mail od Jakuba. Zasmál jsem se při jeho líčení víkendové návštěvy. Na závěr ještě navrhl na zítřek procházku. Znamená to něco, že si udělal čas, aby mi napsal už dnes? Zajímavá leč nezodpověditelná otázka.

 

***

 

     Procházíme se městem a Jakub se vyptává na mou školu. Chce vědět, kde se přesně nachází, protože se do města přistěhoval s rodinou před začátkem semestru a moc ho nezná. Přijde mi nejsnazší ho k ní zavést.

     „Odkud vlastně jsi?“ zeptám se, když stojíme před školou.

„Z vesnice poblíž Olomouce.“

„To je velký skok z vesnice do velkého města. Nebylo těžké si zvyknout?“

„Jak na co. Vesnice se mi líbí víc, ale tam je každá odlišnost víc vidět. Tady můžu být sám sebou a nikdo to moc neřeší. Někdo se na nás dívá.“

Ohlédnu se po směru jeho pohledu. Adrian. Prohlíží si otevřeně Jakuba a netváří se při tom nijak přátelsky.

„Asi bychom měli jít,“ řeknu.

„Znáš ho?“

„Ano, někdy ti o tom třeba budu vypravovat.“

Přikývne a pokračujeme ulicí dál. Mohl bych se cítit vítězoslavně, on tam stál sám, zatímco já jsem vedle sebe někoho měl, ale cítím se z toho jen tak nějak divně. Naštěstí to během dalšího hovoru s Jakubem přejde.