9. část

     Schůzky s Jakubem pokračují i v dalších dvou týdnech. Líbí se mi, ale nevím si s ním rady. Cítím k němu stále ten zvláštní respekt, jakým na mě zapůsobil už při našem prvním setkání navíc podpořený i tím, že ačkoli se chová přátelsky, udržuje si zároveň i odstup.  Prozatím mi to nevadí, protože i když se mi podařilo dostat Adriana z hlavy, velkou částí i díky Jakubovi, citově se na další vztah necítím. Ještě ne. Vrtá mi ale hlavou, proč se Jakub drží striktně přátelské roviny. Třeba ani víc nechce? Možná jsem mu nepadl po fyzické stránce, ale dobře se mu se mnou povídá, proto zůstává? Každý máme jiný vkus. To, že jsem se líbil jiným, neznamená, že musím i jemu. V klubech jsem si na lichotky a obdiv hodně zvykl, Adrian mi dal lekci, že to nemusí platit vždy, ale i tak mě myšlenka, že právě vzhled by byl příčinou Jakubovy odtažitosti, dráždí. Nebo mu něco vadí v mém chování? To se mi nelíbí o nic méně. Dal bych hodně za to, abych věděl, co se mu honí hlavou a možná ještě víc za to, kdybych já ve své hlavě měl i jiné myšlenky než ty, které se týkají jeho.

 

***

 

     Zazvoní zvonek. Na procházkách moje nejistota vymizela, ale teď se cítím podobně jako tehdy v čajovně. Nevím proč. Možná proto, že jsme ještě nikdy nebyli sami? A když si člověk někoho vezme domů, tak ho vlastně pouští do svého soukromí. Riskuje, že ukáže věci, o kterých nechce, aby druhý věděl. No… možná.  

     Původně jsme chtěli jít jako obvykle na procházku, ale začalo pršet, tak jsem pozval Jakuba k sobě. Byl to chvilkový nápad, když zavolal, jestli nezměníme plán, a já jsem se lekl, že bych ho dnes vůbec nemusel vidět. Nerad si to přiznávám, ale těšil jsem se na naši schůzku jako malý.

 

     Zavedu ho do obyváku, protože v mém pokoji bychom si neměli oba kam sednout jedině na postel a trochu pochybuju, že by z toho byl nadšený.

     „Dáš si něco?“

„Kafe?“

„Dobře. Toho prádla si nevšímej, máme dvě místnosti, takže obyvák je zároveň mámina ložnice.“

„U nás to vypadá podobně, taky nemáme moc místa.“

„Bydleli jste před tím v domě?“

„Ano. V malém, ale přeci jen tam bylo podstatně víc soukromí.“

„Byty a soukromí nejdou moc k sobě. My se s mamkou naštěstí hodně míjíme. Proč jste chtěli do města? Přiznám se, že mně by se z domu do bytu nechtělo.“

Povzdechne si. „Oficiálně kvůli tátově práci a mé škole, oba bychom sem museli dojíždět. Myslím si, že ve skutečnosti to bylo tak, že si naši nedovedli představit, jak by vydrželi se sousedy, kdybych si někoho přivedl.“

„No, to chápu. Mamka mě tají před příbuznými, ale jsem jí za to docela vděčný.“ Naše kuchyň je součástí obyváku, trochu ji odděluje jen přepážka, takže jsme mohli mluvit, zatímco jsem připravoval kávu, ale teď nás přehluší rychlovarná konvice.

     „Děkuju. Už dlouho se tě chci na něco zeptat,“ řekne, když před něj postavím hrnek.

„Na co?“

„Objednal sis ten čaj omylem?“

Pohodlně se posadím do křesla, zatímco přemýšlím, jak odpovědět. Nakonec se rozhodnu pro pravdu.

     „Musel jsem si tě prohlédnout, takže na čtení lístku jsem neměl čas a pak jsem na něco náhodně ukázal, aby to nebylo nápadné.“

„Měl si opravdu smůlu, jakákoliv jiná volba by byla lepší. Nevěděl jsem, jestli se jednalo o omyl nebo si chtěl třeba vyzkoušet něco nového, co neznáš. Varianta s prohlížením mě nenapadla, vlastně se mi zdálo, že se se mnou bavíš jako s kamarádem a ani tě moc nezajímám.“

„Ty sis mě neprohlížel o moc víc.“

„Popravdě několikrát jsem se přistihl, že od tebe nemůžu odtrhnout oči.“

„Tak to jsi vůbec nedal znát, dokonce jsem si myslel, že už mě asi nebudeš chtít vidět, když si odcházel.“

„Ne, jen jsem byl trochu zmatený, nikdy se mi nic podobného nestalo. Když si odcházel a otočil ses, díval ses po mně?“

Nemůžu vydržet, abych ho trochu nepoškádlil. „Samozřejmě, pod vlivem romantických filmů, které tady mamka pravidelně sleduje a tyranizuje mě tím, jsem čekal na romantické setkání očí.“    

Usměje se. „Na to ti nevlítnu, děláš si ze mě blázny.“

„Ne, jenom jsem to trochu vylepšil. Opravdu jsem se otočil, abych tě ještě viděl. Ale jak to víš? Už jsi byl pryč.“

„Nebyl, díval jsem se za tebou.“

„Odkud?“

„Ob dva domy je obchod se zdravou výživou a před ním velká cedule, stačí si stoupnout za ni a máš ideální pozorovatelnu.“

„To se dá označit jako skoro šmírování.“

„To přiznávám.“ Zasměje se. „Stejně se ta schůzka povedla. Ty sis objednal nepitelný čaj a já se schovával za cedulí jako malý a oba ze stejného důvodu.“

„Když víš, že je nepitelný, proč si po mně chtěl, abych ho dopil?“

„Zkoušel jsem tě. Ale proč si ho ty vypil?“

„Abys nevěděl, že jsem si ho objednal omylem, ale už to nikdy neudělám.“

Začne se smát a já se k němu přidám.

„Štěpáne, líbil ses mi od začátku, to už jsem v podstatě přiznal, ale stačilo mi, že tě můžu znovu vidět, ale teď bych chtěl něco víc, a přijde mi, že ty ne. Nechtělo se mi o tom mluvit, protože jsem nechtěl, abys mi to potvrdil, ale nemá cenu si lhát.“  

„Tak to není. Jen jsem po posledním vztahu nikam nespěchal, bylo to komplikované.“

„Potřebuješ čas?“

„Měj se mnou ještě chvíli trpělivost.“

Usměje se. „Dobře. Počkám.“

 

     Po zbytek večera si vypravujeme o všem možném, a když odejde, dojde mi, že i když ho znám jen krátce, nechci ho ztratit. Teď ještě míň než před tím. Jeho klidný úsměv a prohlášení, že prostě počká, na mě zapůsobily víc než pomyslné létání jisker, které hledá řada mých vrstevníků. Je ale fakt, že bez zkušeností z klubů bych možná nebyl jiný a Jakuba ani nedovedl ocenit.

 

***

 

     O den později, když se Ondra ptá na novinky mezi mnou a Jakubem, mu o tom vyprávím.  Zeptá se, jestli jsem Jakubovi také sdělil, jak krátce ten vztah trval. Výmluvně jsem se na něho zadíval. On má tak co říkat. Navíc se to počítá vcelku ne jen období, kdy jsme skutečně byli spolu.

 

***

 

     Sedím vedle Jakuba v kině, zatímco on sleduje film, který mě až tolik nebaví, prohlížím si ho z profilu, a protože se nemůžu přímo otočit, musím šilhat. Kromě skutečnosti, že u toho vypadám blbě, taky nic moc nevidím. Zase ale dost, aby mě mrzelo, že jsme jenom přátelé. Měsíc utekl strašně rychle a za tu dobu se z nás s Jakubem stali dobří přátelé. Můžu s ním mluvit o čemkoli. A čím dál víc také přemýšlím o tom, že bych chtěl pomalu náš vztah posunout dál, ale nemůžu se k tomu odhodlat.

     Za mnou zašustí pytlík, mimoděk se obrátím po zvuku a přitom zavadím pohledem o Jakubovu ruku položenou na opěrce. Co se stane, když ho za ni chytím? Nevím, jak se staví k dotykům na veřejnosti. Zatím jsme neměli důvod o tom mluvit. No, ale tady je tma. Hm. V podstatě bych za to ani nemohl, prostě sedí moc blízko. Když člověk chce, zdůvodní si všechno. Zase ale nechci riskovat, že se naštve. Mohl bych to nejdřív zkusit, jakože náhodou. Spustím svou ruku blíž k jeho. Chvíli počkám, a pak se ho lehce dotknu. Necukne. Nechám ruku na stejném místě pro další postup. Jakubovy prsty se propletou s mými. V tu chvíli vypadám určitě velmi duchaplně, nic podobného jsem nečekal a jsem rád za tmu. Jakmile ale rozdýchám překvapení, vychutnávám si dotyk jeho teplé ruky. Film už mě teď vůbec nebaví a začnu přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby… No, asi bych měl raději sledovat film, zase taková tma tady není.

   

     Když vyjdeme z kina, řeším otázku, jestli se k tomu mám vracet a případně, jestli by se to dalo nějak zužitkovat v otázce posunutí našeho vztahu do vážnější roviny. Hezky jsem si to popsal, ale prakticky se nějak nemůžu rozhoupat. Jakub vedle mě mlčí, mám pocit, jako kdyby čekal, co řeknu. Vzhledem k tomu, že z našich rozhovorů jasně vyplynulo, že neuznává žádná přátelství s výhodami, flirty a podobné záležitosti, nemusí to být jen pocit. Nejspíš opravdu chce vědět, co to z mé strany znamenalo. Nikdy mě nenapadlo, jak je těžké začít mluvit o tom, co člověk cítí a co by chtěl. Možná lidi praktikují sex na jednu noc hlavně pro jeho jednoduchost.

     „Štěpáne?“

Podívám se na něj. „Hm?“

„Budeme o tom mluvit? Nechci přátelství, ve kterém se občas překračují hranice, ale chci víc než přátelství. V tom kině jsem udělal to, co jsem si přál, ale otázkou zůstává, co to znamenalo pro tebe.“

„Celou dobu přemýšlím, jak začít.“

„A na co si přišel?“

„Že je hodně těžké mluvit o takových věcech nahlas.“

„Tak já ti to ulehčím. Chceš se mnou chodit?“

Usměju se na něj. „Chci.“ Kdo by řekl, že to jde tak jednoduše.

     Možná ten respekt, kterým na mě působí, vychází z klidné rozvahy, s jakou řeší věci. Nevím. Ale imponuje mi to.

 

***

 

     Jakub je pozorný, dává znát zájem, naslouchá a dokáže pochopit. Rozumíme si a hodiny s ním neskutečně letí. Den po dni se mi dostává pod kůži stále víc, jenomže kromě faktu, že jsme spolu oficiálně začali chodit, se toho moc nezměnilo. Občas se chytíme za ruce v kině. Od jeho návštěvy u nás doma, jsme spolu nebyli ani sami. Prostě zatímco po duševní stránce mi nechybí nic, po fyzické ano, ale nemůžu mu to jen tak říct, nebo můžu, ale nechci, aby to vypadalo, že sotva s někým začnu chodit, musím s ním i spát, což bych nutně nemusel, stačily by mi aspoň polibky a dotyky. Ale zase by mi to ani nevadilo. S tolika kluky jsem si věděl rady, ale s ním ne. Jenomže u ostatních jsem se řídil jednoduchým pravidlem. Nechceš, bude chtít někdo jiný. Nebál jsem se, co si o mně budou myslet, ale u Jakuba mi hodně záleží na tom, co si o mně myslí. Prostě to nemůžu říct přímo.

     Došel jsem k závěru, že nejlepší by bylo, kdyby to vyplynulo z nějaké situace nebo příležitosti a tomu by pomohlo, kdybychom spolu zůstali sami. Od té chvíle si lámu hlavu s tím, jak tomu pomoct. Mohl by u nás přespat, až bude mít mamka noční. Ale jak to zařídit, aby u nás chtěl nebo musel přespat? Kdyby byl zdaleka, mohli bychom se odněkud pozdě v noci vracet, jenomže se domů dostane stejně dobře nebo špatně jako já.

     Odsunu tento problém stranou a začnu se věnovat jinému. Ondra poslední dobou nevypadá dobře a zdá se mi smutný. Hodně jsem o tom přemýšlel. Od doby, kdy onemocněl, jsem mu zůstal z kamarádů v podstatě jen já. Pořád má pár známých, ale těm o svém stavu ani nic neříkal. Když jsem začal chodit s Jakubem, určitě jsem mu tím musel jeho samotu a vyhlídky připomenout. On sám popírá, že by ho něco trápilo, ale předpokládám, že nejsem daleko od pravdy. Něco mě napadlo. Na internetu jsem našel skupinu HIV pozitivních, kteří se pravidelně schází a pořádají i různé akce. Dost možná by tam našel přátelé, kteří by pro něho měli pochopení. Jak ho tam ale dostat?

     To všechno mi letí hlavou, když spěchám k pizzerii. Zdržel jsem se s Jakubem a nechci, aby Ondra dlouho čekal. Vídáme se méně, ale naše pravidelné středeční večeře dodržuju, a i když mi Ondra občas říká, že bych měl být s Jakubem, dívá se na mě tak vděčně, že ho nemůžu a ani nechci poslechnout. Přátelé se neopouštějí, když se to hodí.

    

     „Ahoj, čekáš dlouho?“

„Jen chvíli.“

„Objednal sis už?“

„Ne, čekal jsem na tebe.“

A já čekám na spásný nápad, jak začít o svém plánu, zatímco se dívám do menu.

     „Co je nového?“ zeptá se Ondra, když si objednáme.

„Napadlo mě, že by ses potřeboval dostat mezi lidi.“ Pro nedostatek nápadů to zkusím přímou cestou.

„Vždyť právě jsem mezi lidmi.“ Trochu křečovitě se usměje.

„Jsi se mnou, jinak se s nikým nestýkáš.“

„Všichni ode mě utekli, jakmile se to dozvěděli, jako by se mohli nakazit i pohledem na mě. A bolelo to. Nechci hledat nové přátelé, abych dopadl stejně, až jim o tom řeknu, a lhát jim taky nechci.“

„K tomu tě nenutím, ale co poznat lidi, kteří jsou na tom stejně.“

„Chceš se mě zbavit.“

„Nechci, jsem tvůj přítel a dál jím chci být. Ty si mi taky nenašel Jakuba proto, aby ses mě zbavil, ale protože ses na mě nemohl dívat a chtěl si mi pomoc. A se mnou je to stejné. Dívám se, jak si sám a trápíš se. Nemůžeš po mně chtít, abych jen tak seděl a nedělal nic.“

Skloní hlavu. „Promiň.“

Znám ho dobře. Někdy s ním nepohne nic než ráznost. Má sklon se topit ve své lítosti a odmítá s tím cokoli dělat. Občas se po rozchodu zavřel třeba i na několik dnů do svého pokoje a odmítal kamkoli chodit. „Prominu, když to zkusíš a aspoň jednou mezi ně půjdeš.“

„Co když se mi tam nebude líbit?“

„Tak tě pro jednou neubude a potom tam už nepůjdeš, ale slib mi, že tam nenakráčíš s přesvědčením, že to bude hrozné, ale zhodnotíš to až po tom.“

„Tak dobře.“

 

***

 

     Slíbil jsem Ondrovi, že mu přijdu naproti, ulici jsem našel snadno, ale ať hledám, jak chci, správné číslo domu prostě nikde nevidím. Kolem prochází žena ve středních letech a nese nákup. Že by domorodec? Ta by mi mohla poradit. Zeptám se jí. Podívá se na mě téměř štítivě. „To je támhle,“ ukáže na dům kousek před námi. Zřejmě ví o skupině, která se tam schází. Poděkuju jí a zamířím tam. Už chápu, proč to Ondra úzkostlivě tají před cizími lidmi. Jen před svými přáteli nechtěl mít tajnosti.

     Postávám poblíž dveří a čekám. Asi po pěti minutách vyjdou dvě dívky, pak Ondra a za ním další kluci. Ondra se rozhlédne a zamíří mým směrem.

     „Ahoj, tak jaké to bylo?“ zeptám se.

„Docela dobrý. Povím ti to cestou. Dáme si něco k jídlu?“ Přikývnu.

     Když se vzdálíme od ostatních, Ondra se rychle ohlédne a pak se obrátí na mě. „Líbí se mi tam jeden kluk. Napadlo mě, že když jsme na tom oba stejně, tak bychom spolu chodit mohli, ne? Ale nevím, jak se s ním seznámit.“

„Myslel jsem, že tohle ti nikdy nedělalo problém.“

„Nedělalo. Před tím. Teď je to jiné. Mám pocit, jako bych měl cejch. Prostě jako by něco na mně křičelo, to je ten, co spal kde s kým a má z toho…“

„Tak o tom nepřemýšlej. Co se stalo, to se nezmění, sám si mi to tak řekl. Byl jsi tam dnes poprvé, nech tomu čas a uvidíš, jak se ten kluk bude chovat.“

Zasněně se dívá před sebe. Změnil se, přesto zůstává nenapravitelným snílkem.

„Ondro?“

„Udělám to tak.“

„Dobře.“

„Zapomněl jsem ti něco říct. Poslal jsem si přihlášku na vysokou a tím ti připomínám, že si mě slíbil doučovat.“

Náhlá změna tématu je pro Ondru celkem typická, takže mě nepřekvapí. „Slíbil a taky to splním.“

     Zdá se, že aspoň tohle celkem vyšlo, teď ještě vymyslet a zrealizovat plán, jak zůstat v soukromí s Jakubem.